logo

Markermeer


Markermeer je umělé sladkovodní jezero ve středu Nizozemska s hloubkou 3 až 5 metrů. Původně byla vodní plocha součástí zálivu Severního moře Zuiderzee. Výstavbou hráze Afsluitdijk (tj. předělením zálivu od moře) v roce 1932 vzniklo jezero IJsselmeer, které bylo v roce 1976 rozděleno hrází Houtribdijk - severní části zůstalo jméno IJsselmeer a jižní část byla pojmenována Markermeer podle ostrova Marken. Markermeer však nemělo zůstat jezerem - bylo součástí rozsáhlého projektu Zuiderzee Works, a mělo se přeměnit na polder. Projekt byl však odložen a v roce 2003 úplně zrušen, když jezero při období sucha posloužilo jako důležitá zásobárna vody. V současnosti plní funkci rekreační a ekologickou.

Uitdam

Před polednem vyjíždíme z Amsterdamu. Rušným kanálem ke komoře, která nás překvapila, jak přeplněná může být. Stoupali jsme o 10 cm, o nic nešlo, ale byla to skutečně loď na lodi, asi 4x3 lodě. Váháme, zda do té nacpané komory vjet, ale odhadujeme, že se vejdeme na poslední místečko u zdi těsně před vraty. Ještě se ani pořádně nedržíme lan na zdi, a nás už se za druhý bok chytli dva pánové, kteří Oskara svou blízkostí tak vyděsili, že chvíli plakal v podpalubí - možná si myslel, že jsme nabourali - my jsme se nemohli pustit lan, abychom ho šli utěšit. Je to poprvé, kdy vidíme, že některé lodě se nedrží stěny komory, ale jiných lodí.

komora

Za komorou zbývalo projet otevírací most - který jsme díky naší malé maximální rychlosti blokovali o něco déle než je zde zvykem - a už jsme byli v Markermeer. Trochu foukalo, vytáhli jsme kousek plachty, po obědě jsme je vytáhli víc, a svištěli si to v náklonu. Oskar usnul (pochopitelně, v takovém vedru). Cílový přístav byl docela prázdný, a ještě jsme dostali místo úplně vzadu v nejopuštěnější části. Byl to dosud nejdražší (22€) nocleh, na to, že v přístavu vůbec nic nebylo. Na druhou stranu jsme to měli kousek na plážičku s “lanovkou” přes vodu, kterou ocenil zejména Oskar.

Bylo to fascinující, na takové lanovce dosud nejel, protože jsem se obávala, že se na ní neudrží. A teď chtěl jezdit dokonce nad vodou! Samozřejmě se na ní vždy udržel a měl z jízdy velkou srandu. Posuďte sami na videu. Týž den nás překvapil, když za mnou vběhl oblečen do vody zhruba po prsa - dno se na této plážičce rychle svažovalo, takže stačilo pár kroků. Byla to legrace, a tak párkrát běžel sem a tam. Loni na podzim jsme trávili u moře celé tři měsíce, a za celou dobu vlezl Oskar do vody jen párkrát a maximálně po kotníky. Ty pokroky jsou na dětech tak dobře vidět!

Monnickendam a první návštěva (pra)rodičů

Předpověď směru a síly větru ze dvou různých zdrojů se o několik hodin neshodovala, tudíž nebylo jasné, jestli máme nebo nemáme na spěch (zvolila jsem nemít na spěch, a tak jsme ještě blbli u vody). Realita byla ale úplně jiná, a tak když jsme vyrazili, hladina byla klidná jako zrcadlo. Proto jsme při výjezdu nabrali nekonečné hejno otravného malého hmyzu. Nejméně hodinu jsme mušky za jízdy naštvaně po stovkách rozmazávali košťátkem nebo rukou po palubě, vlastních tělech, a všude jinde. Po objetí východního majáku ostrova Marken se - opět mimo předpověď - zvedá vítr, který konečně muškám zvedl křídla, nám náladu, a Careli plachty. Ale zvedal se až moc, při vaření oběda rychle refujeme plachty, po utržení refu je balíme úplně, a za silného větru v odpoledních hodinách na motor dojíždíme do Monnickendamu. Na rozdíl od ostatních moderních plachetnic se nám podařilo vyjednat stání za ručně zvedaným mostem ve starém přístavu plném tradičních holandských bezkýlových plachetnic. Kafíčko, zmrzlinka, procházka se hřištěm a nákupem.

monnickendam

Další den Vašek jede pro auto, já s Oskarem trávím většinu dne na velikém placeném hřišti.

