Frieslandské plachtění

Po necelých třech týdnech ve Waddenzee (a okolo) se nám zastesklo po klidném plachtění vnitrozemskými kanály. Navíc za týden přijedou babi s dědou, se kterými máme sraz ve fríském Woudsendu, a tak se tím směrem přesuneme již nyní. Z ostrova Vlieland jsme tudíž přejeli do městečka Makkum.

Bojka v Grutte Gastmar/De Sont

Oski šel včera spát velmi pozdě, ale k našemu překvapení se probudil na něj dost brzo. Měli jsme tak čas dát si po snídani na lodi kafíčko, jít v klidu nakoupit, dát si před obchodem svačinku, rozhlížet se po malebném městečku, nabrat vodu, a vydat se na cestu kanály. Chvíli nám vítr přál a jeli jsme i na plachty, přičemž jsme při jednom poryvu byli málem sfouknuti až na břeh, ale Vaškova rychlá akce se zážehem motoru nás zachránila. Kromě tohoto momentu to byla jízda klidná a moc příjemná, doprovázená bečením ovcí z obou břehů kanálu. Na mostu u Allingawier svítily dvě červené, a tak jsme si stejně jako osoba otevírající most dali oběd (nevím, jak u brugwachtera, ale náš oběd byl výborný, zři a pronásleduj můj Instagram, kde střídám den jídla se dnem lodi). Akorát jsme (někteří z nás) dojedli a na semaforu padla červená zelená, což znamená “připravte se”, a tak jsme se rychle začali připravovat na odplutí a otevření mostu. Nyní již nešlo jet na plachty, a tak jsme motorovali: skrz most Van Panhuijsbrug před Tjerkwerd (kde děda J. při své první návštěvě vařil mušle), ale tentokrát jsme uhnuli doprava do kanálu Workumer Trekfeart. Cestou jsme potkali jednu českou a jednu slovenskou loď. Cíl nám trochu určovalo počasí: od dopoledne mělo pršet (nechceš dobrovolně při řízení moknout), ale ve skutečnosti bylo jen zataženo, a tak jsme případná kotviště nechávali za sebou. Ideální cíl byl až bojka v jezeře Grutte Gastmar, kam jsme - po zahnutí za železniční most u Workum - nakonec doplachtili akorát včas před začátkem deště. Moc pěkný den to byl. Jo a také jsme dnes poprvé od začátku sezony pořádně využili náš lihový vařič - dosud byla jízda na vaření příliš neklidná, a v marinách využíváme náš nejnovější zlepšovák: elektrickou plotýnku.

Bojka v Langweerderwielen

Probudili jsme se letos poprvé na bojce, a to znamená jedno - stříhání vlasů! Tento “rituál” vznikl loni ve snaze nalákat Oskara na stříhání, které neměl rád. Později v zimě v Praze, když jsem ho upozorňovala, že už potřebuje ostříhat, říkal “no tak musíme na bojku!” (A teď vážně, proč stříhat na bojce - chomáče samozřejmě z lodi zameteme a vyhodíme do koše, ale poletujícími vlasy tak neznečišťujeme cizí lodě, jen maličko vodní hladinu.)

Po dopolední úpravě obou kluků motorujeme zpátky do Workum. Využijeme tamní sprchu a pak půjdeme na nejlepší kávu ve Frieslandu. Nabrat vodu, chviličku pohrát na hřišti, a frrr pryč. Podjet workumské mosty, mírný vítr máme v zádech, po dlouhé době je krásný slunečný den. Plachtíme kolem ranní bojky kanálem přes Heegermeer, pak bočním kanálem s mostem Janesloot až do jezera Langweerderwielen a to na bojku, kde jsme s babi S. před 11 měsíci obědvali. Po večeři se bavíme naší online hrou s Jeroenem, kdy si posíláme fotky z míst, kterými projíždíme. Dnešní hádanka byla naschvál těžká (vždycky to okamžitě pozná!), tak dáváme sofistikované nápovědy, a máme trochu škodolibou radost, že se nám to jednou fakt povedlo. Také konečně stahuju aplikaci Watersport, která umí mj. otevírat některé fríské mosty ze vzdálenosti cca 100 metrů.

