Noord Holland a trocha Waddenzee

Vogeleiland De Kreupel

Ranní brzký výjezd z Makkum se moc nepovedl: popojeli jsme asi o 20 metrů před most, kde na nás kdosi z auta volal, že havenmeester/sluis-/brugwachter spadla z kola, a že ji zaveze k doktorovi, a poté nás obslouží. Za chviličku se tak opravdu stalo, komorou jsme sklesali o několik centimetrů níže, a hurá na IJsselmeer. Projížděli jsme (opět, podobně jako s dědou J.) kolem obrovského Windpark Fryslân. Nejprve foukalo jen mírně, ale vítr a hlavně vlnky se zvětšovaly. Vítr jsme měli zezadu, ten tolik nevadil, ale houpání vln bylo opravdu nepříjemné. Snažila jsem se v tom vařit oběd, ale to nebyl moc dobrý nápad. Naopak nejlépe to vyřešil Oskar, kterého houpání uspalo. Problém byl, když jsme potřebovali změnit kurz, a jedna vlna nás sejmula (ona byla vysoká sotva půl metru, ale tady na mělkém jezeře mají vlnky velikou sílu) z boku tak, že uvnitř vše popadalo - normálně když plachtíme, máme vše uvnitř pečlivě uklizené, ale Oski si uvnitř hrál sám, a vytahal si dost hraček. Také jsme mu nandali oběd, jenže on ho odmítl - netušili jsme, že usíná, takže oběd popadal spolu s hračkami. Zachránil nás blížící se kus pevniny, nádherný malý ptačí ostrov. Vše jsme uklidili, normálně se najedli, odpočívali, a po Oskárkově pozdním probuzení si šli ostrov projít (tedy spíše mola - země zde přístupná není). Dnešní přejezd byl jeden z našich nejdelších.

Medemblik

Máme před sebou 10km přejezd, do kterého se nám po včerejší zkušenosti moc nechce. Naštěstí to ale bylo mírnější než včera, a brzy jsme na plachty dorazili na to nejlepší možné místo v celém Medembliku - hned pod hradem Kasteel Radboud. Na tohle místo nás upozornili sousedé na mole ráno - v knize se o takové prominentní možnosti nepsalo. Zůstaneme 2 dny, a tak máme dost času si tohle pěkné staré městečko projít (jednou jsme se zde už stavovali na rychlé kafíčko s babičkou S. po cestě na letiště). Navštívili jsme místní větrný mlýn De Herder původně z 16. století, který po několika přestavbách dodnes slouží k výrobě mouky. Za celou tu dobu, co jsme v Nizozemsku, je to první mlýn, který je otevřený, a navíc jsme dostali skvělou přednášku na prohlídce. Poté jsme šli do přidruženého bistra ochutnat pivo vyráběné ze stejných pšeničných zrn, která se zpracovávají ve mlýně; obsluhovali nás moc milí, ale poněkud zvláštní lidé :). Další den jsme zkusili místní “atrakci”: malý vyhlídkový vláčko-autobus jedoucí na elektřinu, který objíždí turistické zajímavosti Medembliku a okolí.

Den Oever

Pořád dost fouká a tudíž je i dost vln, ale počasí se má jen horšit, tak vyjíždíme. Pečlivě vše uklízíme, bereme si vesty, napínáme plachty a křižujeme proti větru; vlny námi nepříjemně zmítají (pro mě byly tento a předminulý přejezd (Makkum - De Kreupel) těmi nejhoršími zážitky z celého půlroku na lodi). Oski pro jistotu usnul. Poučena předchozím houpavým přejezdem nepouštím se do žádných velkých kulinářských akcí, a přestože jsem měla připravenou omáčku na těstoviny, kterou stačilo jen ohřát a těstoviny uvařit, obědváme raději jen “záchranné” suchary. Zkoušeli jsme přidat rychlost za pomoci motoru, ale křižovat proti větru s motorem je nesmysl, takže když jsme vyjeli za výběžek pevniny, a viděli cíl v dáli před sebou, sundali jsme plachty a zbytek jsme domotorovali.

Den Oever je městečko, kde ústí Afsluitdijk, a má dva přístavy - jeden v IJsselmeer a jeden mořský u centra. Kotvíme v tom schovaném jezerním přístavu na pohodlném místě hned u havenkantooru. Plán je zůstat zde den a pak přejet do druhého přístavu, nakonec zůstáváme v tomto přístavu 4 noci, jednak z důvodu počasí, jednak z pohodlnosti. V Den Oeveru “chcípnul pes” a v zapadlé části u našeho přístavu jakbysmet, ale i tak máme o zábavu postaráno.

