logo

První týden na vodě


Uteklo to jako voda, máme za sebou první týden bydlení v lodi. K idylce to má zatím daleko, nevzdáváme se však a věříme v lepší zítřky.

Divoké kůly v De Vlije

První den hezký a idylický byl. V plánu jsme měli jen krátký přejezd z Oude-Tonge přes frekventovaný Volkerak do malého zálivu De Vlije - k místu, kde jsme Carel navštívili a projížděli poprvé. Naši domácí nám otevírají most, naposledy nám mávají a přejí šťastnou cestu. Výchovně ihned všichni nasazujeme záchranné vesty. Opadá ze mě stres z vyklízení domu, vše si už vezeme s sebou, a plně nastupuje stres z nadcházejících dní. Zvládneme to? Na co všechno jsme a na co nejsme připraveni? Aby toho nebylo málo, bolí mě břicho z přicházejícího cyklu, chce se mi zachumlat do deky a jen tak být, ale to dnes nejde. Naštěstí je docela pěkně, zkouším řídit loď, líbí se mi to.

Do zálivu De Vlije/Steenbergsche Vliet se vjíždí přes komoru, která se zavírá jen proti velké vodě, nicméně přes ni vede vyjížděcí mostek pro pěší, který nás sklapnul zhruba 5 metrů před vjezdem do komory. Šok, zpátečka, otáčíme se na malém prostoru, diváci přihlíží, most už jim jede (loni jsme ho pozorovali, to jsou neuvěřitelné stavby), přirážíme k čekacímu molu, a - první malý zářez na boku lodi. Takovýho adrenalinu kvůli pěti sekundám červený, bývali bychom to stihli projet třikrát… ale dělat to nebudem. “Proč nám to ten pán udělal? To nemohl chvíli počkat?” Lamentujeme. Ale most žádný pán neřídí, je to celé automatické, funguje to jen na požádání tlačítka pro chodce. Za chvíli pěší přešli, mostek odjel, a na nás se rozsvítila zelená. Zpětně to pro nás byla cenná zkušenost, relativně dobře zvládnutá.

Projíždíme kolem poslední domovské mariny Carel, máváme směrem k jejímu prázdnému místu. Hned za marinou jsou vyvazovací “divoké” kůly (nevíme, jak se tomu přesně říká - jde o dva kůly vyčnívající asi dva metry nad hladinu, mezi kterými je připevněný zhruba sedmimetrový trám, o který se můžete opřít fendry, a na trčící kůly se pohodlně vyvázat). Vařím první oběd - čerstvé plněné těstoviny, žádná velká věda. Pro dnešek máme dost.

kuly

Další den projedeme tento záliv, až kam nás to pustí (nízký most), trénujeme přistávání k molu, vaříme oběd na jiných divokých kůlech, a kolem staré pevnosti (už je vidět jen na mapě, ve skutečnosti je to jen zarostlý mokřad) a přes akvadukt přes dálnici (o pár dní dříve jsme pod ním autem projížděli) přijíždíme do mariny ve Steenbergen.

Tři noci ve vysněném Steenbergen

Loni v létě jsme po setkání s Carel a jejími původními majiteli jeli do nedalekého městečka Steenbergen, okolo kterého jsme odbočovali k marině, a které nás zaujalo velikou kostelní věží. Tenkrát se spustil velkej slejvák, a tak jsme si kostel prohlédli jen skrz skla auta, kde stěrače nestíhaly. Měli jsme hlad, do restaurace jsme stihli přeběhnout v několika vteřinách sucha. Po jídle stále silně pršelo, zpátky do auta jsme doběhli mokří a unavení, ale slíbili jsme si, že tohle krásné městečko příště musíme navštívit.

