logo

Tři ostrovy ve Waddenzee


Až se načte JavaScript, tak bude tady mapa

Medemblik

V minulém článku jsme se rozloučili s návštěvníkem - dědou. U jeho autobusové zastávky je také vlakové nádraží, které nyní slouží jako konečná stanice turistického parního vlaku. To jsme minule moc neřešili, ale nyní na těch pár dní nemáme program, a Oskarovi se parní lokomotiva bude určitě líbit. Nastudovali jsme si tedy jízdní řád, a další den jsme se mezi praním a věšením prádla šli podívat na příjezd vlaku. Mašina byla zapojená opačně - celou cestu sem couvala, protože trasa je jednokolejná, rozdvojuje se jen zde na konečné, kde po druhé koleji předjede stojící vagony, a je připojená na zpáteční cestu správným směrem. Vašek se zrovna šel podívat dovnitř do lokomotivy (stydlivý Oskar nechtěl), když strojvedoucí začínal s lokomotivou šíbovat, takže náš zážitek z příjezdu vlaku byl tak intenzivní, že jsme na další den vymysleli výlet obsahující jízdu tímto vlakem.

masina

kolo Další odpoledne jsme se s našimi koloběžkami (proč jsme si je pořídili se dozvíte zde v samostatném článku) a kolem vmísili mezi převážně německé důchodce, a nechali se vláčkem dovézt až do jeho základny v Hoornu. Tam jsme si dali kávu a vyrazili na cestu zpět. V Praze jsme párkrát koloběžky vyzkoušeli, ale tohle byl náš první velký výlet - čekalo nás přes 20 km. Námahu jsem nejhůř zvládala já; Oskar je na svém kole rychlý a má snad nekonečnou výdrž (také celou dobu něco povídal). Cestou jsme zastavili v kempové restauraci, která nebyla navzdory informacím na webu otevřená, ale i tak jsme přítomného majitele přemluvili k prodeji tří limonád. U vchodu do podniku stála stará skřínka s českým nápisem “pomocný materiál”, naše pochvala a zájem o příběh skřínky majitele ale nijak nepotěšily. Navečer jsme ještě zastavovali na malou večeři nedaleko cíle, a výlet jsme tak zvládli bez pomoci MHD (Vašek v půstní den; já už tedy za hranou komfortní únavy).

Texel Waddenhaven Oudeschild

Den přejezdu z Medembliku na ostrov Texel byl dlouhý a plný změn. Původní plán byl jet do Den Oeveru, a tam několik dní čekat na správný vítr a zároveň odliv. A tak jsme brzy dopoledne vyjeli, abychom stihli předpovězený dobrý vítr. Ten se sice nekonal, počasí bylo také jiné, ale i tak jsme moc pěkně plachtili. Těsně před domnělým cílem nám došlo, že bychom vlastně dnes mohli jet až na ostrov, rozhodli jsme se tedy pokračovat. Nicméně zpozorovala jsem oblaka typu mamma, která přináší silný déšť. Okolí potemnilo - v 1 odpoledne bylo jak v 10 večer - a zrovna když jsme vyjeli z komory, spustil se slejvák, a brzy přišla i bouřka (mea culpa, mamma značí spíše bouři než jen déšť). Jaké štěstí, že hned za komorou je druhý přístav Den Oeveru. Pocítila jsem na vlastní kůži (nebo duši či co), co je to klidný přístav v bouři. Zastavili jsme tam, v klidu si snědli oběd, a počkali, co bude po bouřce. Ta přešla stejně rychle jako se přiřítila, světlo se vrátilo s modrou oblohou, a my mohli pokračovat ve druhém plánu a v cestě na ostrov. Větru nejprve moc nebylo, hnal nás proto kromě proudu odlivu ještě motor. Poté motor vystřídal vítr a tudíž plachty, přidalo se slunce - po zatočení jsme dokonce každý sundali 2 horní vrstvy oblečení, a pozorovali, jestli ještě jedeme dopředu, nebo proudem couváme. Srandičky. Zanedlouho jsme ale zase rychle sundavali plachty a oblékali se, protože se zvedl vítr, zase se zatáhlo a setmělo, a něco se na nás hnalo. Tentokrát nebylo kam se schovat do přístavu, byli jsme uprostřed Waddenzee. Naštěstí to byl “jen” déšť a do cíle už to nebylo daleko, dokázali jsme tam domotorovat za pomoci kapesníčku (připomínám kousíček přední plachty). Těsně před vplutím do přístavu jsem zpozorovala něco zvláštního kousek od naší lodi - po chvilce nám došlo, že je to hlava tuleně (konečně! Ačkoli moc jsme toho z něj neviděli). Po příjezdu - 6,5 hodiny jízdy plus 1,5 hodiny bouřkovo-obědové pauzy - jsme byli úplně hotoví.