Po příjezdu jsme odpočívali, uvařili si obědo-večeři a šli na pivo do restaurace v marině. Další den jsme jeli autem (ke kterému jsme šli pěšky asi 4 km) do Den Helderu, kde jsme si dali oběd, kávu, a procházeli se po Willemsoord, což je bývalá námořní základna a loděnice Nizozemského královského námořnictva, dnes fungující jako kulturní a turistické centrum. Takže jsme konečně poprvé v tom městě, kde Vašek od jara plánuje kupovat dům, a já jsem z města výrazně zklamaná. Věděli jsme, že městu chybí historické centrum, protože bylo za druhé světové války vybombardované. Ale dávali jsme městu šanci, ještě bude o naši (mou) přízeň bojovat.

Večer v našem přístavu startovala 24hodinová regata, kde je cílem najet mezi (různými) bojkami umístěnými ve Waddenzee, IJsselmeer a Markermeer co nejvíce mil. My se vzhledem k sílícímu větru bojíme vytáhnout paty z přístavu, mezitím některé soutěžící lodi vytahují na startovní čáře spinakry…

Další den se procházíme po okolí; jsme na vůbec prvním nizozemském polderu Wieringermeerpolder, jehož stavba započala roku 1927. Následující den jsme pozváni na návštěvu k našim kamarádům Ilonce a Jeroenovi, kteří bydlí v pěkné čtvrti v Den Helderu.

Den Helder

Dnes odpoledne se nám po několika dnech ukázalo sluníčko. Vyjíždíme po obědě velikou komorou v Afsluitdijku, kde jsme vystoupali asi o více než metr. Ve 2 hodiny odpoledne je nejvyšší příliv, jehož proudění využíváme k tomu, aby nás dovezlo do cíle. Musíme ale proti větru, pořád dost fouká a jsou trochu vlny, což jsou podmínky podobné jako jsme měli před několika dny na IJsselmeer, ale zde na otevřenějším a hlubším moři je to o poznání příjemnější, byť to pořád pro nás není procházka růžovou zahradou. Těsně za komorou vytahujeme kvůli stabilizaci houpání zrefovanou hlavní plachtu (plus jedeme na motor), v tu chvíli se k nám blíží velká, rychlá a široká rybářská loď s vlečnými sítěmi. Snažím se jí uhnout k bojkám na pravoboku, ona ale míří na to stejné místo a troubí, tak radši rychle uhýbám na druhou stranu a vyhýbáme se opačně, jakoby v protisměru. Trochu nepříjemná situace v úzkém místě; ale jinak to byla krásná podívaná, zřejmě už nějaké ryby v sítích vezla, protože za nimi letěla dvě hejna racků, kterým ve slunečním svitu křídla bíle světélkovala.

V první polovině plavby jedeme docela úzkým vybojkovaným kanálem, s proudem docela frčíme. V polovině plavby zatáčíme do širšího kanálu se složitější navigací, které jsem se s radostí chopila. Takto jsme dorazili až do Den Helderu, námořně-rušného města. Při vjezdu se míjíme s obří dopravní lodí zajímavých tvarů. Zatočit k plánovanému přístavu, zvedají nám most před otevřenou (průjezdnou) komorou, kotvíme. Pivo a fish&chips v restauraci a druhá malá večeře na lodi.

Další den za námi přišli na návštěvu manželé Boldinghovi, první majitelé Carel (tehdy tedy L’Etoile), kteří v Den Helderu bydlí. Příjemně jsme si popovídali, ukázali jsme loď i jejich dceři, která zrovna rodičům video-telefonovala, a která na lodi prý strávila velkou část dětství. Pán nám vyprávěl, jak s lodí jezdili oni, v silném větru, velkých vlnách - a tehdy spíše s přední plachtou, aby špička lodi tolik neskákala a byla stabilnější. Jo a prý proč používáme tu malou přední plachtu, že ta je originální a oni ji nikdy nepoužívali - jen tu velkou. Také nám pán pomohl dát kotvu do správné pozice - očko na zábradlí bylo ohnuté, Vašek se s ním bál něco dělat a vyřešil to jinak, ale ono stačilo ho jen silou ohnout zpátky. No prostě jsme srabi a nezkušení námořníci, jak říkám, když se někdo na lodi “narodí”, plaví se jinak než ten, kdo se té dovednosti naučil jako dospělý. Ale nechápejte mě špatně, bylo to moc příjemné setkání.

