Nová země - Dánsko

Nová země! Nová architektura, nové zvyky, měna, jazyk, obchody. Dosud jsme potkávali většinou německé lodě, ale v jiných ohledech je ta změna znát. Také naším vjezdem do Dánska teprve začalo léto - do té doby bylo okolo 20 stupňů a v noci max 15, teď už je vedro (ono se to zase pak výrazně zhorší).

Dánsko čítá něco málo přes 400 ostrovů, z toho 78 je obydlených. Jejich jména budu uvádět do závorky za jméno přístavu, který obvykle tvoří podnadpis.

Bagenkop (Langeland) a kotviště hned vedle

Do Dánska cesta daleká, a tak jsme si přivstali, abychom tam do večera stihli dojet. Na výběr bylo mnoho tras, mj. i zdlouhavé poskakování po přístavech pevninského pobřežní, nicméně díky současné předpovědi počasí se pro nás jako ideální zdál přejezd Fehmarn (DE) - Langeland (DK). Nakonec jsme těchto 51 km překonali za 8,5 h. Výjezd byl příjemný, sluníčko hezky svítilo, větřík foukal mírný, až moc mírný, takže po zatočení okolo majáku Flügge a prvotním blbnutí s plachtami na motýla a s tyčkou jsme se po letech odhodlali vyzkoušet “styl pana Boldingha”, což znamená vytáhnout na přední rolfok dvě plachty. Zvědavost zvítězila nad leností, takže jsem celkem ochotně šla vytáhnout naši malou přední plachtu ze skříňky ve špičce lodi, k čemuž bohužel bylo zapotřebí tuto skříňku, nedávno pracně a pečlivě zaklizenou, znovu vyskládat. Nastrojit třetí plachtu bylo možné jen díky včerejšímu daru - staré otěži, jinak bychom plachtu nemohli ovládat. Tak nám připadalo, že se to hezky sešlo, a šli jsme do toho. Půl hodina příprav v čudu, ujeli jsme s tím kousíček, ještě nějaká fotodokumentace, a pak vypnuli vítr. Takže všechno zpátky dolů, a pojedeme na motor. Jenomže pak jsme vyjeli zpoza ostrova na Fehmarnbelt, a tam naopak najednou foukalo docela dost. Takže zase nastavit pořádně plachty a frčíme! Vlny nám šly zboku, ale docela malé, nebylo to nijak zvlášť nepříjemné. Vítr postupně zeslaboval, takže jsem i dokázala uvařit. Když se německá pevnina začínala ztrácet z dohledu, už jsme tušili pevninu Dánskou. Také jsme jeli nedaleko bójky značící hranice mezi Německem a Dánskem. Je vždy pěkné pozorovat měnící se obzor a bójky. Druhou polovinu cesty jsme jeli ve flotile šesti plachetnic, mít trochu společnost bylo taky fajn. Slunce pražilo dost, i přes silný opalovací krém jsme se pěkně spálili (klasika). Vítr foukal méně a méně, tudíž jsme stále zvětšovali plochu plachet (dvou, na třetí již nedošlo), až nastal čas vše skasat a zapnout motor. Tím ale začalo nepříjemné houpání (plachty loď stabilizují). Nicméně závěr cesty nám na chvíli přijela zpříjemnit skupinka asi čtyř delfínů, párkrát skočili podél lodi, a rozloučili se s námi dále za lodí.

Za nedlouho už jsme dorazili do přístavu v Bagenkop. Byl docela plný, ale na jedno místo nás navedli a pak i pomáhali dva Němci, kteří nás nevybíravě předjeli v zatáčce před přístavem. První dánské území nám ihned mile nabídlo svou náruč: červené přístavní domky, bílý kostel neobvyklých tvarů na kopci, všude dánské vlajky, paráda. I my jsme vyvěsili dánskou vlajku a vstoupili na půdu nové země. Zaplatili jsme za přístav (drahý), dali si zmrzku (drahou, ale dobrou) a vyšli si podívat se ke kostelu. Jako ozdoba v něm visely modely lodí (jako v Burghu na Fehmarnu). Hospoda nebyla nalezena, a tak jsme si došli do supermarketu pro chlazenou předraženou plechovku dánského piva, které jsme vypili ve stínu u hřiště, kde si zase na své přišel Oskar. Pak už jen večeře, sprcha a odpočívat.

