Flensborg Fjord a závěr sezóny

Otevírá se před námi rozložitý Flensburský záliv (ono je to s tím slovem fjord trochu komplikovanější, ale do etymologie se zde vůbec pouštět nechci). Středem fjordu probíhá dánsko-německá hranice, takže cestou budeme často měnit zdvořilostní vlajku. Dostaneme se i do menších bočních zálivů dalšího pěkného fjordu. Přichází silná tlaková níže, takže jsme měli možnost schovat se na pět dní v Sønderborg, nebo menšími bezpečnými přískoky objevovat fjord. Zvolili jsme druhou variantu, a bylo to tak dobře.

Na kotvě u Vemmingbund v Sønderborg bugt

Na otevírání mostu v Sønderborg se z našeho směru sešlo dvacet plachetnic. Kluci ještě stačili vytáhnout “N” vlajku, která se v Dánsku správně má vyvěšovat na znamení žádosti o otevření mostu (jako by nebylo jasné, kam těch dvacet plachetnic má namířeno - ale tak pro formu; dělá to málokdo). Dravý dav lodí se připravil a spořádaně a rychle projel. My jsme byli mezi posledními, a most se za námi začal zavírat. Za mostem stojí hrad, a za ním už se otevírá moře, na dohled je německá zem. My míříme do malého zálivu Vemmingbund na bojku, je to nedaleko. Vytahujeme plachty, ale proti slabému větru se Carel vůbec nechce jezdit, buď stojíme na místě nebo nás to sfoukává zpátky. Při poryvech to jde, nakonec se vítr umoudřil a krásně nás dopravil k cíli. Nicméně bojka je plná, musíme hodit kotvu. První pokus nebyl úspěšný, kotva nedržela. Vašek tedy vytáhl a přidělal ke kotvě kovový řetěz. Dříve jsme fungovali jen s dlouhým lanem, nyní mezi něj a kotvu připevnil ještě kus řetězu, a tato přidaná váha pomohla - kotva se při testování zařazením zpátečky ani nepohla a my takto v pohodě přečkali noc.

Gelting-Mole

Brzy ráno jsme se vydali směrem k německé straně fjordu. Vítr měl s přibývající hodinou výrazně sílit, proto jsme vyráželi už v půl 8. Foukalo sice docela dost, ale cesta nám krásně vyšla, dokonce se na nás podívalo i sluníčko. V 10 už jsme parkovali v přístavu a měnili po asi dvou měsících zdvořilostní vlajku z dánské na německou. Pár minut poté se spustil slejvák se hřměním. Za chvíli byl zase klid, ale vítr sílil přesně dle předpovědi. Odpoledne jsme se šli projít k zámečku ve vedlejší vesnici (okolo přístavu není absolutně nic kromě jednoho domu s restaurací). Bohužel jsme kola na půjčení v přístavu objevili až po návratu, takže jsme 10kilometrový ne úplně zajímavý okruh podél silnic absolvovali pěšky. Cestou jsme něco málo nakoupili, nasvačili se, schovávali se před přeháňkami. K zámku jsme došli a se smutkem zjistili, že je soukromý, a vstup není umožněn ani do jeho okolí. Zároveň přicházely další tmavé mraky, tak jsme uháněli směrem ke druhému přístavu, kde bychom si mohli sednout do nějakého podniku a z tepla a sucha pozorovat prohánějící se kiteboardisty. Zůstalo ale pouze u fantazie, všechno bylo zavřené. Nakonec jsme došli zpátky k našemu přístavu a restaurace blízko něj. Po jednom pivu zpátky do našeho přístavu, Oski obdivuje záchranářskou loď, večeře a brzy spát, zítra nás také čeká brzký výjezd.

Flensburg

To ranní plachtění má něco do sebe, obzvlášť vysvitne-li slunce. První část plavby tak byla příjemná. Zajížděli jsme hlouběji do klikatého fjordu, nejprve severozápadním směrem, pak kolem poloostrova s nejsevernějším německým majákem, který se objížděl ze severu otočkou o 180 stupňů. Tehdy už vítr - přesně podle předpovědi - nepříjemně sílil a otáčel se proti nám. Když nám silný poryv shodil všechny věci v podpalubí na zem, už jsme se blížili k předem vybrané kotvící bojce, kde jsme měli tu největší sílu větru přečkat. Sice to nebylo nejklidnější místo, ale přejíždět dál už by nebyl dobrý nápad. Dali jsme si tam tedy oběd, odpočali si, a když se vítr s vlnami začal zklidňovat, vyrazili jsme dál. Stále to bylo proti větru, zpočátku silnému, postupně se zklidňoval. Na záznamu této trasy je jasně vidět, jak Carel špatně stoupá proti slabšímu větru - nejprve jsou naše réčka krásně ostrá, ale později se zplošťují. Ale vydrželi jsme to celou cestu až k městu, kam jsme dorazili před osmou večer, a našli jsme skvělé místo v přístavu na konci fjordu. Cesta trvala přes 8 h, najeli jsme 55 km (což je přesně dvakrát tolik než vzdušnou čarou), a dánsko-německou hranici jsme přitom překonali asi 17x.

