Staande mastroute Amsterdam - Gouda

Amsterdam

V Amsterdamu parkujeme - již potřetí - v přístavu Sixhaven. Vždy, když jsme zde dosud stáli, nebyl přístav úplně zaplněný, nicméně slyšeli jsme i o prázdninově přeplněném přístavu nad rámec jeho míst, a o ranním odjížděcím Tetris, kdy lodě z rohu potřebují odjet a lodě překážející v uličce chtějí ještě zůstat… Nyní jsme to mohli zažít. Včera večer nás Češi, na které jsme vyvázaní, upozorňovali, že pán z rohu bude dopoledne odjíždět. Nejprve to vypadalo, že to bude havenmeesterem řízená aktivita, což nás překvapilo - mysleli jsme, že to bude chaos v rukách účastníků. Náš problém však vyřešila jiná volně odjíždějící loď, na jejíž místo jsme se rychle posunuli my. Češi a pán z rohu udělali jednoduché manévry, a chaos se nekonal, naše ulička byla pro teď vyřešená. Havenmeester k nám tedy přišel s křížkem po fonusu, mile překvapený, jak jsme si poradili. My jsme se s ním ovšem potřebovali domluvit ohledně následujícího postupu: dnes v noci bychom chtěli projíždět nočním Amsterdamem, ale dosud k této cestě nemáme dostatek informací. Vašek četl něco o povinnosti pro tento průjezd zakoupit elektronickou vinětu - krabičku, kterou si nelze vyzvednout osobně, ale je potřeba čekat na její doručení na adresu asi 3 týdny. Havenmeester slíbil, že po dořešení odjezdu všech lodí někam zatelefonuje a poradí nám (samotného ho zajímalo, jak to mají lidé bez trvalé adresy řešit, obzvlášť chtějí-li cestu absolvovat týž večer). Havenmeester byl dlouho zaneprázdněný, takže se Vašek dovolal dřív na všeobecnou informační amsterdamskou linku pro veškeré události. Tam mu řekli, že viněta je sice na všech webech doporučována, ale vlastně ještě není potřeba. A že večer máme přijet na seřadiště, kde bude telefonní číslo, na které se máme nahlásit nejpozději v 11. A že neví, jestli je tam nějaké molo, ze kterého se dá vylézt. Nashledanou. S těmito informacemi se šel Vašek s havenmeesterem domluvit, že bychom rádi v přístavu ještě do večera zůstali (bezplatně). Šéf svolil, jen nám dal jiné místo, a že prý když večer uvidí, že se přístav moc plní, pošle nás pryč. Tak nám to hezky vyšlo. Šli jsme nakoupit, a po obědě jsme se rozdělili: Vašek bude na lodi nabírat síly na noční řízení, a já s babi S. a Oskarem se půjdeme projít do centra a na kafíčko. Bylo zataženo; program vedl ke spokojenosti všech. Na smluvený čas jsme se vrátili do přístavu, který dnes nepraskal ve švech jako včera, tak jsme si v klidu ještě dali čaj, večeři, a pak pomalu vyrazili.

Noční průjezd Amsterdamem zakončený na kotvišti u letiště Schiphol

Tato cesta je natolik obsáhlá, že jsem jí vyhradila samostatný článek. Ve velké zkratce: od 1:30 jsme zhruba hodinu projížděli městem, po komoře odpočívali na jezeře, pak pokračovali k mostu, který se otevírá v 5 ráno, a za ním konečně zakotvili a trošku se prospali. Babička se snažila spát zhruba od 3, aby se ráno mohla starat o Oskara. My jsme s Vaškem celou noc bdili a pak jsme spali zhruba od 5:30 do 10 h.

Naše kotviště bylo těsně u letiště, dělil nás od něj jen kanál, cyklostezka, silnice a letištní servisní budovy. Letadla lítala jedno za druhým. Překvapilo mě, že místo bylo o mnoho tišší, než jsem předpokládala. Bavilo nás pozorovat, jak často se mění letecké koridory kvůli změně směru větru. Pomalu jsme si dali kafe, oběd, a po kanálovém koupání jsme jeli dál.