Kotviště v Alde Feanen

Včera ráno se Vašek přeptával pana Boldingha na výšku Carel a podjetí Langweerderského mostu.

Podle něj loď včetně jeho anténky měří 11,5 metru, a znovu potvrdil, že tento dvanáctimetrový (12,1) most s lodí podjížděl. Vašek loni vyšplhal (jak jsme popisovali ve článku i s ilustrací) až k horní hraně mostu, a odtamtud viděl, že je náš stěžeň (resp. anténa) vyšší, a proto jsme most tehdy nepodjížděli. Letos to tedy zkusíme naostro, budeme věřit číslům (a panu Boldinghovi), a ne očím.

Dopoledne nás zklamalo zhoršené počasí, mírně pršelo. Když jsme se rozhodli opustit bojku a pokořit most, začalo více foukat, a o to více dobrodružné to celé bylo - most jsme s velkou úlevou bez škrtnutí podjeli, ale hned za ním je most otevírací, pro jehož otevření bylo nutné zastavit v silném větru u čekacího mola na omezeném prostoru mezi oběma mosty, zmáčknout si tlačítko a čekat na otevření. Mezitím se kolem nás objevila flotila malých plachetnic s posádkami ve srandovních převlecích; někteří za jízdy sundavají stěžeň, někteří využívají naše otevírání mostu. Za mostem vytahujeme plachty a projíždíme pro nás novým kanálem do dosud nepoznané boční části Sneekermeer, kde u ostrůvku zastavujeme na oběd. Z obědové pauzy nás vyhání zvedající se vítr a vlny, které se však brzy klidní; pokračujeme směr Akkrum podobně jako před měsícem (přes Terkaplester Puolen). Nyní však ve městě neplánujeme zastavovat, jen ho celé projedeme. Zasekli jsme se až před železničním mostem, pro jehož otevření se má zavolat na telefonní číslo, se kterým se ani jednomu z nás nepodařilo spojit. Po projetí třech vlaků však dostáváme červenou-zelenou a most se začal otáčet a zároveň sklápět boky k sobě (boční část se zábradlím se z obou stran sklopila nad koleje, aby byl most okolo středového pilíře užší a tudíž průjezd pro lodě okolo obou stran pilíře širší). Za mostem se tyčila veliká socha dvou postav ze železných plátů ztvárňující námi nepochopenou činnost. Za ní se připravoval na vyplutí parník se zadním kolesem. Přebírám řízení, vytahujeme plachty, vypínáme motor. Dlouho se nám daří kolosu ujíždět, nakonec nás ale v relativně široké části kanálu předjel.

Plachtění skrz Pikmar/Wide Ie pak byla pohodička. Motor nahazujeme až po zatočení do kanálu, kde již začíná národní park Alde Feanen; zanedlouho nacházíme naše na mapě vyhlídnuté kotviště. Dnes jsme ujeli 24 km, skoro celé kromě mostování na plachty. Začíná pěkný víkend, kotviště jsou nacpaná loděmi. Jdeme se projít k ptačí vyhlídce.