Ráno jsme šli na procházku a dobrou kávu, kde slečna hezky mluvila o blízkosti dánských hranic a pospolitém životu obou sousedních národů. Flensburg je nyní součástí Německa, ale historicky tomu tak vícekrát nebylo. Dnes je ve Flensburgu dánská národní knihovna, nejlepší pekárna je ta dánská, dialekt mají takový společný, a prý se jim tu hezky společně žije. Doslova řekla, že se jí líbí mít blízkost obou kultur a využívat to nejlepší z obou. Tak to byl pěkný názor místního obyvatele. Poté jsme navštívili kostel a obchod a vrátili jsme se na oběd na loď. Odpoledne jsme víceméně proflákali. Večer jsme se šli podívat na staré lodě v přístavu u muzea, do obchodu s vlajkami, a pak na pivo do pivovaru, kde nás zaujalo oblíbené objednávání metru piva. Po příchodu jsme zjistili, že si racci oblíbili náš nesfouknutý kajak a celý ho zaneřádili svými výkaly.

Dopoledne jsme šli do druhé výběrové kavárny ve městě, tato má i pražírnu. 4 minuty po otevření, kdy jsme dorazili, už tam stála fronta. Poté jsme šli na varhanní koncert ve velkém kostele, při kterém Oskar stavěl hrad z pěnových kostek (já tedy nemám srovnání se stavem zařízenosti kostelů v Čechách, ale líbí se mi, jak v německých i dánských kostelech myslí na děti, mají pro ně zřízený koutek s knihami, omalovánkami, někdy hračkami, jindy s plyšáky, jednou jsem dokonce viděla malou skluzavku). Cestou zpátky na loď jsme nakoupili, na lodi si dali oběd, a po něm vyjeli.

bojka v zálivu Nybøl Nor

Včerejší divoký vítr se uklidnil, nyní stačilo vytáhnout přední plachtu, se kterou jsme klidně na zadní vítr přeplachtili půlku Flensburského zálivu, až do jeho severní zatáčky, ze které se vylévá malý záliv Nybøl Nor, kam si uděláme malou zajížďku. Je to tu o poznání klidnější, když v okolí chybí 15 uzlů větru. Do zálivu - na dánské straně - se vjíždí úzkým průlivem, přes který vede otevírací most. Vytahujeme tedy zase “N” vlajku, ačkoli tak činíme jako jediní ze čtyř projíždějících lodí. Lodě mizí do různých přístavů, kterých je v tomto zálivu několik. My ještě na chvíli vytáhneme plachty, je tu krásný klídek, nikde nikdo. Vyhlídnutá bojka je volná, uvazujeme se a máme pohodičku. Později nedaleko od nás zakotvili Němci (na druhý pokus se jim to podařilo). Po večeři sedíme venku a pozorujeme blikající nebe - nad celým západním pobřeží Dánska jsou bouřky. K nám by to teoreticky dorazit nemělo, nicméně vítr se otočil, začal sílit, a brzy se i rozpršelo. Loď sebou ve větrných poryvech škubala, Němec ze sousední lodi chodil s baterkou kontrolovat svou kotvu, a my jsme byli rádi, že jsme na bojce. Zanedlouho vše přešlo a my se klidně uložili ke spánku.

Langballigau

Svůj dřívější čas probuzení jsem využila k uklízení lodi. Dnes přijede Josef a za čtyři dny už společně pojedeme do Prahy. Nasnídali jsme se a vyrazili. Tady v uzavřeném malém zálivu je klídek a sluníčko, ale počítáme, že ve Flensborg fjordu budou vlny a větší vítr. A bylo to tak, foukalo hodně proti, ale vycházelo to akorát bez přehazování plachet. Cíl jsme dosáhli za dvě hodiny, bylo to nedaleko. Vymysleli jsme, že Josefa vyzvedneme na německé straně a to v Langballigau (aby se pak rychle dopravil z finálního přístavu pro auto), a že večer ho ještě vyvezeme do Dánska. Po rychlém obědě jeli kluci na nákup autobusem do vedlejší vesnice, já jsem mezitím pokračovala v úklidu. V tomto přístavu parkuje záchranářská loď, která za odpoledne přitáhla dvě plachetnice v nouzi. Josef se po cestě zdržel nejen v dopravě, a tak večerní přejezd do Sønderborg odpískáme. I zde je pěkný společný gril, tak zůstaneme na večeři i noc tady.

