Okolo Noordoostpolderu

Noordoostpolder je druhý velký polder projektu Zuiderzeewerken budovaný mezi lety 1936 a 42, o rozloze necelých 600 km2, bez vodních ploch 458 km2. Našim původním cílem bylo objet jej okolo ze tří čtvrtin až do města Lemmer (z jihozápadu proti směru hodinových ručiček až na severozápad), avšak situace se změnila, od Lemmeru jsme byli vzdáleni asi 5 km, ale rozhodli jsme se jet jiným směrem.

Poznámka: IJ například v IJsselmeer (ve kterém tento článek začíná) je dvojpísmenko, asi jako české Ch, ale narozdíl od češtiny se při psaní velkého počátečního písmene píší velká obě, takže IJ a ne Ij.

Urk

Plán byl jenom přejet komorou z jižního přístaviště Lelystadu do jeho severní mariny, ale vítr foukal v náš prospěch (opět na rozdíl od předpovědi), a tak jsme u původně cílového místa vytáhli malý kus plachty (“kapesníček”), v klidu se naobědvali, a pak s větrem svištěli přes jihovýchodní okraj IJsselmeer dále až do města Urk se starým majákem. Urk byl dříve malý ostrov vzdálený 15 km od nejbližší pevniny. Později byl však pohlcen nově vysušeným Noordoostpolderem a město se postupně rozrůstalo. Do starého přístavu jsme se nevešli, havenmeester nového přístavu si nás odvelel do svého přístavu. Líbí se mi místní moderní, ale citlivá budova se sanitárním zařízením; Oskárek oceňuje vnější atrakci - velrybu s vodotryskem. Procházka starým městem k majáku.

Kampen

Dopoledne při vyplouvání začalo mírně pršet, a postupně déšť zesiloval. Vašek natáhl nepromokavé oblečení a ujal se kormidla. Já jsem byla s Oskárkem uvnitř v lodi. Ještě že nebyly vlny, ty mi uvnitř nedělají dobře. Předpověď počasí byla tedy opět úplně vedle, ale spíš v náš prospěch - déšť asi po hodině ustal, a foukalo ne tak špatným směrem, a tak jsme i vytáhli asi na půlku cesty plachty (skrz Kettelmeer a přilehlé labutí oblasti) a docela si užili den. Odpoledne jsme zakotvili v marině blízko centra Kampenu, což je pěkné historické město. Obdivujeme zase jiný styl robustního zvedacího mostu, kdy technologická část tvoří spíše ozdobu - střední část mostu se zvedá do výšky ve stylu výtahu, závaží jedou opačným směrem přes velká zlatá kola.

Kotviště s ovcemi u Zwarte Meer

Vašek se radí s ochotným havenmeesterem, kterou cestou se z Kampenu vydat na sever. Z mapy nám nebylo vše úplně jasné, nakonec se dozvěděl spoustu užitečných věcí. 1. nejkratší cesta pro nás není možná, protože se nevejdeme pod pevný most ještě v Kampenu 2. zpět na Kettelmeer a hned doprava to také nejde, tato část mostu je nižší než náš stěžeň 3. je potřeba se vrátit ještě dále v Kettelmeer za nízký val, jehož význam jsme dosud nepochopili, a který lemuje kanál vedoucí pod vyšší a otevírací část naposledy zmiňovaného mostu (kam už se vejdeme)

Nezbývá tedy než zvolit nejdelší, poslední variantu. Kvůli délce trasy a špatnému počasí jsme plánovali přespat v marině na začátku valu (Shokkerhaven). Protože mi připadalo, že jsme toho ještě moc neujeli, do večera času dost, a neprší, navrhla jsem jet dále až na jedno z vyhlídnutých kotvišť. Kapitán souhlasil, a jen co jsme projeli okolo mariny, spustil se silný liják. Kapitán je však vytrvalý, vrátit se nechtěl, a na kotviště dojel s mokrým nejteplejším oblečením proti větru a dešti (došlo poprvé i na jachtařské rukavice). Podle mapy měl záliv s kotvištěm vypadat jinak než jaký byl ve skutečnosti, už jsme to chtěli otočit a jet ještě dál, ale naštěstí jsme ho našli, a jeho hloubka pro nás stačila. Molo bylo přistavěné k nízké hrázi, za kterou se nerušeně páslo krásné stádo ovcí.

Giethoorn

Zpomalujeme před přívozem v Genemuiden, protože má na sobě velkou ceduli “pozor, kabelový přívoz” (“pas op kabelpont”). Samozřejmě to není nijak nebezpečné, když neprojíždíte hned za přívozem, ale ani tak to nebyl úplně příjemný pocit.