Ostrůvek v jezeře Westeinderplassen u Aalsmeer

Náš další cíl byl jen asi 10 km daleko, dělil nás od něj jeden most otevírající se relativně bez omezení. Snažím se odpočívat (kromě nevyspání jsem zase malinko nachcípaná), ale jsem příliš dychtivá vidět letadla, která nad námi velice blízko přelétávají. Když jsem vyšla ven s foťákem v ruce, změnil se směr větru a s ním letecký koridor, a takhle zblízka už jsme žádné letadlo neviděli.

Zahnuli jsme do jezera a snažili se zorientovat. I na mapě tato oblast vypadá hodně zvláštně, asi jako hřeben. Dříve se zde těžila rašelina, poté nebyla země vypolderována (jako skoro všude jinde), ale zůstalo zde jezero. Dnes je na něm mnoho maličkých ostrůvků, většinou obdélníkového tvaru, některé v osobním vlastnictví. Na některých stály malé chatky. Bylo teplé páteční odpoledne, kolem se prohánělo spoustu malých loděk, lidé prováděli nejrůznější vodní sporty, a celkově se všichni hojně oddávali rekreaci. Pro nás bylo těžké najít rozumné kotviště (do mariny jsme nechtěli), někde hrozila nedostatečná hloubka, někde přerůstající větve stromů nad plavební dráhu, některá kotviště z mapy neexistovala ve skutečnosti.

Nakonec jsme jedno kotviště našli, obhlíželi jsme ho z různých stran, až na nás jakýsi pán z lodi mávnul a nasměroval nás. Pomáhal nám s vyvázáním v jeho stylu, nechali jsme ho dělat, co uznal za vhodné. My máme sehraný trošku jiný styl kotvení, a tak jsme možná vypadali jako nezkušení nýmandi. Pán si ale s námi chtěl povídat, vyprávěl, že pracoval jako natěrač lodí našeho typu až do roku 78, takže s velkou pravděpodobností mu pod rukama již naše loď před lety prošla. Vykládal, jak tenkrát udělali technologickou chybu, a prvních asi 50 lodí mělo nepovedený nátěr, který se velmi rychle loupal. Naše Wibo má číslo 150, takže to není tento případ.

Jdeme se vykoupat, obeplavali jsme miniaturní ostrůvek Klaas Tasse Pol. Oski běhá po ostrůvku a maluje křídami po molu. Kromě Oskara jsme všichni hotoví, a tak jsme šli spát asi v 9.

Dopoledne přejíždíme kousek do Aalsmeer, potřebujeme nabrat vodu a nakoupit. Nejprve jsme zašli do centra na kafe, pak jsme se rozdělili - já a babi na nákup (aby si babička užila vybavenost a vymoženosti západního supermarketu), Oskar s Vaškem se mezitím šli podívat na mlýn, kde zrovna vyráběli mouku a oni toho mohli být svědky; Oskar dostal na památku plánek mlýna na omalování.

Pro vodu jsme museli přeplout s lodí na druhou stranu mola. Oskar s babičkou mezitím využili ruční přívoz a jeli do ostrovní mariny na hřiště.

Ostrov Zwanburgerpolder v jezerech u Leidenu

Po obědě vyjíždíme. Plachtíme po jezeře Grote Poel a hledali výjezd Wijde Gat (voda prostě není popsaná a tvar ostrovů se od hladiny špatně odhaduje), naštěstí se to povedlo, jinak bychom mohli nasednout na mělčinu. Projíždíme několik otevíracích mostů, na jeden jsme telefonovali, řekli “za 10 minut”, tak jsme se vyvázali na čekací molo a po pár sekundách se most otevřel, z dalšího mostu stříkala voda. Když to jde, tak plachtíme, někdy za pomoci motoru, někdy pouze na motor bez plachet.