Po obědě jdu odeslat výpověď z práce po mateřské (děkuji paní z turistických informací, která mi namísto rady o nejbližším copycentru nabídla, že mi to sama vytiskne), pošta, kupuju kafíčko, Vašek jede pro auto, já s Oskim na nákup a vařit.

Vegetáriáni nyní prominou malé výchovné zamyšlení. Po několika měsících mám kuře v celku, což posloužilo k naučné debatě o původu a zpracování masa. “A kde má to kužátko pusinku? Ono nemá hlavu? Kde má tu hlavu? A nebolí ho to, když mu krájíš tu nožičku?” a už to jelo, myslím, že se mi to podařilo vysvětlit dobře, a navíc asi díky tomu pochopil, co znamená “mrtvý” (potvrzeno jeho vyprávěními následující den). Doteď viděl v podstatě jen plastové krabičky naporcovaného masa v supermarketech, a naopak jen živá zvířátka, případně jejich podobizny na obrázku. Tak myslím, že se to teď propojilo, a že ten fakt jako masožravec přijal a zůstal masožravcem.

Texel

Výjezd jsme směrovali na 10 dopoledne, 2 hodiny po odlivu, kdy dle map začínal téci proud o síle 2 až 3 uzly, který nás bude unášet tím správným směrem. Z přístavu jsme se museli dostat komorou, která byla narozdíl od včerejška zavřená. V komoře bylo málo místa na chytnutí kvůli komplikované soustavě vrat, pořád v ní něco houkalo, trvalo to docela dlouho, ale vypadalo to, že se vůbec nic neděje - možná jsme o pár centimetrů klesli. Nakonec jsme se bez problému dostali na moře, které bylo po tolika dnech krásně klidné. Vítr nám foukal bohužel proti, ale příjemných 6 až 8 uzlů. Vytáhli jsme všechny plachty, uvařila jsem skvělé kafíčko z nových zrn, užívali jsme si křižování proti větru, pozorovali okolní lodě a sílu proudu. Po necelých 2 hodinách jsme dorazili na ostrov Texel do přístavu Waddenhaven u městečka Oudeschild. Oběd, odpočinek, procházka s nákupem, hřiště (přímo u přístavu je velikánské nové hřiště s několika částmi pro děti různého věku, tou nejzábavnější je bezkonkurenční vodní část s promyšlenou zábavnou cestou vody; strávili jsme tam více než hodinu, a nenudil se nikdo). Kromě hřiště na této marině oceňuju, že se zde neplatí za sušičku prádla. Praní za 5 € plus sušení za 0 tak dává zatím nejnižší součet této ceny, a tak jsme vyprali a vysušili kopu prádla i ložní povlečení. Také je to jediná marina, kde byl k dispozici (funkční) fén na vlasy.

Následující dva dny jsme měli půjčená kola. První den jsme jeli na sever ostrova, k malému přílivem vysychajícímu přístavu u vsi Cocksdorp, kde jsme si snědli připravené sendviče, kafíčko v pěkné luxusnější restauraci, k typickému červenému majáku, na který z důvodu obsazenosti a nutných rezervací nešlo vyjít, pak přírodním parkem s dunami, do městečka Den Burgh (hezké, malé, ale příliš turistické), kde jsme si u řezníka koupili maso na večer. Nedaleko od městečka je pivovar Texel (asi třetí nejslavnější nizozemský pivovar, který točí v celé zemi), který jsme navštívili půl hodiny před zavíračkou, Vašek objednal piva z 2., 3. a 4. pípy, jenže pán začal natáčet od 1. pípy, takže toto pivo nám dal navíc a my jsme tak museli vypít piva 4.

Další den jsme jeli na druhou půlku ostrova, pozorovat trajekty chrlící lidi na ostrov takhle v pátek odpoledne, trhali jsme ostružiny, pak k dalšímu místnímu pivovaru, který byl z nejasného důvodu zavřený (jedna paní říkala corona, druhá svatba, tak si vyberte, ale vyšňoření lidi tam byli). Nakupovali jsme domácí produkty ze skřínky u silnice, kde nejspíš před rokem nakupovali naši oblíbenci z youtube kanálu Sailing Magic Carpet. Pak jsme dojeli ke kavárně, která se ukázala být zároveň farmou, kde jsme si ke kávě (nechci rozvádět její kvalitu) dali výborný dortíky, nakoupili další skvělé domácí produkty, a hlavně Oski se vydováděl na jejich hřišti s mnoha dopravními prostředky. Večerní pivo znovu v Den Burgh, na večeři na loď. V oba cyklovečery jsme ocenili službu naší půjčovny kol, že se kola dají vrátit i po zavíračce.

