Kattegat: Aarhuský záliv, 2. část

Na kotvě u Kalø

Po pěti nocích na jednom místě (Aarhus) už bylo načase se pohnout. Ale ideální den na jízdu to nebyl, foukalo relativně málo, plachty se plácaly v malých ale silných vlnách, a několikrát pěkně sprchlo. Pozorovat déšť v krajině bylo na této jízdě to nejzajímavější: to, jak se město a vzdalující se přístav zahalí do ocelové stěny, jak se ta stěna nevyhnutelně přibližuje k nám, až nás také zkropí, jak kapičky mění strukturu vodní hladiny, jak po dešti vykoukne kousíček modré oblohy a hladina se opět uhladí, a za pár minut se scénář celý opakuje. Poobědvali jsme pouze chleba se zbytkem paštiky, v těch vlnách nebylo jiné možnosti. Když jsme zajeli za poloostrov, skryli jsme se před vlnami, a po dočasném vypnutí větru začalo foukat stabilně z jednoho směru, takže jízda pak byla naprosto ideální. V cíli dokonce vysvitlo sluníčko, tak si můžeme hezky prohlídnout zříceninu hradu, pod kterou kotvíme, a také v dáli lachtany na kamenech na mělčině. Poté druhý malý pozdní oběd a odpočinek. Později máme v plánu dojet kajakem pod zříceninu, ale protože na takovou aktivitu při našich schopnostech fouká příliš, musíme to nechat na jindy.

Nappedam

Ráno byl problém stejný, na kajak bylo příliš mnoho větru - báli jsme se, že bychom se nezvládli vrátit. A tak lodí dojedeme do přístavu, který máme coby kamenem dohodil. Tam k našemu zklamání opět nebyla kola (nebo jsme je nenašli), nicméně odpoledne má pršet, takže plánovaný výlet do Ebeltoftu učiníme autobusem. Jízdní řád jistí google mapy a nákup lístků umíme přes aplikaci Midttrafik, mávnout na autobus, řidiči stačí ukázat lístek v aplikaci a jedem. Po půl hodině jízdy přes hřeben kopců a podél pobřeží jsme dorazili do cíle, malého rybářského města. Je velmi oblíbené pro svou historickou část - vypadá podobně jako Marstal na Ærø; možná je to smutným počasím, možná těmi zástupy turistů, ale nás město tolik neuchvátilo. Slavnou fregatu jsme si prohlédli jen zvenku, Oski se vyblbnul na hřišti, podívali jsme se do kostela, navštívili jsme malé muzeum v radnici, a tehdy se deštík proměnil ve slejvák, tak jsme zapadli do doporučené kavárny. Tam jsme se domluvili, že ještě nakoupíme a pak nasedneme na autobus zpátky. Jeli jsme rovnou o jednu zastávku dál za náš přístav a odtud na zříceninu Kalø. Dříve hrad stál na malém ostrově, dnes je s pevninou spojen úzkým pruhem země. V okolí pochodují stáda krav. Cestou se opět příšerně rozpršelo, ale zřícenina byla zajímavá. Pak už zpátky pěšky na loď. V přístavu nás poněkud překvapilo, jak lodě vůči molům stouply asi o 40 cm, a my zase měli docela utažená lana. Ještě překvapivější bylo, že jsme o těch 40 cm večer spadli během asi půl hodiny. Tohle není příliv a odliv, to je způsobené převládajícím větrem.

Marselisborg

Dopoledne jsme se dlouho bavili s Brity z vedlejší lodě, kteří přes 20 let žijí v Dánsku. Mimo jiné doporučovali některé přístavy a ostrovy jižním směrem, kde oni bydlí a kam máme namířeno. Pak jsme konečně vyjeli. Svítilo slunce, vál mírný vítr proti, jeli jsme na plachty. Oběd jsem vařila za jízdy. Tehdy nás blízko projíždějící plachetnice pozdravila slovy “Long way from home?” (Dlouhá cesta od domova?) Byl to jeden z mála Dánů, kteří poznali českou vlajku, nebo si aspoň dal dohromady, kde je Praha (což máme napsáno na zádi, protože tam je Carel registrovaná). Před Aarhusem jsme museli křižovat jako blázni, vítr se trochu otáčel, ale pořád jsme jeli špatným směrem. Cestou jsme viděli přistávat hydroplán na vodu (ehm, aspoň už víme, co to bylo za symbol na mapě, naštěstí jsme se to rozhodli objet). Pak jsem šla stáhnout plachtu, jakože nefouká, ale v tom se vítr zase zvedl, takže jsem se procvičila i ve vytahování plachty. Stejně jsme jeli ale zase špatným směrem, tak už jsme plachty vzdali a dojeli do cíle na motor. Marselisborg je jižní přístav Aarhusu, menší, ale s většími, luxusnějšími loděmi a (prý) dobrými restauracemi. Původní plán byl, že se k nám zítra připojí Kačka s Christianem a poplachtíme spolu k jejich chatě v Norsminde. Oni nakonec nemůžou, a tak jsme náš plán změnili: jede se na ostrov.