mamma

Další den na ostrově byl tak trochu Oskárkův den: věděli jsme, že odpoledne bude pršet, a tak jsme dopoledne strávili na hřišti s vodním labyrintem a lanovkou (které Oskiho bavilo už loni a letos ho hned při příjezdu poznal), a odpoledne jsme si hráli na lodi a dělali aktivity z časopisu. Večer píšu článek. Okolní krajina je po vypršení nádherná a zapadající slunce dodává odcházející hradbě mračen dramatický ráz. Také je už ale potřeba vylézt ze zadýchané lodi, projít 11stupňovým večerem a jít se vysprchovat. Šup šup.

Na následující den jsme si vymysleli menší cyklo-koloběžko-výlet (nakonec 14 km). Foukal docela silný vítr proti nám, což mně i Oskarovi nebylo příjemné, tak jsme si často dávali pauzu. Na oběd jsme dojeli do městečka Den Burg; nedůvěřivě jsme prošli kolem třetí restaurace, až nám došlo, že za rohem je výběrová kavárna s vlastní pražírnou Texelse branding. Dali jsme si skvělé obložené chleby, dort, kávy, a navrch balíček zrn s sebou. Útrata 47€, normálka (ale aspoň to za to stálo). Oski nás po krátkém pobytu na hřišti zatáhl do kostela, jehož věž nám bylo doporučeno nenavštěvovat z důvodu nedaleko probíhajícího pohřbu a blížícího se 5minutového umíráčku. Nasedli jsme na naše dopravní prostředky a přesunuli se do pivovaru Texels, který si neoblíbil pouze Vašek, ale i já - a hlavně mnoho Nizozemců. Je prima, že si takové zajímavé pivo často můžete nechat natočit v restauracích, že ne všude vám nabídnou jen Heineken, Hertog Jan a podobné “lahůdky”. Třeba se o místních pivech někdy rozepíše Vašek… zatím se nám jen rozšiřuje sbírka “volantů”, jak Oskar říká pivním podtáckům (a jak je taky používá).

Harlingen

bojka Vašek ještě večer připravil loď na ranní vyplutí: v 9 jsme nasedli na proud přílivu a vezli se na něm s plnými plachtami hledajíce bezpečnou cestu mezi bojkami průměrnou rychlostí 8,5 km/h, maximální 13 km/h. Byl krásný den, dobrá viditelnost, jízda byla jedna radost. Proud šuměl kolem bojek, a my je míjeli nebývalou rychlostí. Obědvali jsme za jízdy okolo odbočky na komoru Kornwerderzand. Za další hodinku už jsme stahovali plachty před vjezdem do Harlingenu. Čekal nás velmi těsný zážitek v komoře: nejprve jsme byly v komoře dvě plachetnice a maličká motorová loď, zavřel se za námi most, ale stále se nezavírala zadní vrata. Obsluha komory se rozhodla za námi vpustit ještě jednu, větší plachetnici. Naším úkolem tedy bylo posunout se dopředu k té druhé plachetnici: velmi pomalu jsme se nasouvali vedle ní, po obou stranách lodi nám zbývalo sotva 15 centimetrů. A byl to vlastně největší adrenalin toho dne - dřívější strach z Waddenzee je pryč, ale obava z blízkosti jiných lodí, poškození (cizího) majetku, potažmo komunikace s jinými lidmi stále přetrvává. Absurdní. Konkrétně v tomto případě to byli moc milí pánové, komunikace v pohodě, povzbuzovali nás, jak si dobře vedeme, nic se nestalo a vlastně to bylo fajn. Sklesali jsme společně snad metr, vrata se otevřela, a pustili nás jako první ven. Jejich kotvu jsme naším zábradlíčkem míjeli asi o 10 cm, tam se moje obavy mohly naplnit, ale naštěstí se tak nestalo. Zatočit do přístavu, sundat jachtařské vrstvy oblečení, procházka na zmrzlinu a do výborného pivovaru se známým dětským koutkem.