Kappeln

Jak je dědovým zvykem, rád nás zásobuje dobrým jídlem (a pitím). Protože ale v okolí nic není, sedá do auta a jede nakoupit snídani do včerejšího obchodu. Oskara bolí tříslo, moc se nechce hýbat, přenášíme ho a se vším pomáháme. Po snídani a povinném drinku už vyjíždíme. Kousek za vjezdem do přístavu vytahujeme plachtu, jenže co to, celá okamžitě spadla (někdo vytahuje plachty ještě v přístavu, inu, takové věci je vážně lepší dělat na větším prostoru. Naše reakce nebyla moc rychlá, ale nic se nestalo, vypínáme motor (aby se nic nenamotalo na vrtulku), jdeme vytáhnout plachtu - malá část spadla do vody a vytáhnout ji v jednom jde špatně. Rozbila se kovová karabinka na horním cípu plachty; horní část rolfoku (zařízení narolovávací přední plachtu) zůstala na místě a nyní ji nic netáhlo dolů - Vašek se ji dobrých 10 minut snažil sklepat poboucháváním a otáčením předního stěhu, pomaličku se sesouvala dolů. My jsme mezitím jeli bez motoru i plachet docela korigovaně a bezpečně dál podél břehu. Když dostal Vašek rolfok dolů, vyměnil karabinku za novou, a začali jsme spolu natahovat plachtu nahoru. Jenomže foukalo docela dost, bylo potřeba použít větší sílu a nastartovat a jet proti větru, takže jsme si s Josefem prohodili místa. Plachtu se tak podařilo dostat zpět, nicméně silnými záškuby větru se vytrhla kladka otěže, která přitahuje přední plachtu dolů k lodi. Víceméně celý den bylo potřeba mít plachtu na levoboku, takže Vašek přešrouboval jednu kladku z pravoboku - náhradní nemáme (kladka zůstala, ale její úchyt se utopil). A adrenalin v krvi mohl začít klesat. Celkově se tedy nic strašného nestalo, hlavně byla výhoda mít člověka k dobru, ale ještě ve spojení s Oskarovou bolestí to nebyl vůbec příjemný zážitek.

Pluli jsme dál, Josef si jízdu velmi užíval, kromě toho že mu byla zima a neřekl si o tlustší bundu. Byly vlny, cestou nebylo kde zastavit, takže jsme obědvali jen chleba s plátkovým sýrem. V jednu odpoledne jsme míjeli maják mezi Sønderborg a Gelting-Mole, za kterým jsme se stočili více k jihu a pokračovali tak další 3 hodiny. Oskara třísloasi bolí víc a víc; chtělo se mu čůrat, ale strašně se bál pohnout (ten strach tam hrál velkou roli). Později usnul, což se po obědě nestalo několik let. Foukalo od pevniny, přímo z úzkého ústí, do kterého jsme se potřebovali dostat. Tehdy už jsme plachtění vzdali a pokračovali na motor. V ústí to bylo zajímavé, protože z fjordu vytékal silný proud. Pak se krásný fjord rozšířil a proud nebyl tolik cítit. Já jsem připravovala večeři a řešila, jestli jít nebo nejít k doktorovi. Do cílového Kappeln to ale od ústí bylo ještě hodinu a půl, přijedeme tedy pozdě, a na noční dětskou pohotovost se nám vážně nikomu nechtělo. V přístavu, tedy boxících na břehu fjordu ve městě, nás překvapil velmi silný boční proud. Řeknu vám, že tak se parkuje dost blbě, ještě když u toho uděláte pár chyb. Vybrali jsme si ale místo mezi dvěma Dány, takže jsme z obou stran měli pomocníky, a vše dobře dopadlo. Najedli jsme se, Oskar se malinko zklidnil a zlepšil a ja tudíž také, takže jsme večer zůstali v kokpitu a povídali si.

Ráno se Oskar probudil již bez bolestí, hip hip hurá, máme velikou radost (a také díky za všechny pránické terapie, které mohl dostat). Šla jsem si umýt vlasy, pak snídaně od ranního ptáčete dědy, kafe, a jde se na procházku do města. I náš marod opatrně šel. Nejprve jsme navštívili místní udírnu úhořů, čímž je Kappeln proslavené, a koupili tam rybu k obědu. Centrum městečka je hezké, ale maličké. Zajímavostí jsou kovové “dlaždice” s rybou zdobící chodník nepravidelně na každém zhruba metru. Dokoupili jsme potraviny, vyrazili památeční minci a pak pozorovali výletní (pseudo)kolesový parník. Naobědvali jsme se ještě na lodi a nyní bez proudu v klidu vyparkovali z místa a jeli dál.