Mårup Havn (Samsø)

Foukalo celkem dost, jeli jsme rychle, jízda byla příjemná, až do průlivu mezi Samsø a Tunø - tam se zvedly vlny, respektive šly nám více z boku a dost nás houpaly. Samsø je z vody krásné, prohlížíme si kulaté kopečky a útesy, vypadá to s trochou fantazie jako obří zakulacená kostka Lega. Nejhorší část teprve přicházela: na dohled od přístavu bylo potřeba stáhnout plachty a schovat kajak, který jsme táhli za sebou. To jsme se příšerně pohoupali, přímo v zatáčce příjezdu do přístavu úplně nejvíc, ale tam se to zklidnilo, já zahlídla jedno perfektní místo s bočním stáním přímo pro naši velikost, šup - nacvičený manévr, a jsme tu. Uf. Dala bych odpočinek, ale Vašek přichází se zaplacenou přístavní nálepkou a informací, že se zde dají půjčit kola, jsou tam poslední dvě (Oskarovo kolo stále vozíme). Tak jedem na podvečerní výlet (konečně), aspoň prozkoumáme severní část ostrova. A byla to nádhera! Nejprve jsme si v sámošce koupili a snědli svačinku (rovnou jsme koupili i na večeři, kdybychom to náhodou nestihli zpět před zavíračkou, což se následně potvrdilo). V příjemné teplotě, zlatém světle a kouzelně zvlněnou krajinou jsme dosáhli severního cípu ostrova, odkud jsme se kochali výhledy do dáli. Cestou zpět jsme se zastavili na místním pivu a limonádě (Oski pije rebarborovou!) na zahrádce s hřištěm. Pak trochu oklikou polní cestou s výhledem na kostel a na jinou vyhlídku - tam, kde to odpoledne z lodi vypadalo jako kostka Lega. Ty kulaťoučké kopce, za nimiž se rozkládá moře, skýtají vážně úžasnou podívanou. Akorát bylo děsivé, když se Oskar do těch kopců rozběhl, protože dopředu nevíte, který je ten poslední, a za kterým už je jen útes vysoko nad mořem. Na bezpečnost zde však myslí a kraj je aspoň trochu oplocený. Když jsme si dostatečně užili výhledy a napráskali spoustu fotek, cesta skrz zlatavá pole nás dovedla ke kontrastně bílému kostelu; bohužel zavřenému. Krátký výlet se značně protáhl, ani nestíháme vrátit kola v 9. Nicméně tenhle výlet vytvořil jednu z nejsilnějších vzpomínek letošního léta (aspoň pro mě).

