Sladké přílivové vody Jižního Holandska (a trochu Severního Brabantska)

Pokud jste někdy byli u moře, možná jste si všimli, že ranní vlny dosahují na pláž jinam než večer. Nebo jste ráno přišli k vašemu včerejšímu písečnému hradu, který přes noc ztratil své kontury vlivem přibližujících se vln. Existence slaného přílivu nás asi nepřekvapí. Nad tím sladkovodním už je potřeba se trochu zamyslet, ten my Češi totiž nemáme (tedy na řece Dyji prý příliv a odliv je, nicméně je způsobený hospodařením s výškou hladiny Vranovské přehrady). Mořský přiliv je od českých řek oddělen mnoha plavebními komorami. Ale třeba taková známá řeka Temže silně přílivová je, takže všímavé obyvatele např. Londýna sladkovodní slapové jevy nepřekvapí. No, ale mě jo. Stále. Přitom si stačí uvědomit jednoduchou věc: proud řeky ztěží přetlačí sílu mořského přílivu. Můžete být ve vnitrozemí několik desítek kilometrů proti proudu řeky, a stejně vás příliv dožene. Příroda je úžasná a je skvělé ji poznávat! A teď si ještě na chvilku představte opačný problém: sčítání proudu odlivu plus proudu řeky. Dolů to je jízda, ale hlavně nechtějte jet naším slaboučkým motorem proti. Takže nyní je potřeba zpozornět, vytáhnout tabulky přílivů, proudů, a nikde se nepřepočítat.

Přátelský přístav WSV de Lek v Krimpen aan de Lek a větrné mlýny Kinderdijk

Dopoledne jsme - celkem komplikovaně - vyjeli z Goudy. Komorou blízko za městem se dostáváme do přílivových řek. Chvílemi se nám daří v tichosti plachtit, ale co se opět nezdařilo bylo včasná informovanost o otevírací době dalšího mostu - přijeli jsme k němu 20 minut po začátku tříhodinové odpolední pauzy. Čekací molo při průjezdu velkých lodí nepříjemně vrže, my se hodně houpeme, ale zároveň můžu fascinovaně pozorovat přílivem stoupající hladinu řeky (snad o 2 metry za ty necelé 3 hodiny). Také jsem kartáčkem a octem bojovala s plísní. Oskara to dost zaujalo, mluvil o plísni ještě pár dní, a dokonce k tomu nakreslil pěknou ilustraci (v bílém vzduchu letí malý fialový kousek plísně, který ale není vidět).

Telefonicky nám Vašek domluvil místo v přístavu de Lek. Vedle sebe jsou dva přístavy, podle mapy opačně položené než ve skutečnosti, ale nakonec jsme cestu našli. Tento malý přístav měl takhle v pátek navečer fantastickou atmosféru, usměvaví lidé seděli v klubovně-houseboatu nebo poklidně večeřeli na svých lodích, havenmeester nám pomáhal s vyvázáním.

Dopoledne jsem si všimla, že nad hladinou vykukuje asi o 40 cm víc kovové stěny než večer. No jo, příliv. Jdeme pěšky na přívoz, na protějším břehu je Kinderdijk, vesnice se soustavou 19 větrných mlýnů, které od roku 1740 odvodňovaly tamní oblast. Všechny mlýny jsou do dneška dochovány, a díky tomu, kolik jich na takovém malém území stojí, byly zapsány do Unesco. Podnikavý člověk nečekal a rázem se z toho stala turistická atrakce: vybudovat velké informační centrum s restaurací, půjčovnu kol, malé muzeum polderů, vymyslet lodní prohlídkovou trasu, přitáhnout stánky s jídlem a hlavně zpoplatnit parkoviště 9,50 € (ono to nakonec tolik není, v Rotterdamu stojí parkování na ulici i 4 €/h, nicméně o 50 m dál na ulici jste mohli parkovat bezplatně). Davy turistů vážně nevyhledáváme, došli jsme proto jen k prvnímu mlýnu, ověřili si, že takových už jsme viděli dost, a mohli jsme jít zpátky. Rychle na přívoz do přátelského přístavu, naobědvat, a odlivem a proudem řek se nechat spláchnout do Rotterdamu.

