logo

Druhý týden


Jestli čekáte podobně zábavný týden jako ten první, tak vás zklamu. Většinu týdne jsme jen čekali na lepší počasí. Máme jen jednu trošku úsměvnou historku, jeden doják, jednu malou zdravotní obtíž; žádné drama se nekonalo. Ujeli jsme celkem asi 100 km tam a zpátky (což je na tomhle týdnu nejzábavnější, že začíná a končí na stejném místě).

Bojka, která nebyla, a Den Bommel

Den Bommel Ze servisu míříme přes Volkerak do vsi Ooltgensplaat (Oski stačil výjimečně cestou na pár minut usnout), opět na doporučení, tentokrát od majitele lodi, který parkoval v servisu vedle nás. Je tam prý hezké hřiště a v sobotu dopoledne trh. Ten jsme bohužel nestihli, místo toho mě sortimentem potěšil místní Coop (mj. jsem koupila semínka na klíčení a náhodou se mi podařilo vybrat Vaškovo oblíbené pivo). Pak si lámanou holandštinou kupujeme kafíčko z miniaturního domečku na pěkné návsi, bohužel zjišťujeme, že je to instant, ale paní je moc milá, a upekla dobrý zákusek, tak jí to odpouštíme. A přemýšlíme nad tím, jaká asi omezení a nařízení se zde vztahují na gastro-podniky, protože to vypadá, že si tu může otevřít kdo chce co chce (tento dojem jsme získali ze dvou punkových stánků).

V Ooltgensplaat nechceme spát, míříme na severovýchod za most, pod kterým musíme projet komorou Volkeraksluizen. Naše první komora! Zvládli jsme to bez problémů, ale jsme rádi, že ta první byla tak jednoduchá.

Hned za komorou mají být bojky, kde jsme chtěli přenocovat (zatím nemáme důvěru k naší kotvě). V zátoce však vidíme jen pár labutí - ne, to nebyly bojky :) tak jedeme hledat jiné bojky o kousek dál za most, pak další a taky nic, až jsme se rozhodli zajet do přístavu vesničky Den Bommel. Zvedá se vítr, dost to s námi houpe, kormidluju. Havenmeester byl nalezen v podnapilém stavu s přáteli; pohodový starší přístav s širokou nabídkou dětských dopravních prostředků k zapůjčení (o tom modrém šlapacím traktoru bude Oski mluvit asi ještě dlouho :/ ).

Čtyři noci v Middelharnis, zkracuj na M’harnis.

Čeká nás nepříznivé počasí, deště a silný vítr. Nemáme naspěch, a proto tyto následující dny chceme strávit na jednom místě. K tomuto účelu jsme vybrali právě M’harnis. Vplouvání do přístavu bylo opět s malou dávkou adrenalinu: na poslední chvíli nám zase padla červená kvůli vyjížděcímu přechodu pro chodce, ale zpátečka (i já s háčkem na záchranu špičky lodi) zareagovala rychle, a vše pak už proběhlo hladce. Dobře šlo i naše první parkování v přístavu s kůly, kde nám ze břehu pomáhal starší pán, který si myslel, že Vašek je můj otec, a moje blesková poznámka o manželi ho mírně vykolejila. Ještě dlouho se omlouval (nemusel) a ochotně nám půjčil koncovku na hadici na vodu (když jsme ji potřebovali podruhé, zrovna tam nebyl, a tak jsme si ji museli dojít koupit do kilometr vzdáleného hobbymarketu).

Vašek si všiml, že vedle nás parkovalo jiné Wibo, později nám jeho majitel prozradil, že je z roku 1974, a typ je 820.

Den příjezdu byl pěkně slunečný; byl to pátý den po covidu otevřených zahrádek, tak jsme toho také využili a šli na kafe, pivo, sendvič, hranolky a vínko, pak na krátkou procházku, nákup a zpět na loď na večeři. Další dny pršelo a řádila vichřice, zvládli jsme jen nějaké procházky, nákupy, a kafíčko ve výběrové kavárně (konečně). A využít přístavní pračku a sušičku.

Také jsme měli důležitou návštěvu, a to našeho domácího z Airbnb domečku, na jehož adresu jsem si z Čech nechala zaslat nové brýle (jejich výroba se prostě dříve nezdařila). Děkuji svým rodičům za pomoc s jejich koupí a zasláním, třema různým doktorkám za postrčení k této možnosti, optikům za jejich výběr a výrobu, a panu domácímu, že balíček převzal a dokonce se sám nabídl, že nám ho přiveze (mohli jsme si tam za 15 minut dojet autobusem, nicméně jeho návštěva bylo všestranně příjemné řešení). Díky všem těmto lidem vidím po víc jak dvou letech jeden obraz (kvůli mému úžasnému neurologickému onemocnění, které se po porodu zhoršilo tímto směrem, jsem začala šilhat, a tudíž vidět dvakrát). Díky! (O tom sice primárně tento blog není, ale je o životě, jaký je.)

Hellevoetsluis

majak Dopoledne začal silný déšť s krupobitím zrovna ve chvíli, kdy jsme byli připraveni vyjet. Zanedlouho to přešlo, tak jsme mohli přejet přes Haringvliet do nedalekého Hellevoetsluis. Město stálo na začátku bývalé důležité dopravní cesty do Rotterdamu; Nový kanál (opravdu se tak jmenuje) pro větší lodě dnes vede z Hoek van Holland (kudy jsme projížděli loni na kolech), a ten původní v některých místech kompletně zarostl. Zakotvili jsme u městského mola pod nábřežím s výhledem na starý maják. Uvařili jsme si oběd a pak šli na procházku. Obdivovali jsme zakotvené velké lodě (jedna sloužila jako muzeum; muzea jsme za celou procházku potkali asi tři), dům ve tvaru “oka”, a výstavbu moderních domků na nábřeží. Ráno Vašek nakoupil v jachtshopu nad naší lodí, a jeli jsme.

Bojka, která už byla

bojka Na oběd (a přespání) jsme chtěli zastavovat na ostrově Tiengemeten, ale na prvním vjezdu byla značka zákaz nocování, a na druhém zákaz vjezdu. Tak jsme pokračovali dál za Haringvlietbrug, který se zrovna otevíral, a doufali, že bojky, které jsme hledali o pár dní dříve (na začátku článku), už jsou na sezonu ukotvené. A byly. Jsou to velké, dobře viditelné, žluté bojky s velkým kovovým okem nahoře. Dobře se chytají, povedlo se nám to na první pokus. Kromě rojů komárů je tu pohodička. Mám od rána nateklou levou nohu, tak jsem ráda, že nikam nemusím chodit.