Večer Vašek diskutuje s Němci na sousední lodi zítřejší odjezd na ostrov, píše nyní vlastní rukou: “trochu mě zkouší, jestli jsem viděl předpověď a vím, do čeho jdu, nakonec doporučují vyhnout se Slenku a jet Schuitengat. Po pozvání na loď přátelsky nabízí víno - odmítl jsem, mám na naší lodi nalitý Dlabka gin. Cigaretu jsem však neodmítl a zasmál se Němcově poznámce”ale mám jen velký popelník" s rozpřažením ruky směrem k vodní hladině. (Mno.) Poté připravím loď na brzké vyplutí - kvůli livu - vypít gin a rychle spát."

Terschelling

Budíček 6.50, odjezd 7.30, trochu zpoždění, a zpoždění nabíráme i kvůli plavební komoře, kde nás nechali hodně dlouho čekat. Po vyjetí z Harlingenu jsme jeli podél uměle vybudované podmořské zdi Pollendam - později jsme zjistili, že vedle ní jet nemáme, nýbrž jsme měli přejet do žlutého vybojkovaného kanálu na druhé straně plavební dráhy (malá poznámka in margine kdesi u výseku mapy). Cestou nás nepříjemně houpaly vlny trajektů a nákladních lodí, místy byl kanál velmi úzký. Poprvé projíždíme serpentiny z Harlingenu směrem k Severnímu moři, sčítáme rychlost plachet, proudu a kvůli časovému presu i rychlost motoru. Naviguju mezi bojkami, jako obvykle pouze podle nové mapy, na oči a s dalekohledem, bez použití elektronických zařízení. Na otočku z Vliestroom směrem k Terschellingu jsme to stihli tak tak s otáčením proudu, zároveň lépe vychází vítr, tak vypínáme motor a poslední hodinu plachtíme. U vjezdu do přístavů zdrháme co nám motor stačí před obřím trajektem, který i troubí, ale později zjišťujeme, že ne na nás - troubí takto při každém příjezdu. Pokračujeme k přístavu pro sportovní lodě, kde na nás z tlampače někdo holandsky mluví, Vašek odkýve, přivážeme se na východní stranu mola pro lodě do 9 metrů. Bohužel jsme nepochopili, že východní strana je určená jen pro motorové lodě, nicméně ta správná strana byla komplet obsazená. Mohli jsme se tedy buď navázat na někoho (mnou neoblíbená varianta, navíc zde budeme několik dní, a ještě k tomu v silném větru), anebo zádí k hlavnímu molu - zvolili jsme tuto variantu, přestože kolem nás tak proudily desítky lidí. Oskarovi se takto bude vystupovat lépe, a navíc se s procházejícími lidmi zabavoval - ukazoval jim kamínek, nebo jim z lodi dělal rukou závoru. Oni si s ním pak chtěli povídat, on jim ale nerozuměl a styděl se, ale v zábavě (své i kolemjdoucích) stále pokračoval.

