Noční průjezd Amsterdamem

Průjezd Amsterdamem v noci s lodí se stěžněm (staande mastroute) je zážitek, o který jsme se nechtěli ochudit. První sezónu jsme z řízení lodi měli respekt, natož za tmy, ale druhou sezónu jsme šli do toho. Jeli jsme v pátek 8. 7. 2022.

Noční pasáž má svá pravidla, nebylo však úplně jednoduché je dohledat. Naše příprava je tedy poskládaná ze střípků informací z knih, internetu, od mnoha různých lidí osobně, telefonicky z amsterdamské všeobecné informační linky; poslední dílek jsme se dozvěděli z informační tabule u prvního zvedacího mostu této cesty. A pak samozřejmě ta vlastní zkušenost.

Bohužel nám nikdy nefungovala všechna světla na lodi zároveň. Vždy jsme jedno opravili a jiné se rozbilo. Před touto noční jízdou přestal fungovat kontakt v předních navigačních světlech (dělené červené zelené). Dostali jsme tip, že se dají levně koupit baterková světla à la cyklistické blikačky, bohužel jsme je ale nesehnali. Nouzovým řešením ve stylu Pat a Mat bylo přilepit izolepou silnou ruční svítilnu dovnitř barevného světla místo žárovky.

Jede se v konvoji lodí, které by se měly držet u sebe. Jde o průjezd trasou A (doorvaartroute A). Lodě se připravují na seřadišti u centra Amsterdamu a na jihu města. První vyjíždí konvoj z jihu okolo půlnoci. Když po jedné až dvou hodinách dojede na sever - tedy do centra města, domluví se otevření vytíženého železničního mostu, kde jižní konvoj vyjede a ukončí svou cestu, a severní konvoj svou cestu započne. My jsme byli v té druhé skupině, spolu s dalšími dvěma plachetnicemi, v protějším konvoji jelo asi 15 lodí.

Podle operátora z amsterdamské linky se na noční jízdu máte nahlásit večer telefonicky, a telefonní číslo se prý nachází na informační tabuli na začátku cesty. Žádné číslo jsme nepotkali, stačilo se však domluvit s obsluhou prvního mostu, ten se asi o zbytek postaral. Operátor amsterdamské linky nevěděl, jak vypadá vyvazovací molo na začátku cesty - jak je velké, a jestli se z něj dá vystoupit. Domluvili jsme se tedy v přístavu (Sixhaven), že raději zůstaneme až do večera, odkud přejedeme na seřadiště. Z přístavu jsme vyrazili okolo deváté večer, a o půl hodiny později jsme byli u prvního mostu. Vyvazovací molo tam bylo (krátké, s přístupem na zem), ale most nám vzápětí otevřeli. Z informační tabule u tohoto mostu jsem se dočetla, že noční průjezd se nekoná v noci z pondělí na úterý, z úterý na středu a ze středy na čtvrtek. V naší knize o staande mastroute psali, že se nekoná v neděli, takže informace jsou sice fajn, ale kdo ví, jak jsou aktuální.

Za prvním mostem v kanálu Westerkanaal/Singelgracht jsme se vyvázali u pravého břehu před železničním mostem Houtmanspoorbrug/Singelgrachtbrug. Bylo zde hodně místa, mezi mosty je asi 400 m, a kanál je zde široký. Před námi čekaly dvě plachetnice a po nás už další nepřijela. Zapnuli jsme si vysílačku na kanálu č. 69, kde v 11 hodin hlásili, že se pojede přibližně v 1:30. Tomu jsme sice nerozuměli, ale nejprve nás na to přišel upozornit někdy v 1 ráno pán z plachetnice před námi, poté přijel na motorce pán obsluhující most (brugwachter) přesvědčit se, že všechny tři lodě s odjezdem počítají.

S očima na stopkách jsme vyhlíželi, kdy se za mostem objeví světýlka prvních plachetnic, a s napětím byli připraveni odvázat loď. Prodrnčel poslední vlak, výstražné zařízení začalo cinkat, závory se za ním zavřely (asi?) a most se začal otevírat. Proti nám se vyrojilo snad 15 plachetnic, jedna nám při odvazování nesportovně zkřížila cestu. Jdeme na to. Prostřední plachetnice vyrazila jako první a bude nám ukazovat cestu a udávat rychlost. Její kapitán tuto pasáž jezdí 10x ročně, protože bydlí v Aalsmeer, a podle jeho slov ho otravují turisti, kteří to jedou poprvé, jsou pomalí a vše si chtějí prohlížet a fotit. Dobrý den. Jo a taky mu prý v 9 ráno letí letadlo, takže má naspěch. (Trochu jiný přístup; ten jeho spěch ale moc nechápu, když budeme všichni stejně limitováni úplně posledním mostem otevírajícím se v 5:00.)