Den Helder

Odjíždíme podle odlivu, tj. v 10 dopoledne, zároveň se chceme na moři potkat s našimi kamarády Jeroenem a Ilonkou, kteří vezou svou loď z Den Oeveru. Vjeli jsme na Waddenzee ve skoro stejný čas, jejich trasa ale byla delší. Plachtíme s proudem, čímž dosahujeme vůči zemi rekordní rychlosti až 12 km/h. Vyhlížíme dalekohledem kamarády. Dokonce jsme jim jeli trochu naproti, ale když jsme se přiblížili, pochopili jsme, že to nebyli oni, a že do společného cíle dorazíme dřív. Chtěli jsme jet do stejného přístavu jako minule, ovšem komora k němu vedoucí bude do odpoledne zavřená, takže jedeme do vnitřního přístavu, kde má loď i pan Boldingh. Před mostem nás nechávali vycukat, mezitím nám volají sousedé z Prahy, že nám zase vykradli sklep, respektive někdo vypáčil zámek a zase si nic nevzal (my víme, že jdete po kolech, tak tam žádný nemáme, ne asi. Děkujeme sousedům za výměnu zámku!). Edit o pár týdnů později: ukradli nám zahrádku na auto a pár dalších věcí…

Za mostem vjíždíme do dosud největší komory, kde očekávám čekání, a jdu vařit kafíčko. Omyl, za námi přijel motorový člun a za ním se obrovská vrata začala zavírat. Kafíčko tedy za komorou, kde už je za sebou několik vnitřních přístavů. Parkujeme u meldsteigeru jednoho z nich, díky mé rozvernosti mi kluci v lodi na nečekaném proudu skoro ujeli, zachránil mě havenmeester, pomohl s vázáním, a našel nám místo. Vtom se k nám blíží naši kamarádi, a havenmeester jim přiděluje místečko vedle nás. Vaříme kafíčko i pro kamarády (Ilonka nepije, Jeroen si dává), bavíme se spolu každý na své lodi, obědváme. Za kamarády přišli na návštěvu jejich rodiče. My jedem na výlet na maják a okolí (později jsme se dozvěděli, že maják byl zavřený kvůli poškozené statice). Jeroen za námi dorazil ještě večer s ochutnávkou piv a autíčkem pro Oskara (“červený embéčko!” = BMW).

Kotviště u T’Zand

V Den Helderu už se zdržet nechceme (asi tolik k boji o mou přízeň k městu), vjíždíme tedy na Noordhollandsch Kanaal a jedeme na jih. Chvíli máme přední plachtu, ale vítr přes vysoký val nedofoukne, tak motorujeme. Před silničním mostem nás předjíždí parníček, který most podjíždí, i když by neměl, a před nedalekým železničním mostem nám blokuje přístup k čekacímu molu. Za mostem už val není, vítr začíná foukat, a tak zase vytahujeme plachtu. Obědváme za jízdy. Poté přidáváme k plachtě motor, abychom s dalšími loděmi projeli okolo přívozu, který proto musel spustit svůj kabel na dno a zastavit tak provoz. Ani tak jsme asi nebyli dost rychlí, převozník na nás cosi křičel docela nepříjemným tónem. Míjíme kotviště, a rozhodli jsme se na něm zůstat. Procházka do městečka, hřiště. Vrtá mi hlavou melodie místního kostelního zvonu, určitě jsem ji už dříve slyšela, a ne jednou. Domnívám se, že je totožná s melodií pražské Jindřišské věže, ale jistá si vůbec nejsem.

Schagen

Dnes jsme projížděli samými zábavnými mosty. Ten první v T’Zand byl pontonový, bez pilířů - střední část plula na hladině, a nepodjela by ji ani kačena. Tato část se při otevírání rozjížděla do stran ukrýt pod boční část mostu. Tento systém jsme zatím neviděli.

Další most byl zábavný díky mojí nepřipravenosti. Bylo potřeba zmáčknout tlačítko pro otevření mostu (zavolání brugwachtera) - velmi mě překvapilo, že se mnou někdo chce mluvit. Přeci ví, kde jsme, a co chceme. Tak ze mě vypadlo něco jako “prosím, otevřete nám most, ale nevím, kde jsme.” Na to se z amplionu ozvalo samozřejmé “vím, kde jste, most otevřu, hezký den.” Tak mě ten absurdní rozhovor docela pobavil.