Vašek: Dostal jsme za úkol koupit nějaké fakt dobré kafe cestou pro auto, protože v Monnickendamu ani nikde okolo není žádná dost dobrá pražírna. V autobuse mezi Rotterdamem a Oude Tonge jsem na googlu dal vyhledat dobré pražírny a našel jednu hned vedle Haringvlietbrug. Podle webu vypadala dobře, tak jsem zadal do navigace a dorazil do malé vesničky, kde na uvedené adrese byla jen pěkná velká vila, ale žádná kavárna ani krámek. Nicméně u vrat měli napsáno “Zvoňte zde”, tak jsem poslechl. Brána se otevřela, dva zahradníci si mě trochu zvědavě prohlíželi a z domu vyšla paní a dost nechápala, co tam hledám. Nicméně po chvíli vysvětlování jsme se pochopili. Mají pražírnu, ale jen eshop a zatím se jim fakt nikdy nestalo, že by u nich doma někdo zvonil a chtěl něco osobně koupit, takže jsem byl asi první nevirtuální zákazník. Nicméně obratem mě zavedla do zahradního domku plného zásob kafe a strojů na pražení, vážení a balení, zavolala manžela pro radu, jaké kafe bude naším jazýčkům nejlépe vyhovovat, zavolala dceru, která jediná umí s balícím strojem a po půl hodině plné příhod o kafi, o jachtách (taky jsou jachtaři) a kde v latinské americe koupovat zrna jsem měl, vážení, půl kilíčka zvážený, na doma, na uvaření.

monnickendam-prijezd

Večer přijíždí první velká návštěva - Vaškovi rodiče. Ubytovávají se v Airbnb bytečku ve stejné ulici, kde kotvíme. Následujících několik dní spolu podnikáme výlety: jeden plachtící k Volendamu a zpět, dále autem na ostrov Marken (který nás svou přílišnou turističností zklamal), omylem do příšerného Purmerendu (nehezké město bez centra a historie), Volendamu (kde opět turistické atrakce hyzdí jinak pěkné pobřeží), a k Severnímu moři do Wijk aan Zee - ukázat rodičům rozlehlé pláže a duny. Také děkujeme babičce za přivezení šicího stroje a opravu krytu hlavní plachty. A dědovi za jištění u výstupu na stěžeň. Bohužel našim návštěvníkům moc nevyšlo počasí, krátce po jejich příjezdu přišla bouřka, a slunečné dny vyměnila za větrno, chladno, pošmourno. I přes nepřízeň počasí jsme si společný čas všichni užili, a shodli jsme se na tom, že Monnickendam, náhodou za základnu zvolený, byl z těchto navštívených míst výrazně nejkrásnější.

stezen

Edam

vlajka Ráno se loučíme s babi a dědou a po šesti nocích kotvení na jednom místě přeplouváme do nedalekého Edamu. Marinu vybíráme podle pračky :) (nuceně jsme praní odkládali už týden), a tak kotvíme u kempu na okraji města. Také jsme konečně pořídíli českou vlajku, tak ji takto před zápasem Holandsko-Česko konečně vyvěšujeme. Druhý den ráno jsme se přeci jen rozhodli do vzdáleného centra podívat (kvůli předpovídanému ideálnímu větru jsme návštěvu málem vypustili), a stálo to za to - Edam vypadal zase trochu jinak než okolní městečka, a na rozdíl od druhého navštíveného sýrařského města Goudy a dalších nebyl moc dotčen turismem.

Hoorn

hoorn Se zpožděním vyjíždíme, když už vítr upadá a navíc se i stočil nevhodným směrem. Několik hodin statečně v prudkém slunci křižujeme k cíli. V pozdním odpoledni už Hoorn vidíme a s obavami o volné místo v přístavu chceme raději rychle domotorovat. Jenže viditelnost klame a rychlé motorování trvá ještě další 2 hodiny navíc ztížené kličkováním mezi chuchvalci vodních rostlin. Poslední volné místo u zdi v historickém vnitřním přístavu jsme stihli jen tak tak, pozdější přijíždějící se už musí vázat do dvou- a třístupů.

Kvůli komunikační chybě jsme další ráno nedokázali včas vyplout (už by to nebylo úplně bezpečné), a kvůli nepříznivé předpovědi počasí se bojíme, že zde zkejsneme 4 noci. Nevadí, máme aspoň dost času si krásné město několikrát pořádně projít a navštívit všechny 3 (!) výběrové kavárny. Dalšího rána se však předpověď změnila a my se rozhodli vyjet.