Zároveň jsme tímto místem získali zajímavé sousedy: z levoboku loď Idéfix, zpočátku nevrlý, ale ve výsledku přátelský pán, kterého trápilo, že se o něj naše loď opírá. Z pravoboku později dorazila sportovní loď s přátelským pánem a colombovskou manželkou, kterou jsme nikdy neviděli. Při stoupajícím větru a naší nepřítomnosti se naši sousedi domluvili, a našimi lany nás přivázali k lodi na pravoboku, abychom tolik netlačili špičkou na loď na levoboku.

Jdeme se projít na zmrzlinu a na pivo Brandaan z místního pivovaru Schoemrakker (“pěnový rošťák”).

Následující den jedeme na cyklo-koloběžko-výlet. Začátek je snadný, máme totiž silný vítr v zádech. Frčíme po polderové hrázi podél zrovna se odlévajícího moře a lidí brodících se bahnem, kolem soch, ovcí, přes vnitroostrovní vesnice až k první zastávce - Koffiemolen. To je nevyužívaný větrný mlýn předělaný na turistickou kavárnu s mnoha venkovními hračkami pro děti, a kde jsme si dali průměrnou kávu a dortík s brusinkami, které rostou zde na ostrově a jeho obyvatelé z toho dělají něco strašně speciálního. Když už jsme měli skoro dojedeno, zastihla nás přeháňka, a tak jsme se na chvíli schovali uvnitř.

terscheling-plaz Na oběd jsme jeli do Strandpaviljonen De Branding v Midsland aan Zee. V průvodci o něm psali, že má největší pískoviště v Nizozemsku. Vtipné, je to totiž restaurace na pláži Severního moře, a ta je prostě obrovská. Ostrov má na šířku až 4 km, což jsme tímto pokořili (na délku 28 km, tu již ne). Stejně jako při dopoledním občerstvení nás i zde z venkovní terasy vyhnala přeháňka dovnitř do útulného podniku s nádherným výhledem na celou rozlehlou pláž, kde jsme seděli u kamen stejných jako jsou v pražských pivovarech H1 a H2. Příjemně odpočatí ještě chvíli blbneme venku na houpačce a fenderové houpačce (velký kulatý fender zavěšený na provazu z podlahy plážového domu na nožičkách), a vyrážíme na zpáteční cestu. Nyní to máme proti větru, Oskar dost protestuje (oprávněně, je to nepříjemné), takže dunami chvíli jedeme a chvíli naše dopravní prostředky tlačíme. Zanedlouho naštěstí začíná krásný smíšený les, kde se před větrem schováme. Zastavili jsme u mýtiny s jezírkem Van Hunenplak, dřevěná lavička se stolem mě nalákaly na odpolední svačinku. To už jsme byli kousek od našeho přístavního města, kde zastavíme opět na pivo, sedáme si na stejné místo jako včera.

hunenplak Stejně jako loni na ostrově Schiermonnikoog se mi i zde na Terschellingu líbí rozmanitost přírody malého ostrova: jižní bahnité “pláže” versus nekonečné písčité pláže Severního moře, duny na severu versus polderové hráze na jihu, les, pole, vesničky.

brandaris

Další den jsme si dali odpoledne procházku v silném protivětru na rozlehlou pláž Groene Strand. Vyběhli jsme také na dunu před pláží, ze které byl pěkný výhled na město včetně našeho přístavu. Potřetí do stejné restaurace na pivo a džusík (já tentokrát na čaj), nákup, chvíli hřiště, a pak už schovat se před větrem a přicházejícím deštěm zpátky na loď. Vítr nám slušně cuká s lodí. V noci nad přístavem a ostrovem bdí otáčející se bílé světelné oko majáku Brandaris.