Druhý den se opět - jako po předchozím dlouhém přejezdu - budíme hodně pozdě. Vašek měl ideu, že si půjčíme kola, a pojedeme se podívat třeba k nedalekému majáku. Navzdory slibům přístavní knihy patřící k naší mapě zde však půjčovna kol není. Nevadí, stejně jsme dost vyřízení. Uklidila jsem eura, když jsme v té nové zemi, a kromě uvaření dobrého oběda se mi to dopoledne nic velkého nepodařilo udělat. Po obědě a kafíčku jsme šli prozkoumat místní kunsthalle - přízemní pidiobchůdek, kde svá umělecká díla prezentovaly dvě paní (převážně malby a grafiky, a jedna z dam k tomu pletla ponožky). Vedle galerie jsme vystoupali na třípatrovou vyhlídkovou věž nabízející rozhled po přístavu a okolí - na omladinu skákající do moře, na pláž a na lodě kotvící v zátoce. Tam Vaška napadlo, že bychom dnes mohli kotvit také. Zkontroloval předpověď, doplnili jsme vodu, došli na nákup a vyrazili jsme. Asi za 10 minut jsme byli na místě. Využili jsme teplého dne k vyzkoušení vody, ano, Balt je velmi osvěžující. Potom jsme si otevřeli vychlazené pivo z obchodu (mimochodem půllitrová plechovka obyčejného ležáku zde vyjde v přepočtu na 130 Kč) a vydrhli kokpit. Pak už byl čas přípravy večeře, a při tom jsem odbíhala ke hraní deskovky Karak. V zátoce nás kotví 14 lodí. Moc hezky se odsud pozoroval západ slunce (ve 21:57). Okolo 23. hodiny se ozývalo z dáli jakési hřmění, ale jelikož bylo nebe vymetené co oko dohlídlo, začal Vašek pátrat, a zjistil, že jde o ohňostroj, který jsme dokonce viděli v až 40 km vzdáleném Kielu, kde probíhala lodní slavnost Kielwoche.

Marstal (Ærø)

Cíl dalšího přejezdu - sic na jiném ostrově - byl vidět z ranního kotviště, ze kterého jsme odjížděli na plachty. Foukalo asi 10 uzlů, ale od pevniny a na zadobok, takže jsme krásně jeli, rychle, s malým náklonem a bez vln. Při parkování jsme ale nestihli na druhý zadní kůl hodit lano, takže nám pak pán z vedlejší lodi šel pomáhat (držel nám špičku jeho dlouhým lanem - naše lana jsou na dánské přístavy evidentně příliš krátká), abychom se mohli přitáhnout dozadu, tam chybu opravit a pak nás zase přitáhl k molu. Po obědě jsme se šli projít do krásného starého rybářského městečka, nasávám dánskou atmosféru a hltám architekturu a taky flóru. Skoro před každým domečkem (zatím jsme viděli převážně přízemní) rostou květiny, ať už na malé zahrádce, v květináči, nebo vyrůstají přímo z chodníku. Navštívili jsme kostel, strohý, s modrými lavicemi a se sedmi modely starých plachetnic visícími ze stropu. V kostele byl krásný chládek, venku vedro k padnutí (26 stupňů už všichni tři hodnotíme jako vedro), takže zmrzlinová zastávka byla nasnadě. Pak jsme sešli zpátky k dlouhému přístavu, pozorovali přijíždějící trajekt, a podél vody došli přes hřiště zpátky na loď. Večer přijde bouřka, na kterou se posádky - včetně nás - připravují. Naštěstí sem nakonec došel už jen závěr večerní bouře. Aspoň nás to donutilo perfektně uklidit loď.