Ulsnisstrand

Celou sezonu nic a teď během týdne projíždíme čtyřmi otevíracími mosty. Dnes rovnou dva, přičemž kapitán Vašek málem do druhého narazil - ještě že Oskar seděl na přídi a nebál se na nedostatek upozornit “táto, co děláš, dyť míříš na sloup!” Projíždíme krásným úzkým zálivem Schlei, v češtině též Slieský záliv. Počasí se po chladných větrných dnech změnilo na letní, slunce praží, příjemně fouká, hezky plachtíme, pohoda. Já ještě narychlo stavím své minipuzzle a jinak trochu balím a uklízím. Oskar blbne na kajaku, který táhneme za lodí. V širší části zálivu réčkujeme proti stále se měnícímu větru, je to zábava. Počasí je lepší než co si myslela předpověď. Z několika možností na přenocování jsme zvolili malý přístav, kde měla být dle mapy kavárna. Ve skutečnosti tam nebylo nic, jen pidiplážička. Večer přišel jakýsi pán v košili, tvrdil, že je výběrčí poplatků. Dal nám kód do sprch (jediné funkční) a dlouze se s Vaškem bavil o IT (na improvizovaného hafenmeistera se až příliš zajímal o rozdíly mezi Clojure a SmallTalk), až Vaškovi vystydla večeře. Všichni jsme unavení, jdeme brzy spát.

Schleswig

Vyjíždíme hned po jogurtové snídani. Zase malinko fouká, krásně a pomalu plachtíme, Oskar opět blbne v kajaku, předjíždí nás (přitažením vázacího lana kajaku), fluše na bojky. Zastavujeme u restaurace Fährhaus Missunde před stejnojmenným přívozem. Je teplo, dali bychom si pivo, ale s sebou ho nechtějí dát a my se chceme naobědvat na lodi. Takže si tam zajdeme po jídle. Obsluha byla pomalá a Oskarovi přinesli místo džusu s ledem džus s kopečkem zmrzliny. Velice zvláštní kombinace. Poté jsme si šli prohlídnout přívoz. Kolem jezdí spousta plachetniček, paráda. I my pokračujeme dále. Za zatáčkou už se rozléhá poslední rozšíření zálivu, ale je to tu mělké, jezdí se ve vybojkovaném kanálu. Musíme si užít poslední minuty plachtění, na konci zálivu už je naše cílové město Schleswig. Jedeme rovnou do smluveného přístavu, musíme zamakat na úklidu, je toho hodně. Jsme rádi, jak nám vyšlo počasí v závěru. Josef s Oskarem jdou na nákup večeře, já s Vaškem začínáme čištěním kajaku, je potřeba to udělat fakt pořádně. Po večeři pokračujeme - mezitím, co jsme se s Oskarem sprchovali, Vašek s Josefem sundali plachty. V lodi tak není k hnutí, jdeme si užít poslední večer v kokpitu, příjemně vlahý.

Ráno se musí brzy vstát, chceme odjet co nejdřív. Josef s Oskarem jdou na vlak, který je odveze k autu. Já začnu praním ložního prádla, ráda bych ho nechala na lodi. Bohužel to nevyšlo úplně podle představ a hodně mě to zdrželo, protože sušičku používala jiná paní, což mě zdrželo. Také jsem se rozhodla vyprat ještě druhou rychlou pračku, jenže ta automatická věc se rozhodla krátký program prodloužit, na což mi nestačil předplacený čas, pračka se zasekla a nešla otevřít. Další zdržení, šprechtim německy s paní, pak s Hafenmeisterem a prádlo nějak dostanu, mezitím se uvolnila i sušička. Dlouhou cestu jsem mezi praním a lodí jsem ten den šla mnohokrát a celá sranda mi zabrala přes dvě drahocenné hodiny. Mezitím a potom jsme se nějak snažili dofackovat balení a uklízení. Josef s Oskarem a autem už se dávno vrátili a zase raději odjeli prohlídnout si město. A nám to moc nešlo, ještě jsme potřebovali doklidit tohle, dořešit támhleto… přitom bylo asi 30 stupňů. No nakonec jsme asi ve 2 odpoledne vše dodělali, odevzdali klíče a nastoupili na 8hodinovou štreku směr Praha.

Tak ahoj, Carel. Děkujeme, že jsi nás tak hezky vozila a ukázala nám krásy Dánska. Letos jsme zase o trošku jachtařsky “vyrostli”, byla to krása. Tak snad zase za rok.