Hranice provincií Severní a Jižní Holandsko vede v těchto místech podél jižního břehu kanálu Ringvaart van de Haarlemmermeerpolder. Hranici tak překročíme vplutím do jezera Kever, jedním ze soustavy jezer severně od Leidenu. V minulosti zde bývalo jezer více: čtyři jezera se při velkém přívalu deště slilo v jedno velké, kterému se říkalo Haarlemmermeer (jezero u Haarlemu). Tato oblast pak vysychala a stalo se z ní rašeliniště, které způsobovalo v dopravě (a při bitvách) problémy; nebezpečná byla i vodní masa při bouřích. Postupem času se vodní plocha rozšiřovala. První návrh na postavení hráze a vysušení jezera padl již v roce 1643, nicméně až když ničivý hurikán v zimě 1836 ohrožoval záplavami brány Amsterdamu, o vysušení jezera se začalo diskutovat vážně. V roce 1840 se začal kopat 2,4 m hluboký a 61 km dlouhý kanál kolem jezera (ringvaart - okružní cesta), vykopaná hlína se použila na stavbu hráze. Od roku 1848 po dobu 4 let větrnými mlýny pumpovali vodu z oblasti ven, za 4 roky byla vysušená. Dnes na tomto polderu leží jedno z nejvýznamnějších letišť Evropy Schiphol.

Jsem fascinovaná těmito vodohospodářskými stavbami, moc toho o nich nevím, a stále mi dělá problém představit si, jak tohle všechno bylo v 19. století možné. A to vůbec nemluvím o tom, že první polder vznikal již ve 13. století.

Soustavou leidenských jezer jsme krásně proplachtili až ke kotvišti, kde jsme stáli loni. O to více mě překvapilo, že jsme se při mém výstupu na břeh k uvázání lodi zasekli na dně - loď i já jsme na chvíli znehybněly. Ale nebezpečné to nebylo, loď byla zaseknutá bokem asi půl metru od břehu, nešla přitáhnout, ale pustit se po větru od břehu mohla. Zůstat jsme tak nechtěli, tak jsem zase nastoupila a štěstí jsme zkoušeli natřikrát u mola kolmého k předchozímu, přesně tam, kde jsme stáli loni. V jednom z neúspěšných pokusů jsem si naivně myslela, že udržím loď v tomto větru na dvou lanech provlečených vyvazovacími kroužky - ó jak se mi kapitán smál, další pokus už byl konečně úspěšný. Oskar prolejzal stromy na špičce ostrova, babi uvařila večeři, a přišlo se na nás podívat stádo krav.

Leiden

Kotviště je divoké kvůli vlnám rychle projíždějících lodí, tak rychle odjíždíme a snídáme po cestě. U mostu na nás něco křičí z amplionu, asi se tu prostě má jezdit na červenou-zelenou. Kotvíme v passantenhaven v centru (jako loni), sprcha, oběd na lodi. Všichni se jdou projít do centra a na pivo, já odpočívám na lodi (jsme zas s Oskarem nachcípaní), pak beru babičky sbalený kufr a jdu se k ostatním připojit na další, rozlučkové pivo. Doprovázíme babi na nádraží, její vybraný vlak je zrušený, ale za chvíli jede další, tak se loučíme. Cestou zpátky na loď nakupujeme na večeři.

Za tmy se dáváme do řeči s pánem, který si z našeho mola fotil svou loď. Byl to jeden ze členů mužského sboru, který zpíval k mému odpolednímu odpočinku z nedaleké lodi, zároveň zítřejší havenmeester, a zároveň pozítřejší obsluha mostu.

V Leidenu jsme se rozhodli zůstat i další den a pak ještě jeden. Ten první jsme odpočívali na lodi, Vašek programoval mapku, kterou teď můžeme vložit na začátek každého článku. Večer jsme šli na hřiště a Vašek pro diesel.

Poslední den dopoledne jsme dali kafíčko v centru a nákup. Odpoledne jsme hledali městský pivovar, kam chtěl Vašek jít už loni, ale mají otevřeno jen ve všední dny do 5 do večera. Asi to bude jen pivovar a ne pivnice - a přesně tak to opravdu je, ale i tak tam Vašek vydyndal otevření dvou lahví (dokonce i se skleničkami), které jsme si vypili na parkovišti před pivovarem.