Další den mělo foukat na náš vkus příliš, a tak jsme plánovali konečně ten cyklovýlet. Jenže Oskar začal trochu kašlat, a tak Vašek využil den raději k práci. Došla jsem s Oskarem na nákup, vařila jsem risotto, odpoledne jsme si házeli s letadýlkem, kopali s míčem a byli na hřišti, kde se k nám připojil táta. Po večeři ještě společná deskovka.

Je pátek večer, konec června. Městečkem celé odpoledne projíždí velmi hlučný otevřený vůz velikosti autobusu, ale bez oken, z něj se vyklání mladí lidé, a kromě hlasité hudby pískají na píšťalky. Asi oslava konce školního roku. Jedna Dánka v přístavu moji teorii potvrdila, jsou to studenti místní námořní školy, kteří slaví složení závěrečných zkoušek. Zrovna při naší večeři měli zastávku v přístavu, kdy několik ze studentů v různé míře (ne)oblečenosti naskákalo do vody. Vašek taky četl, že pro Dány jsou velmi důležité rituály. V každém případě je vidět, že užívat si umí.

Svendborg (Fyn)

Zase jsme zaspali. Odvazování od mola bylo víceméně vtipné, pomáhala nám paní z vedlejší lodi, ale opět kvůli našem krátkým lanům nás musela pustit dřív, než jsme stihli odvázat zadní lana. A tak se stalo, že nás vítr přefoukl a my se uvnitř tří prázdných parkovacích stání otočili, a nakonec jsme vymanévrovali špičkou ven. Přejezd (31 km) byl příjemný a rozmanitý díky tomu, jak bylo potřeba kličkovat mezi ostrovy a mělčinami. Nejprve jsme jeli v poklidu na motýla (roztažené plachty na obě strany lodi), pak jsme se úzkým průlivem mezi mělčinami (nervózně pozorujíce dno) stočili na boční vítr, a pak se jelo víc proti větru, což způsobuje větší náklon. Blížilo se poledne, větru ubývalo, zatočili jsme za jiný ostrůvek do vybojkovaného kanálu, stáhli hlavní plachtu, protože už moc neměla funkci, a začala jsem připravovat oběd. Tuto klidnou část plavby narušovaly akorát projíždějící trajekty. Po zahnutí do posledního průlivu už se vítr zcela vytratil. Cílový přístav byl dost plný, projeli jsme ho dvakrát sem tam, až na nás dva páni mávli, ať se přivážeme na jejich lodě - třetí do řady, a naštěstí nám ten krajní pomáhal, protože v přístavu je proud, který parkování ztěžoval. Napodruhé už se to povedlo, a tak jsme po melounové svačince mohli jít do města.

Jsme nyní na třetím největším ostrovu Dánska. Architektura se oproti předchozím dvěma malým ostrovům nepřekvapivě změnila. Domy jsou větší, květiny rostou málokde, ale je to tu pořád moc pěkné, nové, ulice jsou zajímavé. Šli jsme do kopce směrem do centra, zaujalo nás velké náměstí s pěkným dřevěným hřištěm a kostelem na kopci. Dali jsme si na zahrádce pivo a limonádu, a Oskar prolézal dřevěný hrad. Pak nákup, sprcha, večeře na lodi. Opět kolem projížděl hlučný vůz se slavící omladinou. Také se právě hraje fotbalové Euro, dnes zrovna zápasí Dánsko s Německem. Po mostě u přístavu proudily davy lidí v dresech a podle hluku se zápas někde blízko přenáší.

Další den dopoledne mělo dost pršet, ale přesto bylo potřeba vylézt ven a přeparkovat loď, protože lodě, na které jsme byli navázaní, chtěly odjet. Aspoň jsme našli stání podélně u mola (letos poprvé) naší velikosti; přístav se přes den celkem vyprázdnil. V poledne pršet přestalo a tak jsme se mohli jít hezky projít. Prozkoumali jsme ostrov u přístavu a navštívili tam muzeum plachetnic. Pak do centra na kafe a zpátky. Je neděle, skoro všechno je zavřené, městečko působí mrtvě. Vašek hraje na klavír na palubě, Oski chytá z mola ryby, já píšu; vystřiháváme a lepíme z papíru model lodi Helge získaný v přístavu, a jejíž skutečná předloha letos slavící 100. narozeniny zde kotví.