Kotviště u větrného mlýna v Modderige bol

Oski se probudil brzo, vstala jsem s ním, po snídani jsme si četli časopis a vyrobili jsme datla nasazovacího na prst. Oski ho chce vyzkoušet i v reálu, a tak jdeme ťukat prstíkem-datlem na stromy. Datel jde s námi i do ptačí vyhlídky, odkud jsme však dnes žádné další opeřence nezpozorovali. Po návratu na loď se uzavřela naše několikadenní hra, a to hledání Jeroenových rodičů, když kolem nás najednou projeli (zpětně jsme se dozvěděli, že jsme spali nedaleko od sebe). Vítězoslavně tedy odesílám fotku zachycující inkriminovanou loď jejich synovi, se kterým se domlouváme, že se ten den někde potkáme. Rozhodli jsme se tedy nejprve zajet do Grou, abychom nabrali vodu, nakoupili, a vysprchovali se. Před opětovným vyjetím si Vašek všiml okolo projíždějící flotily dřevěných historických lodí s posádkami v saku, která směřovala do Princesmargrietkanaalu, odkud jsme my ráno přijeli. My odjíždíme do Pikmar, a protože ještě nemáme s Jeroenem a Ilonkou domluvený společný cíl, rozhodli jsme se obeplout tamní ostrov (na plachty kolem dokola - pro ty, kdo nevěří, že na vítr lze plout všemi směry). Po obrátce okolo východního mysu ostrova začínáme křižovat proti větru. Po několika obratech si všímáme, že v našem závětří se objevují historické plachetnice. Jde jim to lépe než nám a tak je jasné, že nás za chvíli doženou. Zvažujeme, že se zbaběle schováme, ale nakonec křižujeme dál. Zrovna ve chvíli, kdy nás první historické plachetnice s posádkami v oblekách dojíždějí, připlouvá z druhé strany Vrouwe Cornelia a z její paluby Jeroen natáčí a fotí náš boj s větrem uprostřed historické flotily.

Po dalším obeplutí ostrova (celekem 540 stupňů) nám píše Jeroen, že nám našli společné molo a drží místo. Večer Ilonka učí Oskiho pouštět papírovou vlaštovku a po jeho usnutí s výhledem na mlýn společně pijeme na palubě Carel dvě lahve vína teploty vzduchu a vody. Také posloucháme zvuky slavného holandského ptáka, který ač malého vzrůstu, zní jak slon v tunelu.

Joure

Ráno Ilonku prosíme o kafe, které už nám došlo, a dostáváme překvapivě dobrý filtr z Douwe Egberts. Poté společně motorujeme Princes Margriet Kanálem až do Sneekermeer, kde na prvním ostrově vařím oběd pro obě posádky. Potom v docela silném větru plachtíme a vzájemně se fotíme. Tentokrát i Vrouwe Cornelia pluje na plachty, tedy plachtu, ale i s jednou plachtou pluje rychleji než my se dvěmi vyváženě zrefovanými. Po letmém rozloučení za plavby plachtíme a občas motorujeme do Joure - rodiště Egberta Douwe, kde příjezd do přístavu postavili blízko jeho původní kávové pražírny, nebo spíš továrny. V přístavu jsme tak unavení, že dnes nikam nejdeme, a Vašek jen přemluví servírku v přístavní hospodě a přinese pivo ve skle na palubu.

Ostrov v Tjeukemeer

Dopoledne procházka po městečku, kafe, malý nákup, zpět na oběd na lodi. Jedeme opět pod langweerderský most, za kterým vytahujeme plachty, což Oskiho uspává (je trochu nachcípanej, i poslední dva dny po obědě usnul). Pohodově plachtíme i kanálem k dálničnímu mostu Scharsterrijnbrug, který jsme podjížděli loni s babi S. z druhé strany. Víme, že se otevírá každou půlhodinu, z dálky ho vidíme zavírat, nicméně zapomněli jsme na pauzu otevírání v odpolední špičce, takže si skoro tři hodinky počkáme. Nevadí, Oski stále spí, a já se pouštím do čištění plísně sodou, octem a kartáčkem. Také jsme pozorovali stádo procházejících krav, které podešlo most, chvíli vedle naší lodi okusovalo rákosí, bránilo průchodu kolemjdoucím, a pak pokračovalo na pastvinu dále. Po večerním otevření mostu a jeho projetí jsme vytáhli plachty, za jízdy povečeřeli, a krásně proplachtili jezero Tjeukemeer, s otočkou okolo ostrova, kde jsme loni s babi nocovali.