Za mostem jsme zahnuli do bočního kanálu, který začínal dalším mostem se jménem “Twee zwanen” “Dvě labutě” (vidíte, nyní jsem byla připravená). A mechanismus zvedání a závaží se opravdu podobal labutím. Další most ovládal další pán, taktéž vzdáleně. Řekl, že most zvedne za několik momentů, které trvaly aspoň deset minut. Za mostem už byla naše marina. Oběd, procházka po městě. V centru je velké náměstí (bohužel průjezdné pro auta) s mnoha zahrádkami a velikým kostelem s krásnou zvonkohrou každou čtvrthodinu (Sur le pont d’Avignon). Za jednou nákupní ulicí se rozkládají krásné obytné čtvrti. Naše marina je na druhém konci města v industriálnější a nevzhlednější oblasti.

Alkmaar

Dnes máme v plánu delší přejezd (28 km) kvůli logistice s Vaškovým zítřejším očkováním. Po dlouhé době máme ale krásný den, a jediné, co jízdu mohlo trochu komplikovat, byl počet mostů, které jsme museli překonat. Ve skutečnosti však žádný problém ani dlouhé čekání nenastalo, naopak to šlo skoro samo - mačkali jsme tlačítko a chvíli čekali jen u prvních dvou mostů, další mosty se otevíraly pro jiné lodě, a my projeli společně s nimi. Oběd jsem chtěla jíst na jednom kotvišti - to bylo sice plné, ale dalo se vyvázat nedaleko.

Po naší obědové pauze už bylo cílové město Alkmaar nedaleko. Uvítalo nás automaticky otevíranými mosty (a že jich bylo), jen bylo potřeba dost prohnat motor, abychom nenechávali čekající čekat moc dlouho. Na vyhlášeném nábřeží (dle naší knihy) bylo místo, a Vašek přesvědčil havenmeestera, abychom na tom místě mohli zůstat i další den. Nakonec jsme zůstali šest dní, tedy vůbec nejdéle v jednom městě za celý půlrok.

Centrum města je nádherné: úzké uličky s malými domečky, spousta kanálů a mostů, málo aut, útulné kavárny a obchůdky, spoustu lidí - ale nevytvářeli ruch a nervozitu. Navíc bylo takové babí letní počasí. Tam by se mi líbilo bydlet… Alkmaaru přezdívám malý a pohodovější Amsterdam. Každý den jsme chodili na procházky a kafíčka, centrum jsme prošli křížem krážem, a odvážili jsme se i dál:

• k hlavnímu nádraží, kam jsme Vaška doprovodili při cestě na očkování
• mezitím jsem s Oskárkem navštívila městské muzeum, kde mě zaujala expozice Bergenské školy; Oskara zajímal hlavně místní výtah
• do vzdáleného parku s několika hřišti
• do pivovaru v průmyslovém areálu, který bude za pár let přestavěn na obytnou čtvrť, a tamtéž okolo firmy, kde se Vašek ucházel o práci
• také jsme v Alkmaaru koupili z druhé ruky Oskarovi kolo se šlapkami, které dostane k narozeninám; do této vzdálené čtvrti jsme jeli autem
• o víkendu jsme v rámci dne otevřených dveří monumentů města navštívili větrný mlýn De Piet, muzeum sýra s malou ochutnávkou, dva kostely, z nichž jeden sloužil trvale jako kavárna a dočasně jako místo pro veletrh.

Také jsme fascinovaně běhali po parcích za Oskarem, kterému přechod na kolo se šlapkami (bez pomocných koleček!) nečiní žádný problém. Stačí mu kolo přidržet, když na něj nasedá a rovná si nožičky na šlapkách, pak se rozjede, pustit, a šlape, jede a nepadá. Dokonce zastavovat umí. Třetí narozeniny slaví za pár dní - je to neskutečný, když si vzpomeneme na svá zranění při učení na kole v mnohem pozdějším věku. Žehnej výmyslu kolo-odrážedel.

Ostrov De Nes v Alkmaardermeer

Nadešel čas zvednout po šesti dnech kotvy a posunout se aspoň o kousek dál. Projíždíme noordhollandsch kanálem (hlavně nezahnout špatně do Purmerendu!) na jih do Alkmaardermeer. Hned na jeho okraji kotvíme v přístavu na oběd, a pak vytahujeme plachty a projíždíme jezerem tam a zpět. Spát budeme u malého ostrůvku De Nes. Je krásně udržovaný a dokonce je tam i hřiště, ale havenmeester se rozhodl spálit plastovou flašku v ohništi, čímž zasmradil půlku ostrova (zajímavé je, že mu nevadilo, že ten smrad půjde přímo na něj a jeho kamarády rozvalené v křesílkách). Jinak kolem ostrova vedlo kolem dokola molo, které se dalo přejít za pár minut.