V pondělí ráno jsme dali prádlo hned do dvou praček, protože jsme se až teď dozvěděli, že je to v ceně přístavu. Ale hlavně otevíraly potřebné obchody - Vašek zapomněl v Praze dobíječku foťáku (ve foto-obchodu nepořídil), a já jsem nezvládla správně spočítat množství kávových filtrů (teda ono se to špatně počítá, když spotřeba oproti předpokladu vysoce stoupne, ale i tak byla hloupost nevzít jedno balení navíc). S filtry jsme ve třetím obchodu byli úspěšní (v malém městě jsou troje designové domácí potřeby, z nichž jedny prodávaly i Hario filtry; v supermarketu mají akorát filtry do automatických překapávačů z éry 90. let; absence kaváren pracujících s výběrovou kávou, kde se obvykle filtry sehnat dají, mě šokuje - jsem zmlsaná faktem, že dnes už pomalu v každé díře v Česku najdeme výběrovku). Nicméně rozdíl mezi víkendovým městem a městem ve všední den je razantní. Kromě otevřených obchodů s věcmi vystavenými na ulici lákajícími k nákupu je všude spousta lidí a ruchu. Čekala bych to naopak (opět zvyk z Prahy).

Bojka u Lundeborg (u Fyn)

Po obědě jsme vyrazili. Malý ostrov Thurø se kvůli mělkému průlivu a nízkému mostu mezi ním a Fynem musí objíždět z jihu; tato trasa ale naskytovala krásné výhledy. Dánsko oplývá mnoha ostrovy, které jsou kopcovaté, nebo které jsou vyzdvihovány z moře skalnatými útesy. Zároveň je krajina velmi zelená, lesnatá; zástavba zatím není nikterak hustá a dosud byla i vkusná a zajímavá, takže je stále na co koukat. Z kochání se krajinou nás do současnosti vracely blížící se černé mraky, ale nakonec se vypršely dál od nás, a my jsme mohli slušně (a suše) doplachtit k vybrané bóji u městečka Lundeborg. V Dánsku jsou dva typy kotevních bójí: DS určené pro členy jachtařských klubů a DT určené pro všechny jachtaře s omezením hmotnosti lodě 25 tun.

Mimochodem, Dán z minulého přístavu Vaškovi vyprávěl, že je zde u Lundeborgu slavná pláž, o které je i nazpívaná písnička, ale která je nyní zavřená kvůli blíže neurčenému hnusu. My teda z lodi vůbec raději vystupovat nebudem, přespíme na bójce a pak pofrčíme pryč, ani do města nezajedem. Večer při venkovním posezení jsme zaslechli prskavé zvuky, a pak jsme ho zahlédli - delfína. Tomu asi hnus nevadil, protože kolem nás (nyní v uctivé vzdálenosti) proplouval dlouho a vodu z hlavy vyfukoval opakovaně. Pojmenovali jsme ho Foukáček. Vždy děkuji jeho druhům za pocit bezpečí, který svou přítomností šíří. Kromě delfínka jsme byli uchváceni monstrózním mostem Storebælt, jehož podoba se v průběhu dne měnila: při výjezdu zpoza ostrovu Thurø se teprve mlhavě vynořoval z šedivého obzoru, později se zmenšující se vzdáleností nabýval konkrétnějších rysů, aby je zase ztratil v dešťové cloně, a v noci masivní pilíře jeho nejvyšší části překvapily silným blikáním. Jak už víte z minulých let, tahle velká vodní díla obdivuju na lidském umu.

Naopak nepříjemné bylo večerní plánování dalšího postupu a hlavně pohled na předpověď počasí a proudů. Tak uvidíme, kam nás síla přírody povede dál.