Rotterdam

Jízdy Rotterdamem jsem se loni obávali - také jsme jeli kolem na začátku našeho lodního života. Nyní už jsme trochu zkušenější, dopravních lodí jsme potkali stovky (některé až moc blízko), tak jedem - do největšího evropského přístavního města! Vašek vybral přístav, do kterého se musí přes dva malé mosty, jejichž otevírání je potřeba objednat minimálně půl hodiny předem. Naše rychlost je s přírodním pohonem proudů nevyzpytatelná, ale vyšlo to, moc dlouho jsme nečekali (dlouhé čekání by bylo nepříjemné, nebylo kde zastavit, a ani by to v těch vlnách od dopravních lodí moc nešlo). Kromě nás a dalších asi tří malých lodí je přístav plný velkých starých dřevěných plachetnic, které jsou trvale obydlené. Také mě baví pozorovat zde příliv - v Rotterdamu je rozdíl nejvyšší a nejnižší hladiny až 2 metry. Za odlivu rád Oskar sleduje nákupní vozík, který se válí pod přístavní stěnou, tj. pod chodníkem.

Odpoledne jsme zvládli jít jen na pivo a na nákup. Další den máme sraz s Vaškovou bývalou kolegyní Marinou (a jejím synem Danielem, který je asi o rok mladší než Oski), která zde 6 let žije. Po krátké prohlídce našeho pohyblivého obydlí jdeme společně do výběrové kavárny Harvest, pak na zmrzlinu a hřiště. Povídáme si o práci a životě v Nizozemsku. Na večeři půjdeme sami: přes Willemsbrug, kus Noordereiland, po levém břehu okolo Erasmusbrug, pěší lávkou přes Rijnhaven až do haly Fenix food factory se stánky s jídlem pod střechou, kterou nám doporučila Marina. Zpátky na loď pojedeme 4 zastávky metrem, nástupní stanice je nadzemní, řeku však už podjíždíme. Na poslední zastávku přestupujeme na jiné metro, Oskar je nadšený.

Váháme, zda další den už neodjet. Vašek chtěl se chtěl o detailech nadcházející trasy poradit s havenmeesterem, ten se ale v přístavu zdržel jen krátce, a akorát jsme ho viděli zas odjíždět. Tak půjdeme do muzea Kijk Kubus woningen od architekta Pieta Bloma z 80. let, pak na zmrzlinu, do espresso baru Cafecito na dosud nejlepší espresso v NL, pak přes zbytky rotterdamského centra do pivovaru Brewdog. Bylo tam příjemně, Oskar si tam také hezky vyhrál, zůstali jsme i na večeři.

Další den schvátí celou Evropu vlna nebývalých veder, v Rotterdamu hlásili 37 stupňů. My vedro přečkáme v Depot Boijmans Van Beuningen, skladišti umění muzea Boijmans, které je prvním veřejně přístupným skladem umění na světě. Nelze to chápat jako galerii - vystavených může být jen pár desítek děl - ale vidět, jak se skladují delikátní umělecké předměty, sledovat práci restaurátora, a vůbec nahlédnout do takového architektonického skvostu je prostě skvělé. Naobědvali jsme se v restauraci v posledním patře Depotu, vše si prohlédli, Oski chvíli jeden objekt kreslil pastelkami, a také jsme se zúčastnili komentované prohlídky (jsou zdarma a dostanete se tak i do volně nepřístupných míst). Ven jsme vyšli asi v 5, hodinu jsme strávili v blízkém parku u vody. Pak jsme se vydali směrem k lodi. Náš oblíbený pivovar byl bohužel zavřený, nic jiného se nám nelíbilo, tak jsme šli nakoupit a najíst se na loď. Vašek ji polévá vodou, chladne velmi neochotně. Oski jde spát až po 11, dřív by se uvnitř uvařil.