Druhý den si opět půjčujeme kola - a opět poslední dvě, jsme prostě pomalí. Na snídani jedeme do pekárny v supermarketu a pak na kafe do vedlejšího podniku, zřejmě v bývalé zrekonstruované farmě - butiku spojeným s galerií (kafe bylo bohužel z nějakého automatu). A pak už na ten výlet: po cyklostezce lesem, pak vedle silnice k nejužšímu bodu ostrova Kanhave, kde Vikingové vykopali kolem roku 726 zhruba 500 m dlouhý kanál, aby mohli rychleji přesouvat lodě mezi západní a východní stranou ostrova. Vidíme v dálce přijíždět trajekt, pojedeme se na něj podívat do městečka Sælvig. Dorazili jsme tam ve stejný čas jako on, přes půl hodiny jsme sledovali, jak se do docela malého trajektu naskládá plné parkoviště aut včetně náklaďáků, obytňáků, a kuriózního auta s kánojí na střeše. Překvapením bylo zvednutí jednoho celého patra s auty do výšky na pístech, ale stejně se tam to poslední auto málem nevyšlo. Pak jsme si dali malý ochutnávkový oběd v přístavní restauraci. Ostrov se plní, protože se zde tento týden koná slavný dánský hudební festival Samsøfest. Dále jsme jeli do hlavního města ostrova Tranebjerg na kafe a zmrzku; kostel byl zavřený. Tam jsme se rozdělili, Vašek jel obhlídnout přístav Ballen, kde se koná ten festival - nepřekvapivě tam byla hlava na hlavě a v přístavu loď na lodi naskládané kde se dalo. Já s Oskarem jsme jeli klidnějšími silnicemi a vesnicemi ostrova, navštívili jsme jeden kostel (mimochodem, fascinuje mě, že v Dánsku je u každého kostela veřejná toaleta v docela slušném stavu). Pak jsme se s Vaškem zase setkali a společně si prohlédli mezinárodní letiště pro malá letadla. Zjistili jsme, že cena přistání (150 DKK~500 CZK) a přenocování pod křídlem letadla (50 DKK~180 CZK za osobu) je překvapivě nízká. Pak už zpátky na loď, výlet nám zabral celý den, ujeli jsme něco přes 40 km a byl to dosavadní Oskarův rekord (jízda na kole ho velmi baví, ani poté nevypadal moc unaveně).

Norsminde

Pozdě dopoledne vyjíždíme. Svítí sluníčko, skoro nefouká, ale snažíme se jet na plachty, pohoda. Počasí opravdu vytváří velmi rozdílné pocity, najednou je to tu úplně jiné než při příjezdu. Oski zkouší, jaké to je nechat se sám vozit v kajaku za lodí. Při bezvětří volá “zrychlete!” ale když jsme nastartovali motor a rozjeli se, volal “zpomalteee!” A tak jsme zpomalili a nabrali malého pasažéra zpět do lodi, protože vítr začal zase foukat, a tak jsme zase vytahovali plachty a v klidu si uvařili a snědli oběd. Objížděli jsme Tunø z jižní strany, průlivem mezi větrníky ze západu, pak jsem háčkem držela plachtu místo nastavování tyčky, a pak už jsme skoro byli u cíle. Přišla opět ta nepříjemná chvíle sundavání plachet ve vlnách (i když malých, ale i tak nás dost houpaly). A teď to nejtěžší: trefit se do úzkého vjezdu do přístavu, kde je nyní docela silný proud proti, vpravo kameny, vlevo koupající se lidi. Zadržet dech, uf, zvládli jsme to. Proud je pořád, ale jak v něm najít místo? Naštěstí na nás někdo volá, ať zaparkujeme vedle nich do jednoduše zvládnutého místečka, přestože je označeno červenou barvou (tento systém označování volných míst je celkem jednotný napříč zeměmi, které jsme navštívili: logicky zelené - volné, červené - obsazené/přijedu později. Je fajn přehodit své dlouhodobě držené místo na zelenou, pokud třeba odjíždím s lodí na vícero dní pryč - což nejspíš majitel tohoto místa zapomněl učinit a jeho sousedi o té nepřítomnosti věděli). Večer nás navštívila Kačka, šli jsme se projít na pláž, podívat na chatu Christianových rodičů, a Kačka s Oskarem závodili v pouštění letadýlek. Pak jsme si dali společně jeden velký talíř ve vyhlášené rybí venkovní restauraci. A pak jsme si do noci povídali, s gin-tonicem v ruce (a břiše).

Chtěli jsme vyrazit dopoledne, ale říkali jsme si, že je celkem silný proud (nyní směrem k přístavu, takže opět proti), ale že jiní to taky zvládli. Připravili jsme loď na odjezd, nastartovali motor, ale sousedi vylezli a důrazně nám nedoporučovali kvůli proudu odjet. Bylo by nemožné otočit se v uličce a bezpečně vyjet. Tak dobře, poslechli jsme, chvíli jsme si s nimi povídali a pak jsme šli s Oskarem chytat kraby. Děti zde loví na kus salámu na prutu s kolíčkem, pak kořist podeberou síťkou a dají ji do kýble s vodou (síťky a vesty jsou často v přístavech k zapůjčení). Některé přístavy jsou vybaveny i závodní dráhou pro kraby, kde pak můžete soutěžit, čí krab doběhne zpět do moře jako první. Nevím, jak moc je to týrání zvířátek, ale dánské děti jsou tedy zdatní lovci. Poté jsme využili jinou dánskou libůstku: přístavní klubovou kuchyňku. Všimli jsme si jich už dříve, jsou ve skoro každém přístavu, velké, dobře vybavené, čisté kuchyně. Akorát v Nyborgu jsme chodili do společenské místnosti, ale kuchyňku jsme nyní využili poprvé. A po obědě už byl proud slabší a mohli jsme popojet dál.