brandaris-noc

Harlingen

Předpověď počasí stále hlásí silný vítr na mnoho dalších dní, ale já potřebuju na konci týdne nasednout na letadlo, a proto bychom se chtěli vrátit z ostrova na pevninu. Na čtvrtek předpovídají nejméně větru, tak pojedeme. Kvůli proudům přílivu jsme naplánovali odjezd na 12.30, takže jsme vyráželi po brzkém obědě. Hned po vyplutí z města krytého vlnolamy nás přivítaly vlny, ale protože svítilo sluníčko a vítr byl zatím příjemný, nálada byla dobrá. Zahnuli jsme do tzv. Slenku, úžiny mezi dvěma mělčinami. Vytahujeme “kapesníček” pro stabilizaci i větší rychlost. Věděli jsme, že se v tomto úzkém místě budeme potkávat s trajektem, jehož vlny nás cestou sem hodně pozlobily. Ale trajekt jel velmi pomalu a vlny se za ním netvořily, takže náš největší strach se nenaplnil. Po mělčinách vystupujících z vody se procházeli ptáci. Idylka. Oskárek velmi chytře zalezl do postele a usnul. První etapa tedy nakonec s úsměvem, ale to nejhorší teprve mělo přijít. Nebe se pomalu zatáhlo, vítr se rozfoukal, vypluli jsme z úžiny kryté mělčinami a zatočili jsme na volnější vodu, přímo proti větru (takže plachtu dolů) a proti vlnám, po kterých Carel s velkými pleskanci nadskakovala. Navíc docházel čas ke změně proudu, kdy potřebujeme být na “otočce” o kus dál. My a Carel jsme vlnu po vlně bojovali s přírodou, časem a vlastními nepříjemnými pocity. Motor jsme dosud takhle nepotrápili. Nakonec jsme se i přes začínající protiproud dokázali dostat k otočce a uzavřeli tak druhou, velice nepříjemnou etapu. Následující část cesty jsme se již vezli s proudem, vítr se ale stále točil spíš proti nám až do další menší zatáčky, kdy konečně bylo možné povytáhnout plachtu a ulevit výkonu motoru. Uf. Zde jsme měli naši první plovoucí návštěvu: zezadu se k nám blížil gumový policejní člun, policista do nás z boku maličko drcnul, abychom jeli vedle sebe, a anglicky se nás s posunkem směrem k naší české vlajce zeptal, jestli jsme Češi (hezky, málokdo pozná naši vlajku!), jestli je vše v pohodě, a jestli známe cestu. Pak se odpojil a jel pozdravit další plachetnice. Milé, a dodávající pocit nějaké pospolitosti. Zanedlouho jsme se dokodrcali k cíli, chvíli čekání na otevření komory v silném větru (aspoň už tu nejsou ty vlny), komoru máme tentokrát pro sebe a metr jsme sklesali jak nic. Po zaparkování v přístavu (parkujeme jen o jedno místo vedle než minule) potřebuju panáka. Nebo víc (díky za gin, bráško!).

Na místě zůstáváme kvůli povětrnostním podmínkám týden, tedy přesněji řečeno já si na čtyři dny odskočím za doktory v Praze.

V Harlingenu pravidelně navštěvujeme místní pivovar, o kterém již byla řeč, a kromě nákupu v bio-obchodě jsme společně nepodnikli nic význačného. Vašek po mém odjezdu s Oskarem jel na dva cyklovýlety, které nyní popíše.

rybar Při prvním výletu jsme chtěli podobně jako loni najít místo v bahnitém břehu Waddenzee, kde roste zeekraal (slanorožec). Loni jsme jeli autem do Zwarte Haan, ale na kole a koloběžce je to moc daleko. Proto jsem si dle google maps našel sochu rybáře zhruba v poloviční vzdálenosti. Po zhruba hodince jízdy nás chytla přeháňka, kterou jsme přečkali pod stromem. Později jsme jeli podél Waddenzee a v bahně marně vyhlíželi zeekraal, až jsme dorazili k soše a pořád nic. Tak jsme se raději otočili pomalu k domovu. U Číňanů v Tzummarum jsme měli zmrzlinu a v Sexbierum jsme prozkoumali otevřenou ale opuštěnou restauraci ve větrném mlýně.