Bojka ve Slotermeer

Druhá polovina našeho ostrova je v rekonstrukci, přistavují zde celé jedno dlouhé molo s frískými pacholaty. Ráno s Oskarem pozorujeme práci bagru. Fouká velmi mírný vánek, a tak jsme se odvážili k prvnímu odjezdu pouze na plachty. Vyjeli jsme kousíček od ostrova, potřebujeme proti větru, ale naše křižování v takto slabém větru není vůbec efektivní, a tak se plácáme asi dvě hodiny skoro na jednom místě. Ve chvíli, kdy jsem nandala oběd na talíře, nás nečekaně naklopil poryv větru, a přestal foukat zhruba ve chvíli, kdy jsme dojedli. Klasika. Pak už startujeme motor, abychom podjeli 12metrový dálniční most (další hrozba překonána, vyšlo to a nezadrhli jsme), další most byl otevírací, okolo ostrova v Groote Brekken, kde jsme letos obědvali s dědou J., a kanálem do městečka Sloten. Protože v námi vytipovaném přístavu pro nás není místo, napadá mě alternativní plán: ve Sloten pouze nakoupíme, vysprchujeme se, a spát pojedeme na bojku v blízkém Slotermeer.

Woudsend s babi a dědou

Dopoledne jedeme do blizoučkého Balku na kafe, oběd a doplnění vody. Na odpoledne jsme domluveni s domácími babičky a dědy, že my dorazíme první a vyzvedneme klíče. Paní domácí nás vítá a pomáhá s vyvázáním na silnou břehovou kotvu. Vašek jde nakoupit. Před příjezdem návštěvníků si ještě v domě čistíme některé naše věci i sebe, a dům k těmto účelům využíváme (kromě společných jídel) i po celou dobu pobytu zde (díky! To sice nepomáhá suchozemcům pochopit, že život na lodi je dostatečně skvělej, ale nevadí). Večer babi s dědou přijeli, dáváme první společnou večeři v domě následovanou bujarým veselím.

Další den jsme měli vyhrazený na údržbu lodi. Potřebujeme nabarvit zrezivělá místa na lodi a zalepit okénko, kterým teče dovnitř lodi. Nechali jsme si přivézt desítky zapomenutých věcí (díky za to), a mezi nimi i vodotěsný kyt na okna. Bohužel přes zimu ztuhnul, takže okýnko se dočkalo poctivého vyňoupání starého kytu, nikoli však obnovy kytem novým. Místo toho dostalo dočasnou ochranu proti vodě oblepením igelitovým pytlem (což se o pár dní později ukázalo jako nerozumný tah, protože izolepa se potrhala tak, že buď na lodi její kousíčky zůstaly, nebo naopak s sebou strhla vrstvičku nátěru - přičemž žádný déšť přes očekávání nespadl, takže to bylo více méně zbytečné). Barvení zrezivělých míst předcházelo - kromě intenzivní informativní přípravy - broušení. Smirek byl na některé problémy krátký, naštěstí jsme měli ale skvělého domácího, který - sám majitel několika lodí, z toho jedné ocelové - Vaškovi poradil a půjčil rozbrušovačku. První nátěr s účinky proti korozi byl ta nejjednodušší vrstva. Ty následující vrstvy ani nebudu popisovat, ještě se uvidí, jak úspěšná mise to byla. Během celého dne také jezdíme do mariny (kde jsme letos začínali) prát spoustu prádla.

Další den má zase trochu foukat. Naloďujeme dědu a babi a motorujeme přes Slotermeer do Slotenu, kde se procházíme a dáváme si typické palačinky k obědu. Naloďujeme se a přes Slotermeer plachtíme ve velkém náklonu do Balku. Zde si dáváme zmrzlinu a v chráněné dílně-kavárně espresso macchiato, ale dostáváme obří latte macchiato. Následuje klidné plachtění a dokončení trojúhelníku přes Slotermeer zpět do Woudsendu.

Následující den je v plánu výlet autem do Harlingenu. Vašek si v jachtařském obchodě kupuje kožené holinky. Poté se procházíme k velrybě, která je zase rozbitá a nestříká, následuje oběd v oblíbeném pivovaru a kafe v Norderhaven. Pak rychle zpět do Woudsendu a večer výborná večeře v restauraci, kterou děda vybral, protože si myslel, že “Vis en meer” znamená česko-francouzsky vyhlídka na moře (holandsky to znamená “ryby a více” a moře tu samozřejmě vidět není, ale ryby mají skvělé).