Dordrecht

Vašek nemůže dospat, přepočítává proudy, přílivy a výšky mostů, a na poslední chvíli mění cíl dnešní trasy a tudíž i směr výjezdu na rotterdamskou přílivovou řeku Nieuwe Maas a tudíž i čas odjezdu. Potřebujeme vyjet co nejdříve, abychom se svezli s přílivovým proudem proti toku řeky. Jsme zhruba 35 km ve vnitrozemí, ale příliv dosahuje až sem (a ještě dále), a tak řeka teče vždy 8 hodin dolů a 4 hodiny nahoru. 2 mosty předělující naši trasu mezi přístavem a řekou nám zvedli přesně v domluvený čas, v 9:30, hned po skončení ranní špičky. Plujeme tedy zpátky, jak jsme přijeli - podplouvání slavného Erasmusbrugu se nekoná. Ještě v Rotterdamu jsme vytáhli přední plachtu a kus jeli jen na ni, kus jsme motorsailovali, a až po zahnutí do přílivové řeky Noord jsme plachtu sbalili. Překvapením dne byla reálná výška mostu v Alblasserdam, která nám dle mapy měla stačit, ale na mostu svítilo číslo nižší. Protože se most však zrovna otevíral, projeli jsme ho (trochu jako piráti, protože jsme nedostali zelenou - nicméně loď z opačné strany projížděla jako první a ve chvíli, kdy se stále ještě most otevíral, což znamená, že také nemohla mít čistou zelenou). Odsud to bylo do cílového přístavu jen kousek, Vašek telefonicky žádá o otevření mostku, a i přes nízkou kvalitu zvuku jsme se domluvili a byli vpuštěni do přístavu pod dordrechtskou katedrálou. Vzpomínáme, jak jsem zde loni psala na záď lodi její jméno a domovský přístav. Jsme po včerejším vedru unavení, odpoledne odpočíváme, pereme, a jdeme i na procházku s občerstvovací zastávkou na zahrádce restaurace.

Od havenmeestera jsme se dozvěděli, že další večer rozezní zvony katedrály koncert. To si nemůžeme nechat ujít, “písničky” ozývající se každou hodinu (někdy i půl- a někdy i čtvrt-) z kostelních věží se nám moc líbí. Tady v Dordrechtu budeme mít koncert jako na dlani. Dopoledne pršelo, odpoledne jsme šli na kafíčko do výborné pekárny (kde nám loni slečna poradila, že máme jet určitě do Frieslandu), a kde jsme i nakoupili něco málo na večeři. Kafíčko bylo výborné, ale ozvláštněné hysterickým záchvatem kvůli zapomenutému volantu. Všichni se snažili všemožně pomoci, nabízeli kulaté věci, jídlo, jedna paní nás dokonce zvala k sobě domů - ale kdo něco podobného zažil, dá mi za pravdu, že v tu chvíli nepomůže vůbec nic, i kdybyste nakrásně měli a nabízeli přesně tu inkriminovanou věc. Po pár minutách objímání mračna odešla, na věc se komplet zapomnělo a my mohli pokračovat na první koncert. K poslechu jsme vybrali blízkou zahrádku restaurace, ze které byl přímý výhled na věž radnice, kde se odehraje první část koncertu. Zvonkohra byla vysoko postavená, byly to spíš zvonky než zvony. Ale půlhodinový koncert jsme si pěkně užili, narozdíl od procházejících lidí, kteří mu většinou nevěnovali pozornost. Poté jsme spěchali zpátky na loď, kde jsme se navečeřeli, a rozezněl se druhý, hodinový koncert z dordrechtského Velkého kostela (říkáme mu katedrála, ale je to kostel), jehož zvonohra čítá 67 zvonů, z nichž největší váží 9830 kg a platí za největší v Nizozemí. Dovedete si tedy představit, že zazněly jak hluboké, tak vysoké tóny. Zvonkohráč/zvonkoherec/hráč na zvony/poraďte jak tuto osobu lépe česky nazvat/ prý koncert odehrál na klávesy (jako piano), které ale ovládají zvony. Zážitek to byl famózní. Posuďte sami z ukázky.

Národní park Biesbosch (na dva dny Severní Brabantsko)

Vašek se šel ráno proběhnout a při cestě zpátky nakoupil, abychom mohli včas vyrazit do národního parku Biesbosch (předvčera jsme koupili novou mapu zobrazující park, loni nám to připadalo jako zajížďka). Chtěla jsem stihnout dopolední kafíčko z pekárny, ale nemohla jsem přesvědčit Oskara, aby vyšel z lodě. Když už se mi to podařilo pod záminkou pozorování otevírání přístavního mostu a došli jsme k vratům přístavu, akorát přicházel Vašek s kávami v ruce. Klidné společné pití kafíčka se nekonalo, Oskar musel skutečně jít pozorovat otevírání mostu a já s ním. Vašek mezitím šel připravit loď a sebe na vyplutí, a já jsem ještě dostala za úkol zaplatit za přístav. Tam jsem se havenmeestera přeptala na cestu do Biesbosch, a on byl toho názoru, že mosty se sice nějak otevírají, ale že cesta je pro plachetnici velmi složitá kvůli stromům a kvůli ponoru. Šla jsem s pocitem cesty v ohrožení zpět za Vaškem, který se vydal na detailnější konzultaci. Vrátil se asi 5 minut před smluveným otevíráním mostu, s tím, že stejně vyjíždíme, a to hned. Oskar mě celé dopoledne držel v šachu, tak jsem z tohoto rozhodnutí byla nějakou dobu rozhozená, chtěla jsem se skočit vysprchovat nebo na záchod, ale nebyla možnost. Nicméně vyrážíme.