Další den jsme regenerovali nohy, abychom hned třetí den mohli zase jet na výlet. Tentokrát jsme jeli s mírným vánkem v zádech podél Van Harinxmakanaal. Nejprve na zmrzlinu před planetariem ve Franekeru. Pak už ale bylo po jedenácté a já tušil, že dále končí civilizace a minimálně mimo víkendy se tam nenajíme. Tak jsme ve Franekeru navštívili ještě kostel a po půl dvanácté přemluvili číšníka v Grand Café de Doelen, že už kvůli nám mají otevřít kuchyň a udělat aspoň Oskimu hranolky. Po Franekeru jsme jeli pořád podél kanálu, cyklopřívozem Keimpetille, pak zas mostem na severní břeh kanálu. Uprostřed ničeho jsme objevili větrný mlýn kde měl “mlynář” sundanou vrtuli a natíral ji. U mlýnu bylo i samoobslužné občerstvení, tak jsme si dali džusík a colu a poctivě hodili do kasičky 3€. Pak už jsme viděli Leeuwardenskou věž a tak jsme s vidinou výjimečné druhé zmrzliny dojeli až tam. Z Leeuwardenu jsme zpět jeli tím vlakem, co Oski loni i letos v Harlingenu několikrat pozoroval, a tím jsme okruh dokončili.

pred-leuwardenem

Při návratu na loď chtěl Oski ještě vidět otevírání mostu do harlingenského Norderhavenu. Koukali jsme na příjezd velmi pomalu jedoucí lodi, a tak jsme si nejdříve všimli, že má netradičně americkou vlajku, poté, že se jmenuje Prudence (nomen omen) a při průjezdu pod námi jsem na palubě identifikoval naše youtubové vzory Aladina a Mayu z Magic Carpet. Tak jsme s Oskim pomalu šli vedle jedoucí lodi a nakonec jim ji pomohli vyvázat. Aladino souhlasil i se společnou fotkou s Oskarem, ale byl trochu problém, aby souhlasil i Oski. Nicméně nakonec se mi fotka povedla a i jsme si pěkně popovídali o lodích a tak.

magic carpet


Zpátky k mému odjezdu NL — ČR: na letiště mě kus cesty berou autem kamarádi Jeroen s Ilonkou, v Den Helderu (nakonec v Anna Paulowna) přestupuju na vlak. Na letišti je hodinová a zhruba tříkilometrová pomalu se pohybující fronta na bezpečnostní kontrolu - trochu otrava, ale díky upozornění kamarádů jsem s tím počítala. Za letu jsem pozorovala nádherné mraky a západ slunce a užila si vyhlídkový let nad noční Prahou.

Moje pražská mise byla nejen u doktorů, ale i co do ostatního zařizování a potkávání se s lidmi, úspěšná a příjemná. Zpáteční let i cesta vlakem proběhly taktéž bez problémů, a vlastně jsme hned po mém příjezdu zase mohli “zvednout kotvy”. Ještě do vlaku mi Vašek psal, zda bychom mohli brzy vyrazit. Byla jsem sice z cesty unavená, ale plachtění není pro mě nikterak náročná činnost (alespoň při tak pohodovém počasí, jaké ten den bylo), souhlasila jsem tedy, a tak šel Vašek s Oskarem nakoupit a připravovali loď na vyplutí.

Vlieland

groet u Vlakem přijíždím ve 2, kvůli proudům je potřeba vyplout nejpozději ve 3. Kluci mě vyzvedli u vlaku, dáváme rychlou zmrzku, a zase jedem! Je skoro bezvětří, a tak motorujeme dosud nejklidnějším Waddenzee, stejnou cestou jako na Terschelling až k dvoubarevné bojce u Terschellingu, kde se pro změnu dáváme doleva, přes průliv Severního moře, do přístavu Vlieland - kde jsme museli zrovna uhýbat vyjíždějícím rybářům. Pomalu jsme projížděli poloprázdným přístavem a dalekohledem vyhledali molo pro naši velikost lodě. Večeře na lodi, sprcha, spát.