My jsme jeli jako poslední, a měli jsme co dělat, abychom té žíznivé čáře stačili. Jednomu z brugwachterů (nevíme, kolik přesně jich bylo, některé jsme viděli vícekrát, takže někteří přejížděli mezi mosty v předstihu před konvojem) se naše rychlost nelíbila, tak varovně dával červenou ještě než jsme pod most vjeli a něco o rychlosti na nás křičel. My jsme odvětili, že toto je naše maximum, a byl klid - alespoň ze strany brugwachterů, pán v čele naši maximální rychlost neznal a aktuální rychlost odmítal respektovat. Nicméně byli jsme rádi, že nám lodě před námi ukazují cestu, a jeli co to šlo. Kanál byl sice osvícený pouličními světly, ale to bylo všechno. Říkali jsme si, co by se stalo, kdybychom v takové rychlosti na něco narazili. Naštěstí vše proběhlo v pořádku, a rychle nám to uteklo.

Podjeli jsme 12 otevíracích mostů, a ve 2:30 jsme vjeli do komory Nieuwe Meersluis (ve které můžete vystoupit na břeh, kde jsou toalety). Za komorou jsou hned za sebou čtyři mosty: dva dálniční, železniční a cyklostezka. Tento železniční most se otevírá v podstatě jen pro noční konvoj. Hned za mosty se rozevírá jezero Nieuwe Meer, na jehož začátku je prostorné molo. Tam jsme všichni zastavili. Posádky plachetnic před námi budou 1,5 hodiny spát. My potřebujeme kvůli naší rychlosti (pomalosti) vyrazit dříve a nechceme být pak rozespalí.

Sedíme v kokpitu, popíjíme čaj, svačíme sušenky, a pozorujeme pomaličku světlající oblohu na východě. Zkušenému pánovi prý stačí 20 minut na projetí jezera až k mostu, který se otevírá v 5:00 a pak až ve 12:00. My jsme si na přejezd dali dvojnásobný čas. Předtím jsme se domluvili, že zkusíme zvládnout ranní otevírání, a vyspíme se na prvním kotvišti za tím posledním mostem (zpětně si říkám, že jsme měli zůstat spát na jezeře, mostem proplout až v poledne, a následující 2 dny fungovat jakž takž normálně - inu nestalo se, ale ty brzké ranní výhledy za to docela stály).

Vyjeli jsme tedy ve 4:20, kdy se již opravdu nepatrně rozednívalo, a každou minutou bylo o trochu lépe vidět kolem. Chopila jsem se role navigátora. Řeknu vám, že vyznat se v mapách je snadné, ale přenést pak ptačí perspektivu do reality, kdy “támhle trochu šikmo do prava” je informace totálně k ničemu, nejste si jistí, jestli odbočka je támhle za tím shlukem stromů anebo spíš támhle za tím, a kdy vám hází klacky pod nohy ne zcela aktuální mapa a bojky nejsou vůbec tam, kde je očekáváte - můžete udělat jediné: jet co nejpomaleji to jde a užívat si tu zábavu (a taky mít trochu rozum v hrsti). Za nic bych nevyměnila papírové mapy za nudnou navigaci (jasně, když jde do tuhýho, tak není čas na hrdinství). Jen kdybychom měli ten hloubkoměr…

Na jezeře nás děsil jeden zvláštní jev. V linii dlouhé aspoň 100 metrů se v pravidelných rozestupech tvořily kruhy, takové linie za sebou s mezerami byly tři. Čekala jsem, že nad hladinu vyskočí Černá perla, Lochnesská nestvůra nebo aspoň obří oliheň. Nic nevyskočilo, ale i tak jsme si od toho drželi odstup. Nedovedeme si to vysvětlit jinak, než že na dně leží jakási trubka a z ní něco vypouštějí. Kdyžtak mě poučte.

Jezerem jsme nakonec ukázkově projeli, zabočili do správného kanálu, a když jsme se blížili k našemu mostu (dálniční Schipholbrug), objevily se za námi zbývající dvě plachetnice. Pár minut po páté jsme viděli přicházet brugwachtera do práce, padla nám červená-zelená, a most se otevřel, společně s druhým menším mostem. Za dalších asi 400 m pro nás otevírali poslední most, zamávali jsme si, a tady se naše cesty rozcházely - noční průjezd Amsterdamem byl u konce. My jsme ujeli ještě pár set metrů na kotviště hned u letiště Schiphol. Trochu jsme se najedli a konečně mohli jít spát.

Přiznám se, že ten severo-jižní konvoj byl náročný. Začínalo se ve 2, jelo do 3, pak se hodinu čekalo, pak se zas asi do půl 6 jelo. Sice jsem spíš sova než ranní ptáče, ale tohle bylo příliš. Vzpamatovávali jsme se z toho ještě asi dva dny. Osobně bych příště raději jela v konvoji z opačné strany, který dojede v 1, nejpozději ve 2 v noci (a pak má mimochodem vlastně nocleh v centru Amsterdamu zdarma). Nicméně to neznamená, že jsem si to neužila. Oskar to celé prospal, a my dospělí jsme za tento zážitek moc rádi.