Pan domácí z airbnb závodí na skutje - holandská tradiční velká loď s dřevěným stěžněm a plochým dnem. Celý víkend mají zrovna na Heegermeer závody. Po snídani vyrážíme si je prohlédnout. Docela fouká a jezero je plné lodí. V závodní části jezera se prohání 40 skutje a dle velkého písmena D na plachtě poznáváme loď pana domácího. Poté plachtíme ke vzdálenějšímu ostrůvku, u kterého jsme loni na bojce jedli s dědou J., pro změnu zajíždíme do vnitřního přístavu a také obědváme. Trochu se otočil vítr, takže se nám daří návrat opět na plachty a bez jediného réčka.

Kotviště před IJlst

Po poslední společné snídani s babi a dědou jsme z jejich domečku vyklidili poslední naše švonce, a rozloučili se s (pra)rodiči a i s domácími. Náš první přesun byl jen krátký přískok k otevíracímu mostu ve Woudsendu. Vašek s Oskarem jeli autem přes servis vyzvednout objednanou vazelínu a ztracený radarový odražeč, a odvézt auto na parkoviště. Já jsem mezitím nakoupila. Po obědě jsme šli do mariny zase něco vyprat, s Oskarem na hřiště, společně na kafíčko, připravit k odjezdu. Woudsendský most je velmi frekventovaný, denně pod ním prý projede 500 lodí, ale zrovna teď žádná nejede. Po čtvrthodině nás čekání na další loď přestává bavit, necháme si ho tedy otevřít jen pro nás samotné. Mezitím však blikla cedulka s upozorněním, že se bude čekat na průjezd autobusu, a tak jsme si před mostem postáli dalších 10 minut. Nevadí, nespěcháme. Zastavujeme hned za rohem za mostem, abychom nabrali vodu (hle, šetříme padesátník, městská voda je bezplatná, o pár metrů dále v marině zpoplatněná). Vyrážíme severně, zítra bychom chtěli spát u ikonické brány města Sneek, takže dnes se nablížíme asi 4 km tím směrem. Kotviště v bočním kanálu u IJlst, kde jsme loni stáli dvakrát, je plné; místo jsme našli v hlavním kanálu o pár desítek metrů dál.

Sneek

Ráno vstáváme docela pozdě a jsme na kotvišti už sami. Všichni ujeli, protože na návětrném poli hnojí močkou. Raději odjíždíme taky, na plachty, ale nejde to, skoro nefouká. V IJlstu se kolem mostu trochu vytvořila zácpa. Ve Sneeku se nám daří vyvázat s výhledem na místní dominantu - dvojvěž z dávného opevnění. Odpoledne věnujeme zmrzlině, kafi, pivu, každé na jiném místě. Hledáme pražírnu kávy, ale je zavřená.

Kotviště v jezeru Morra před Stavoren

Dopoledne ještě nakupujeme jídlo a kyt na opravu okna. Mezi tím se za nás vyvazuje další česká plachetnice, tak porovnáváme zkušenosti. Po obědě odplouváme zpět přes IJlst, Heegermeer a dál. Nejdříve nefouká, ale za Heegem vytahujeme plachty a k večeru krásně plachtíme. Zastavujeme u obřího dětského hřiště. Oskar je spokojen. Jenže nejde zaplatit za přenocování, záchody jsou daleko a pivo nedávají s sebou na loď, takže po večeři ještě odplouváme hledat něco jiného. Vybrané kotviště před Koudum je plné, na kanále úplně u Koudum také není kde se vyvázat, tak znovu vytahujeme plachty a nakonec končíme na marekritském mole v De Morra, které máme sami pro sebe, jen nebylo jasné, jestli se k němu v této mělčině dostaneme. Nakonec vše ok až na mravence, kteří nás na mole trochu koušou.

Další den proplujeme komorou ve Stavoren, čímž naše letošní fríské dobrodružství - a tedy i tento článek - končí.