Kotviště u Koudekerk aan den Rijn

V rámci šetření výdajů jsme se dohodli, že přespíme na některém kotvišti po cestě dále. Vyjeli jsme na Starý Rýn po večerní špičce (v 6), kdy zase začnou otevírat mosty. Podjeli jsme jich celkem šest, ujeli 10 km a zhruba po hodině a půl příjemné večerní jízdy už jsme byli na místě (sic trochu jinde, než co tvrdí mapa).

Bodegraven a kotviště u Zwammerdam (malá odbočka od standemaast route)

Dnešek měl být normální cestovní den, ale nakonec to bylo velké výletní dobrodrůžo. Začalo to už u prvního otevíracího mostu. Ve své ranní zpomalenosti jsem zazvonila na otevírací tlačítko, a když se z něj ozval hlas, který se představil jménem mostu, vzmohla jsem se jen na “prosím, otevřete nám most.” Zapomněla jsem, že tady se mluví. Ve Frísku se mosty otevírají skoro automaticky, většinou tam obsluha sedí, vidí nás, a most otevře. Jen občas se mačkalo tlačítko, když byl most ovládaný vzdáleně (jako zde), ale rozhodně s námi nikdo nemluvil (proč taky, když ví, odkud jste zvonili, a když už jste z vody dokázali zazvonit na tlačítko určené pouze k otevření mostu, je celkem jasné, co od této akce očekáváte). Most se tedy brzy začal otevírat, z protějšího směru projela nákladní loď, která by podjela i bez otevření, za ní plachetnice, a pak se most začal zavírat, aniž bychom my dostali zelenou. Druhý pokus už byl úspěšný. Od té doby říkáme i světovou stranu, ze které k mostu přijíždíme.

Další most byl první ze čtyř mostů v Alphen aan den Rijn. Vašek před ním začal vařit kafíčko, ale na parkování u čekacího mola jsme si vyměnili role, a Vašek si zkoušel parkování sám. Další most byl zavřený pro auta, takže pro nás se otevřel rychle. U dalšího nízkého mostu pro pěší u centra města jsme dojeli všechny ostatní lodě, které nás dnes předjely (asi šest lodí), musely tu tedy čekat delší dobu. Chvíli jsme zvažovali, že zastavíme, ale wikipedie netvrdí o Alphenu nic moc hezkého. Po pár minutách přijel konvoj z opačné strany, vyměnil se s naším konvojem a my jsme dalších pár minut čekali uzavřeni mezi dvěma mosty. Pak nás vypustili, vyjeli jsme z Alphenu, a odpojili jsme se od ostatních lodí a od hlavní trasy; pokračovali jsme rovně po Starém Rýnu.

Náš první most do Starého Rýna se otevřel až po uzavření mostu přes hlavní trasu. Napli jsme přední plachtu, vypli motor, a hle - slyším naše čerpadlo běžet na prázdno, došla nám voda. Další most, dobrý. Další most na začátku cílového Bodegraven - blbý, svítí na něm dvě červené, je rozbitý, nedovírá se, pán v neonové vestě odklání veškerou pozemní dopravu. Vašek telefonuje obsluze mostu, prý by problém měli do pár hodin opravit. No jo, jenže my nemáme tu vodu a jsme vyvázáni na čekacím mole bez přístupu na břeh. Pán na lodi u břehu nám dovolil vyvázat se na něj, abychom mohli vystoupit. Jdeme do Brouwcafé de Molen, Vaškova nejoblíbenějšího nizozemského mikropivovaru, kvůli kterému vůbec do Bodegravenu jedeme. Dali jsme si dobrý oběd a zajímavá piva. Pak jsme se šli podívat do přístavu, do kterého bychom dnes ideálně bývali dojeli. Dva kluci tam z vody něco tahali, nad hladinou se začala objevovat motorka, Vašek jim přispěchal na pomoc a vytáhli asi rok utopenou motorku ale s SPZtkou, takže se případ snad dořeší. Oski mezitím upadnul a udělal si velkou bouli na čele. Dnes už jsme toho viděli dost, jdeme koupit balenou vodu a studenou večeři a vracíme se na loď.