Abych si zlepšila náladu, jsem pověřena zjistit, kdy se nám otevírají mosty. Nechápu, že jsme to neudělali předem, fríská zkušenost je v nás prostě příliš silně zakotvená - věděli jsme, že mosty jsou otevírací, ale tady to neznamená, že jsou otevírací prakticky kdykoli. Začalo to již u prvního mostu, u kterého jsme do telefonu hlásili špatné jméno, protože na množství mostů na tom místě jsme neměli dostatečně podrobnou mapu - a dostatečně aktuální, protože byl dostavěn (a pojmenován) teprve nedávno. I tak nám ho a i ten následující otevřeli rychle. Problém byl až třetí most, na který se volalo na jinou centrálu. Ta se ale ukázala jako velmi užitečná, paní na druhé straně nám dopředu pomohla ještě s následujícími mosty, které jsem v našem wateralmanaku nezkontrolovala z důvodu předešlého vyrušení. Nejprve nám paní řekla, že další most je železniční a jeho otevírání se objednává 3 hodiny předem. A že nám most, u kterého teď čekáme, otevře až později. Ok, nespěcháme, děkujeme nashledanou, aspoň si v klidu dáme oběd. Pak volala zpátky, že nám ho otevře hned, a udělala tak. Pak volala znovu, že nám otevření železničního mostu (a cyklostezky za ním) domluvila na 16.10, tedy za necelé 3 hodiny (otevírání v tento čas v almanaku bylo, objednávání 3 hodiny předem jsem nenašla, ale nevadí). Když jsme se blížili k železničnímu mostu, volal zase zpátky opocený Vašek, aby nám potvrdili výšku zvednutého mostu - měl totiž pevný nezvedací oblouk. Maximální výška byla dle mapy něco přes 13 metrů. Nyní bychom se nevešli, ale po tom dlouhém domluveném čekání voda trochu opadne, takže naše plánovací chyby se zázračně vykrátili a prý se vejdeme. Vypadalo to hrozivě, ale opravdu jsme jej pak bezpečně podjeli. Tak jsme se dostali do národního parku Biesbosch. Projet starou nezpevněnou komorou, pak přejet kus široké dopravní cesty (středem či osou této řeky probíhá hranice mezi provinciemi Jižní Holandsko a Severní Brabantsko, kam si nyní na 2 dny odskočíme) protínající část parku, do druhé komory - již zpevněné, s mrtvým úhořem, a už jsme byli zase v přírodě. V dáli vidíme krásnou, architektonicky zajímavou stavbu s vertikální zelení - muzeum parku, ale k němu se bohužel lodí nemůžeme dostat blízko. První ostrůvek máme objet zleva, divný, nikde není - ehm nebyl to ostrov, ale mělčina, kterou jsme zřejmě projeli, a pak, že se vyznám v mapách. Kolik chyb ještě dneska…

Začíná víkend, jsme zvědaví, jestli najdeme nějaké přírodní přístaviště volné. To první má na sobě raději značku zákaz kotvení. Dál potkáváme lodě stojící na vlastní kotvě. Další kotviště existují jen na mapě anebo v těch oblastech nejsou lodě, ale jen samé řasy a nevlídně vyhlížející mělčiny a bažiny. My jsme spát na kotvě moc nechtěli, raději bychom se v národním parku prošli. Konečně jsme na dalším kotvišti viděli volné místo. Nejprve mi připadalo vtipné, že se z jedné lodi line hlasitá hudba. Po chvíli už to tak vtipné nebylo, protože to opravdu řvalo, a navíc pouštěli holandskou dechovku a další “vodrhovačky”, které mi připomínaly repertoár rakouských aprés-ski chatek. Došlo i na holandský cover písniček jako Despacito nebo Plyn už syčí z trouby ven, a další kusy, u kterých nedocházím k porozumění, proč je vůbec někdo poslouchá - natož moje generace jako tito lidé (také podotýkám, že tam měli malé děti). Požádala jsem dotyčného, zda by to nemohl trochu ztlumit (svoboda je sice fajn, ale v národním parku chci slyšet maximálně zvěř). Odpověděl, že nemohl, že prý to musí být pořád všude dobře slyšet, nicméně po chvíli to vážně trochu ztlumil. A pak to zase přidal a hlasitá hudba zněla až do 1 do rána, kdy jsme usnuli (Oskar v 11). V 7 ráno zase hudbu pořádně osolili, dívala jsem se na ně z okýnka, a přemýšlela jsem, co všechno asi museli požít… Pak to zase trochu ztlumili, a já jsem znovu usnula.