Přístav se v další dny začne víc plnit, protože začne prodloužený víkend.

fortuna Silný vítr a deště nás na ostrově obklíčí na pár dní. Ostrov je neveliký, udělali jsme akorát pár pěších výletů (na cyklovýlet na odvrácenou stranu ostrova nedošlo), a i tak obsáhli v podstatě to nejdůležitější, co na ostrově je. Maličké městečko s přístavištěm pro velké trajekty, hlavní ulice s alejí lemovaná starými domečky, restauracemi a obchody, kostel, maják. Pro Oskara bylo důležité dělo před muzeem, na které lezl, kdykoli jsme šli kolem. Pozorovali jsme trajekty u města, a lodě přijíždějící do našeho přístavu. Za zmínku také rozhodně stojí místní pivovar Fortuna Vlieland, který nejen že vaří dobrá a zajímavá piva, ale také je to architektonicky krásná moderní dřevěná stavba zasazená ke špici ostrova. Pivovar vlastní Chorvat a uvnitř si nechal vybudovat vlastní malou kapli s jediným sešikmeným oknem. Trochu to tam vypadalo jako v kině (opravdu se tam něco i promítá). Fascinující prostor. Taktéž mám podezření, že majiteli patří i ostrovní pražírna kávy. Bohužel jsme se o tom ale nemohli sami přesvědčit, protože jediné dvě hodiny v týdnu, kdy má otevřeno, jsme nevědouce propásli. Poslední den nad námi přecházela tlaková níže, Vašek nás raději přivázal druhými lany, protože v noci fučel vítr rychlostí až 50 uzlů.

Makkum

Předpověď na náš ideální odjezdový den se v různých zdrojích různí, nicméně od dopoledne se přístav začal vyprazdňovat, a my se držíme plánu vyjet v poledne, abychom stihli nejvyšší příliv v Harlingenu ve 3. Odjezd z přístavu byl dvakrát dramatický: nejprve jsem skoro nestihla na loď unášenou větrem naskočit, poté, když jsme oba uklízeli lana s hlavami skloněnými, jsme se málem srazili s nešikovně vyjíždějící lodí mající podobné problémy s odvazováním, tušíte však správně, že se nakonec nic nestalo.

Než jsme vyjeli ze zákrytu ostrova, vše vypadalo klidněji než jsme si představovali, ale vytahujeme k motoru jen část přední plachty. Přejezd k Severnímu moři byl náročný, skoro metrové mořské vlny omývaly náš levobok silou, kterou jsme dosud nepocítili. Pro Oskárka to mělo klasický uspávací efekt. Naštěstí netrvalo dlouho a za zatáčkou známý kanál k ostrovům mezi mělčinami nás ukryl před sílou velkého moře, povolili jsme plachtu a vypli motor. Vašek chtěl z té známé trasy uhnout a jet bočním kanálem, nicméně jeho hloubka by v dnešních vlnách mohla pro nás být kritická, a tak jsme projížděli již po čtvrté bezpečnou trasu. K Harlingenu, kde se s nejvyšším přílivem otočí proud, jsme dojeli včas, abychom se na proudu mohli vést dále, a tudíž nic nebránilo pokračovat v plánu jet až do Makkum jižněji ve Frísku. Vytáhli jsme tedy i hlavní plachtu, zamávali Harlingenu (zrovna se probudivší Oskar protestoval, v Harlingenu se mu líbí, ale vážně nebyl dobrý nápad tam teď jet), a plachtili jsme proti větru podél pobřeží a přehrady Afsluitdijk, pak komorou V Konwerderzand, a pak už poklidně na zadní vítr do večerního Makkum, kde se vyvazujeme na obvyklé místo (jako s dědou J při jeho první návštěvě) za komorou a mostem. Protože Oski odpoledne dlouho spal, čas nás netlačil, dali jsme si večeři, a pak společně zašli na jedno.

Zasloužená odměna po náročné plavbě (poprvé od minulé sezony se i na pevné zemi houpu). Článek tedy uzavírám velkým pivem z ostrova Texel, prvního ze tří ostrovů navštívených v této části našeho velkého dobrodružství.

makkum