Marker Wadden, námi přezdívaný “ptačí ostrov”

marker-rozhledna Plán byl dostat se do města Enkhuisen, protože s větrem od ostrova Marker Wadden ani jiná možnost nebyla. Jenže předpověď směru větru se silně mýlila, náš kurz vycházel naopak na Marker Wadden, na který jsme chtěli ze všeho nejvíc - tak jsme dojeli tam. Užili jsme si příjemné plachtění, které jsme z důvodu blížícího se černého mraku v závěru podpořili motorem. Odpoledne procházka po ostrově a koupání na pláži (Oskar se hrne do vody, asi tak podruhé v životě, nutíme ho ujít samotného několik metrů mezi námi a překonávat tak strach - vodu má sotva do pasu, ale kvůli strachu je to pro něj těžký úkol. Ve výsledku měl radost a my s ním. Těch pár metrů soustředění mi připomnělo období, kdy se učil prvním krůčkům).

marker-pozorovatelna Marker Wadden je umělé souostroví vyprojektované v roce 2012. První ostrov byl pro veřejnost otevřen o 4 roky později. Další ostrovy jsou ve výstavbě, přestože již loni měly být dokončené. Hlavní význam projektu je ekologie oblasti Markermeer a podpora biodiverzity. Část námi navštíveného ostrova je člověku nepřístupná ptačí rezervace, část funguje jako její pozorovatelna, k čemuž slouží ikonické rozhledny a pozorovací přístřešky.

marker

Lelystad

Lelystad je město založené v roce 1967, které stojí na polderu Oostelijk Flevoland vybudovaném mezi lety 1950 a 57. Je hlavním městem provincie Flevoland a nese jméno po Corneliovi Lely, vodohospodářském inženýrovi, autoru rozsáhlého projektu Zuiderzeewerken z roku 1891.

Vysoká věž Lelystadu je za dobré viditelnosti okem pozorovatelná snad z celého Markermeeru. My jsme to do města měli z Marker Waddenu asi hodinku plachtění. Zakotvili jsme v předimenzovaném prázdném přístavu, který jsme měli zadarmo, protože nám nešlo zaplatit kartou v platebním automatu, a havenmeestera jsme nikdy nepotkali, přestože jeho “ukazatel” několikrát tvrdil, že se prochází po molech (tak díky, člověče). Po obědě jsme šli vyprovodit Vaška na autobus a vlak - jel vyzvednout auto z Monnickendamu. Já jsem šla s Oskárkem nakupovat do místního outletu, podobného tomu pražskému ve Štěrboholech (a teď mi nikdy neuvěříte, že nesnáším nakupování, ale ten den bylo nesnesitelný vedro, hřiště nebo park nebyly v dosahu, a já si představovala klimatizované obchody - nakonec jsem koupila Vaškovi jedno tričko a sobě pár hezkých věcí na sebe, které mi budou připomínat Holandsko - a to se počítá). Večer improvizovaná večeře na lodi. Přichází bouřkový mrak. V tu chvíli jsme Holanďany vyřadili z fotbalového Eura. Ještě pár týdnů se o tom mluvilo, ale ani jsme neměli potřebu stahovat českou vlajku z lodi - žádnou nevraživost jsme nepocítili :)

lelystad

Protože jsem si včera Lelystad neprošla, potřebujeme přeparkovat auto blíž k nádraží a zároveň nakoupit, vymyslela jsem, že vše spojíme a pojedeme společně. K nádraží je to asi 4 km, obchoďák je v blízkosti, cestou zpátky jsme se zastavili na hřišti. Při procházení tímto novým městem přemýšlíme nad tím, co je zde jinak. V 50 let starém městě jsme nikdy nebyli, a tak jsme si ten zážitek nemohli nechat ujít, navzdory ne-doporučení ostatních, podle kterých je prý Lelystad ošklivé město. Takový soud vyřknout nechci. Lelystad je skutečně zvláštní, ale neřekla bych, že je ošklivé. Jistě, chybí mu centrum (historické, že ano), chybí mu křivolaké úzké uličky, staré domy s oduševnělou architekturou. Ale naopak má hlavní silniční tahy velmi striktně oddělené od rezidenčních budov, což historické město nikdy nedokáže. Ulice zde nebyly narýsovány podle pravítka jako třeba v New Yorku, ale mají spíš podobu takové včelí plástve. Řady domků byly různorodé, sem tam stála výšková budova, ulice byly nepravidelné. Někdo se nad podobou města rozhodně zamýšlel a chtěl, aby vypadalo co nejpřirozeněji. Myslím, že na první pohled se to povedlo, ale ten celkový dojem byl prostě zvláštní.

Zpátky na loď, havenmeester stále nezvěstný, opouštíme Lelystad a celý Markermeer komorou v hrázi Houtribdijk a vplouváme do IJselmeer.