Drimmelen

Z party místa odjíždíme zklamaní. Kromě otravného hluku a absolutního nevkusu se nikam pořádně nedalo procházet, jak jsme si představovali (respektive projíždět, Oski chtěl na kolo, ale cestička byla nezpevněná, což by naše koloběžky nezvládly). Potřebujeme doplnit zásoby na další, ideálně v tichosti kotvící večer. Nejbližší marina je v Drimmelen, oddělená od národního parku řekou. U vjezdu do mariny je cedule se zákazem krátkého zastavování, tak měníme plány a přenocujeme tady. Nakonec to nevadí, aspoň se schováváme před sluncem a horkem v restauraci s krásným velkým hřištěm, a pak ještě na pivu v klubovně mariny.

Gorinchem

Z mariny vyjíždíme brzy dopoledne. Kus jedeme proti proudu řeky, pak zahýbáme (u rafinerie, na jak nepříhodném místě ji postavili!) zpátky do národního parku, a vytahujeme přední plachtu. Je slunečná neděle, okolo nás vrčí procesí motorových lodí. Jedeme na slabý zadní vítr, po nějaké době měníme přední plachtu za hlavní (má větší plochu a neplácá se tolik jako přední). Oběd jsme zvládli za jízdy. Komorou jsme vypluli z parku (a Severního Brabantska) do řeky Nieuwe Merwede s provozem velkých dopravních lodí - i v neděli jsme jich pár potkali. Plachtíme dál pod 13 m vysokým dálničním mostem Merwedebrug až k městu Gorinchem. Do něj se vjíždí krátkou úzkou komorou, která je z naší strany skoro jednou tak vysoká než z druhé strany. Před ní vyčkávalo několik lodí. My jsme tam měli drobný incident: když jsme pomalu zajížděli k čekacímu molu, hodila nám tam “myšku” (nevím, zda se tomuto manévru říká stejně u lodí jako u aut) malá loď, čímž nám hodně ztížila parkování, a málem jsme ji tam skřípli. Bylo to dost zbytečné a jaksi neslušné. Vašek se pak šel pána docela diplomaticky zeptat, jestli nás neviděl, že nám tam tak vjel. Pán se trochu vykrucoval, omluvil se, a pak byl slušný. On a ještě posádka za námi se ptali, zda víme, že za komorou jsou nezvedací mosty - my jsme jeli pouze do přístavu mezi komorou a mostem, kde jsme si předem ověřovali, že pro nás bude místo.

Je vedro, jsme po 6hodinové jízdě sluncem znaveni. Jdeme se zchladit zmrzlinou a skvělým pivem (na které jsme přišli náhodou tak, že jsem se zeptala barmana, jestli nosí na kšiltovce značku pivovaru). Městečko je moc pěkné.

Další den není pro naše další lodní plány vhodné počasí, tak Vašek pojede vyzvednout po 5 týdnech naše auto z Woudsendu. Trochu se bojíme, aby nastartovalo (a aby tam vůbec bylo), naštěstí bylo vše v pořádku. Já a Oskárek jsme většinu času strávili ve zmrzlinárně, kde Oski včera při odchodu objevil odrážecí autíčko a spoustu dalších hraček - slíbila jsem mu, že další den na to bude čas. Večer telefonicky s dordrechtskou mostovou centrálou kontrolujeme výšky mostů, které zítra budeme potřebovat projet. Mapa říká 11,5 m (a to je výška naší lodi, takže to bychom nemohli), jenže s odlivem a celoevropským nízkým stavem vody tam prý zítra v poledne bude 12,6 m. Tak dobrý, nemusíme se stresovat objednáváním otevření na určitý čas.