steenbergen A tak jsme tu, a zase si můžeme povídat o tom, jak je paměť ovlivňovaná emocemi. Ano, přijet si nakoupit lodí je fakt cool (z loňska jsme věděli, že marina je hned u supermarketu Albert). Ale to je tak všechno. “Naše” restaurace z loňska je kvůli covidu stále zavřená. Kostel je sice pěknej, ale ta “katedrála” z našich vzpomínek, o které jsme nadšeně vyprávěli, to není. Lidé jsou zde přinejmenším trochu zvláštní, ač nechci hodnotit… Navíc přestalo svítit sluníčko. Také jsem zde poprvé použila pračku v marině (za 4€), Oski potřeboval vyčistit spacák (už). Jenže jsem po skončení pracího programu vařila a jedla oběd, a někdo jiný mi prádlo vyndal a pračku používal, utekly mi tak moje nakoupené minuty. A naše prádlo se kvůli nacucanému spacáku neodstředilo, a tak schlo další dva dny (za to to město tak úplně nemůže). No a pak je tu ten problém, který nás zde zdržel o den déle, a o kterém vám Vašek povypráví sám v následujícím článku.

Čtyři noci v servisu

Cesta do servisu není dlouhá - i když, jak se to vezme, ale nechci brát pointu Vaškovu článku. Cestou jsme dělali zastávku u restaurace Sluishaven/Galathese Haven, místo nám doporučoval zákazník kávo-kola, kam jsme v Oude-Tonge chodili. Restaurace je covid-zavřená, ale je u ní velké hřiště se starou lodí, kde si Oskar pěkně vyhrál. Navíc je odtud pěkný výhled na Volkerak, což věděli i Spojenci za WWII a místo dobývali (blíže se mě neptejte). O tom výhledu to ví i současné obyvatelstvo, evidentně je to oblíbená výletní destinace, soudě dle neustále přijíždějících a odjíždějících vozidel. Jak jsme se dozvěděli, ten den byl státní svátek “Koningsdag”, den narozenin Nizozemského krále, proto všude tolik výletníků.

Ke dvěma vozidlům, konkrétně černým nablýskaným Mercedesům v provedení cabriolet, se pojí vtipná historka: vystoupili z nich dva páry velmi dobře vypadajících důchodců, z nichž jeden na nás z výšky nad molem něco holandsky volá. Po přechodu do angličtiny vyplynulo, že by si chtěli půjčit 4 hrnečky - měli kávu v termosce, ale na hrnky zapomněli. Samozřejmě ráda nádobí zapůjčím a pokračuju ve vaření oběda. Po chvíli nám hrnky vrací - dokonce opláchnuté, navíc s několika sušenkami jako díky, a Vaškovi strkají do kapsy bankovku (brání se, ale má plné ruce) se slovy “this is for the kids”. Jestli to množné číslo slova “děti” zahrnovalo i mě, jsem se neptala, ale nebylo by to poprvé a ani naposledy.

Pak už jen přejezd do servisu. Ten je jako vždy velmi vytížen, každý den se nám osobně věnují tak 5 minut (plus čas na výrobu nové součástky), ale toto naštěstí stačilo na vyřešení problému (uf, díky). Vašek odmontoval špatnou součástku (po první krátké konzultaci s majitelem servisu, který nás již důvěrně zná), další den nám jiný servisák přišel oznámit, co jsme již věděli (z této jeho zbytečné návštěvy jsme nabyli dojmu, že tu zkysnem dlouho), a k našemu překvapení týž pracovník přišel hned následující den se součástkou novou, kterou Vašek dokázal po jistém úsilí přimontovat zpět (detaily v jeho dalším článku). A další den jsme mohli vyrazit.

Servis je situován v nevzhledné pusté průmyslové oblasti. Do nejbližšího městečka Dinteloord se smutnou druhoválečnou historií to je asi 4 km po frekventované silnici, procházka byla nic moc, a hodně fučel vítr. Servis není úplně bezpečné místo pro Oskarovo pobíhání, v okolí nebylo moc co dělat, a tak jsme se těšili pryč.

dest