Na dopolední kafíčko jedeme do vsi Zwartsluis, kde totálně chcípnul pes. Jen je odtamtud jedna moje bývalá kolegyně žijící v Praze, což jsem zjistila až s dvoutýdenním zpožděním, stejně tak jako vtipnou informaci, že ve stejnou dobu jako my tam byla navštívit svou rodinu.

Oběd jsem se pokoušela uvařit na čekacím mole před zvedacím mostem Beukersluis (a překvapivě i komorou, kde jsme rychle sklesali o necelý metr), jenže čekání bylo kratší než doba varu vody na těstoviny, a tak obědváme na kotvišti o několik set metrů dále v Beukersgracht.

(Od tohoto místa často využíváme kotvení s lany “naopak”, jak jsme to poprvé opsali v Edamu - když je v zemi připevněn kůl místo pacholete, odvážeme potřebná kotevní lana a na vazák lodi je přivážeme opačným, volným koncem, abychom koncové oko lana mohli na kůl rychle navléknout - stačilo by naučit se vázat správný uzel a tato procedura by nebyla nutná, ale mě ta práce s lany stejně dost baví. Také by to nebylo nutné, kdybychom měli delší lana nebo kdyby ty kolíky nezatloukávali na některých místech tak daleko).

Giethoornu se přezdívá Benátky severu, Zelené Benátky apod. Je zde velmi populární půjčit si malou loďku a vesničku projíždět tímto způsobem. Nám stačila procházka až k restauraci na jezeře s pěkným výhledem. Do samotné vesničky to máme z naší mariny docela daleko, a dorazili jsme celkem pozdě, tak jsme vše nestihli projít. Měli jsme štěstí, že byl všední den, a prázdniny ještě pořádně nezačaly - loděk na půjčení seřazených v půjčovnách byly stovky. Takhle jsme si mohli atmosféru aspoň trochu vychutnat bez davů turistů. Na Giethoornu je zajímavé to, že kolem skoro každého domu je uzoučký kanál, přes ten hlavní sotva 3 metry široký vedou vysoké dřevěné mostky. Ve vsi nejsou silnice. Dnes slouží většina domů k turistickým účelům (restaurace, obchůdky), ale viděli jsme i pár místních.

Steenwijk

Ráno jsme stihli ještě využít místní pračku. Cestou nebylo nic zajímavého až na předjíždění a vyhýbání čtyř lodí v jednom místě úzkého kanálu.

Kotvíme v kotvišti u města Steenwijk, které je vzdálené asi půl hodiny pěšky. Více do města se kvůli pevnému mostu zajet nedá. Vašek se odpojuje a jde na vlak a autem pro návštěvníka babičku S. Já s Oskárkem jsme mezitím na hřišti, na nákupu, večeříme na balvanech u kostela, procházka centrem (všechny ulice centra města jsou zdobené rozvěšenými barevnými deštníky nataženými ve výšce mezi domy), kalamita v městské fontáně (Oskara dohnal a následně vyděsil silný výtrysk vody, o kterém netušil, a byl k vlastnímu neštěstí a k pobavení přihlížejících intenzivně osprchován - jaké překvapení, běháš-li po okraji fontány tryskající přímo ze země), park s daňky. Rychle zpět na loď, dorazili jsme jen pár minut před babičkou.

Kotviště v Jonkers- of Helomavaart

Dnešek byl vyloženě výletní den. Před snídaní jsme se vykoupali v kanálu (haha), pak jsme vyjeli dále. Chviličku jsme jeli na přední plachtu (a při pití kafíčka i vypli motor, abychom měli ticho), ale foukalo málo, motor byl po zbytek dne potřeba - narozdíl od plachet. Čekací zastávka na zvedání mostu (koupání jsme nestihli). Příjezd do městečka Ossenzijl, výletní destinace, protože je v blízkosti národního parku. Místní atrakci, projížděni se v půjčených kanoích, jsme si nechali ujít. Místo toho jsme šli klasicky na kafíčko (kolem nově postaveného vakantieparku - areálu s rekreačními domy k pronájmu). Pak jsme přejeli na druhý břeh kanálu nabrat vodu, a jeli jsme dál.

Těsně před komorami Driewegsluizen jsme přejeli hranice s Frískem (Friesland). Místečko jsme našli až za komorou (stoupáme o jednotky centimetrů nahoru), až u třetího kotviště (jsou tu nedaleko od sebe), sice není nejkrásnější - se stožáry vysokého napětí (jasně, že u větrného mlýnu bylo plno), ale už bylo potřeba zastavit na večeři. Ujeli jsme dnes asi 20 km, a já si užila hodně práce s lany při parkování.