Hou

Měli jsme před sebou 17km přejezd, pěkně jsme jeli na plachty při pobřeží (nejblíž 1 km od pevniny), viděli jsme z dálky Kačky oblíbenou pláž Saksildstrand plnou lidí. Pak najednou Vašek uviděl před námi žlutou bojku, která nebyla v mapě (asi byla, ale trochu jinde) a raději oblast objel. Pak už foukalo víc proti, tak jsme zbytek domotorovali, a závodili jsme s trajektem, kdo bude v přístavu dřív (vyhráli jsme o prsa). Zaparkovali jsme daleko od přístavního domečku. Šli jsme na zmrzlinu, nákup a obchůzku přístavu. Hlavní “bazén” byl úplně plný, ale ve vedlejším - kde jsme stáli my - jsme našli nějaká místa, jen na protějším břehu. Tak jsme tam přeparkovali, protože zde plánujeme být déle, tak abychom stáli blíž toaletám a hřišti.

Druhý den jsme věnovali práci a psaní - pršelo. Oběd jsme vařili opět v klubové kuchyňce. Navečer se kluci chtěli projet na kole, já jsem spíš chtěla pokračovat v psaní. Moje dilema vyřešil počet volných kol k zapůjčení: jedno. Přenechala jsem ho Vaškovi a pokračovala v psaní a také jsem dala věci do pračky. Kluci mezi tím objeli dvě zříceniny, co jsou na google mapách - první byly jen dva kameny v lese, druhá byl zbytek hradu s příkopem a v rozvalinách ještě doutnající oheň, který malý pyroman Oskar rozfoukal a pak zas uhasil.

Další den jsme plánovali větší cyklovýlet pro všechny. Navštívili jsme kostelík v Saksildu, (cestou se mi podařilo spadnout z kola), a pláž v Saksildstrand, která sice oplývá bílým pískem, ale to je tak všechno. V jediné restauraci široko daleko - stánku s fastfoodem - jsme si dali smaženou rybu s hranolkami. Pak jsme vesničkami zamířili do Odderu, Christianova rodiště. Tam mě při odbočování doleva dvakrát protroubil řidič - jak lépe si zapamatovat, že s českým způsobem odbočování zde neuspěješ: tady se cyklista má chovat jako chodec, přejet silnici rovně se zvednutou rukou, na druhé straně zastavit vpravo (potenciálně před cyklisty přijíždějícími zprava, kteří čekají na červené), natočit se doleva, a když se auta a cyklisti za ním rozjíždějí, může se rozjet také. No, nepochopila jsem to z popisu, naučila mě až zkušenost. Ovšem kdyby řidiči věděli, jaké problémy s rozjížděním s půjčeným kolem mám, měli by snad pochopení. To každopádně bylo to nejmenší. Později jsme ztratili Vaška (aspoň že ne Oskara, ale ten se ztratit nedá, ten pořád mluví nebo zpívá, takže kdyby bylo ticho, okamžitě zjistíme, že je něco špatně). Až na další červené mi Oskar řekl, že táta odbočil k benzínce, že se mu vyfouklo kolo. No, trochu hloupá situace, ale brzy jsme se našli a Vašek měl již kolo dofouknuté a pak už neucházelo. Jenže mezitím se hodně rozpršelo. Snažili jsme se najít kavárnu, kde bychom déšť přečkali, ale z nějakého důvodu jsme místo toho zabočili k parku s hřištěm a prostornou zastřešenou částí. Nicméně i tam vítr navál déšť, a tak jsme se lépe v místě zorientovali a pokračovali k nedaleké kavárně na náměstí. Tam jsme se občerstvili a zahráli karty, a když déšť ustal, šli jsme se malinko projít po pěší zóně. V centru nic dalšího k vidění nebylo, tak jsme vyrazili zpět. Místo přímé cyklostezky podél hlavní silnice jsme zvolili klikatění klidnými vesničkami, ale na podívanou to moc nebylo, honil nás déšť. Na večeři jsme dorazili do přístavu, kde jsme si upekli pizzu v troubě.

Příští den se posuneme zase do nové oblasti.