Zaandam

Z ostrůvku vyjíždíme až po Oskarově dlouhém hysterickém záchvatu kvůli ničemu. Projíždíme znovu jezerem, pak kanálem k mostu, kde nás překvapila cedule s informací o dalším mostu, kterým jsme měli projíždět o pár kilometrů dále, a který kvůli opravám nyní není průjezdný. Při čekání před mostem lovím na internetu (jak radila cedule) další informace, ale je to trochu zmatečné - oficiální webovka napsaná na ceduli nefunguje, někde píšou, že se otevírá, někde píšou, že se opravuje a tudíž se neotevírá, na help line se nedá dovolat… Tak jsme se prostě rozhodli důvěřovat ceduli, která radila objížďku ošklivějším kanálem, i když tam už jsme neměli mapu. Byli jsme zklamaní, zajížďka je to sice jen pár kilometrů, ale nebude moc pěkná. Později nám kolem projíždějící jachtař říkal, že tamtudy se opravdu jet nedá, že most se opravuje už přes rok a finále je v nedohlednu, a že je to škoda. Do původního cíle Zaandam jsme tedy nakonec dorazili se zpožděním oproti představě. Cesta moc pěkná nebyla a Oskar ten den opravdu nebyl v náladě, tak se nakonec stalo to, že jsme vůbec neopustili cílovou marinu, a další ráno jsme pokračovali dále.

Amsterdam

Zaandam je takové předměstí Amsterdamu. Bylo potřeba projet rušným IJ kanálem, který už známe, asi za hodinku jsme dorazili do centra Amsterdamu a taktéž známého Sixhaven. K našemu překvapení byl přístav docela plný - na půlku září. Naštěstí ale ne tak plný, jak nám vyprávěli kamarádi, že přes léto se v Sixhaven parkuje úplně všude - i na místech, kudy se normálně projíždí, takže je pak při výjezdu nutné hrát hru Sokoban naživo, do čehož se prý havenmeesteři nezapojují, a tudíž se návštěvníci musí zorganizovat sami.

Po příjezdu šel Vašek nakoupit na oběd a na narozeninový dort. Já jsem zůstala s Oskarem na lodi, napouštěli jsme vodu atd, a při tom jsme se dostali do milé situace: kolemjdoucí z jiné lodi dávali Oskimu balonek ve tvaru ovečky, slavili synovy 23. narozeniny, a teď už syn odjíždí a balonek si s sebou nebere. Jaká náhoda, že Oski taky zrovna slaví (o 20 let méně). Z ovečky měl velkou radost, bečeli jsme a běhali s ní po přístavu, vzali ji na hřiště, ale bohužel legrace neměla dlouhého trvání, Oski se s ní chtěl pomazlit nebo na ni prostě upadl a ona praskla.

Odpoledne jsme se šli projít do centra a vybrat ještě jeden dárek (koupili jsme malý béžový starý VW obytňák), a našli jsme krásné hřiště s mnoha dopravními prostředky v klidném vnitrobloku, kde jsem se bavila s architektkou hausbótů.

Další ráno připravuju dort (nepečený mrkvový; nápad na něj má shodou okolností základ v naší minulé návštěvě Amsterdamu) a slavíme Oskárkovy třetí narozeniny! Oslavenec můj výtvor pochválil slovy “to je ten nejdobřejší dort!” :)

Odpoledne procházka do De Ceuvel, velice zajímavého urbanistického projektu (v místě bývalé loděnice, kde je kontaminovaná země různými těžkými kovy ze stavby velkých lodí, architekti zasadili mezi traviny čistící půdu několik hausbótů na nožičkách, ze kterých jsou dnes různé ateliery a kanceláře kreativců). Potom přes náměstí NDSM na přívoz k hlavnímu nádraží, kde přestoupíme na náš přívoz k přístavu.

Debatujeme, co bude s námi dál. Po mnoha úvahách jsme plány na koupi či pronájem domu v Nizozemsku (a nalezení práce a všeho) zavrhli a pomalu nastává čas na plánování návratu do Čech - máme před sebou tedy letošní závěrečné etapy.