Most je už sice opravený, ale zítra bychom stejně museli vše projíždět zpátky, tak jsme se rozhodli radějí odjet zpět na kotviště, ze kterého na nás pán volal, jestli je naše loď Wibo (a do Bodegravenu jsme tudíž ani letos nedopluli).

Gouda

Vrátili jsme se zpátky k odbočce na hlavní trasu směr Gouda, opouštíme tedy Starý Rýn. Kanál Gouwe a jeho okolí cestou moc zajímavé není, možná trochu zajímavé je malé město, kde se specializují na rozmnožování sazenic lesních stromků, a podle toho se i městečko jmenuje (Boskoop, Bos = les, koop = koupit). Co je ale velmi zajímavé na této trase, jsou vertikálně zvedací mosty (tzv. výtahové), celkem čtyři: tři silniční a jeden železniční. Mezi dvěma a dvěma pilíři na obou stranách mostu se zvedne silnice nebo železnice do výšky 12, 24, nebo 36 metrů. Holandsky se to řekne hefbrug (loni a i předloni na kolech už jsme takové mosty potkali, nicméně nejsou tak časté jako klasicky sklopné mosty).

Další zajímavostí dnešního dne bylo setkání s mladým švédským párem (instagram Sailing Yacht Sara). Uvízli jsme společně na 1,5 h před mostem, a protože letos nepotkáváme žádné mladé jachtaře (oni teda byli ještě mladší než já), a protože jsme zvědaví, pozvali jsme je k nám na palubu na kafe a pěkně jsme je vyzpovídali.

Později v komoře a pak ještě v přístavu jsme si povídali s dalšími zajímavými lidmi, ze kterých nejprve vypadlo, že jsou to klimatologové, kteří z lodi dělají nějaké přednášky, a pak pán také přiznal, že je režisér toho slavného filmu Woodstock.

Město Gouda naopak letos vůbec zajímavě nepůsobí. Může za to asi nejvíc přístav v rozpadu. Aspoň hodinu jsme šaškovali s vodou - nejprve jsme vůbec neviděli stojan, pak se zjistilo, že z něj nejen že nevede hadice, ale ani tam není přípojka, na kterou bychom mohli svou hadici nasadit. Nakonec Vašek nosil vodu v našem skládacím barelu. Další problém byl najít sprchu. Tedy nejprve osobu, která by nám vůbec mohla dát nějaké informace o přístavu… Nakonec se to všechno nějak podařilo a za kotvení nikdo nepřišel vybrat peníze (QR kódy na placení tam také nebyly). Raději bychom bývali zaplatili za funkční přístav, než taková pakárna. Večer jsme šli do centra, tam na pivo a nákup; sendvič k večeři jsme snědli na schodech radnice.

Ráno jsme šli ještě do kavárny, která nedostála svého názvu (Koffie Atelier) nebo tedy úrovně mých asociací ke svému názvu - byla to spíš taková lapárna turistů. Oskarův oblíbený jablečný mošt v nabídce neměli, slečna mu jako náhradu nabídla bubble tea. Ani já jsem si tuhle předraženou věc dosud nekoupila, tak jsme vyzkoušeli, a všichni máme po zbytek života otázku bubble tea uzavřenou. Kupujeme zrna z výběrové rotterdamské pražírny, kterou známe z loňska, ale osobně se do ní letos asi nedostaneme.

Stejně jako včerejší hledání sprch byl i odjezd z Goudy také malá bojovka. Na první most jsme čekali několik minut. Komora za ním fungovala skvěle, ale další most byl problém. Čekali jsme na něj zpruzeně skoro hodinu, přičemž jsme ale zjistili, že to je poslední otevírání před víkendem - dorazit později, tak čekáme 3 dny. A to by se nám tedy nechtělo. Tak jsme nakonec rádi, že můžeme vyjet.