Závěrečná etapa

Naše sezona je u konce, stanovené datum odjezdu (23. 9. ’22) se přiblížilo. Loni jsme odjížděli asi o týden později (2. 10. ’21). Užili jsme si krásné léto, chladných či propršených dní by se dalo napočítat na prstech jedné ruky. Nyní předpověď hlásí několik dní deště a k tomu silné větry. Pojedeme se před tím ukrýt do Oude Tonge, kde budeme mít zázemí městečka, pokusíme se sejít se známými, a v neposlední řadě tam také máme rozpracovanou slevovou kartičku na čtvrtou noc zdarma. Zároveň je to příhodné místo, kde nalodit posledního návštěvníka, respektive pomocníka dědu Josefa, který nám pomůže s před-odjezdovými balícími úkony a s nočním řízením auta zpět do ČR.

Oude Tonge

Nemáme moc času, podle předpovědi se blíží bouřka, a tak po rychlém obědě vyjíždíme z Brouwershaven na podzimní Grevelingenmeer. Letíme s větrem o závod ke komoře Grevelingensluis s rekordem na této trase. Oskar v podpalubí staví dřevěnou stavebnici lodi, kterou dostal k narozeninám. Blízko před komorou stahujeme plachty, nebe je stále černější, větru je víc a víc, vypadá to, že nás přepadne déšť každou chvíli. Nakonec bez větších dramat projíždíme oběma komorami (Grevelingen a Krammer). Zmokli jsme až při příjezdu do Oude Tonge - škoda, chyběla nám asi půlhodinka, teď máme všechno mokrý. Navíc jsme až v čele přístavu, kde zrovna překopávali chodníček, takže písek nám vlivem větru a deště zaneřádil loď.

Náš program co do množství aktivit není nikterak náročný. Každý den schytáme mnoho přeháněk, mezery mezi nimi nejsou moc dlouhé - takhle 4 dny a noci za sebou. Vítr moc silný nakonec není, ale toho deště je celkově dost, sušení oblečení u nás na lodi moc možné není, tak jsme hodně zalezlí v lodi.

Den po příjezdu jsme měli ctěnou návštěvu, a to minulou majitelku lodi. Přivezla nám náhradní klíčky od motoru a během hodinky a půl jsme si příjemně popovídali. Příjemně tedy až do té chvíle, dokud se Vašek nezačal detailně dotazovat na potdeksel (vrchní okraj trupu lodi, který přechází do paluby, takový spojovací díl) - když jsme loď kupovali, předešlí majitelé nám vykládali, jak celý tento díl vyměnili za nový, jak díky tomu budeme na lodi v bezpečí, a jak je ta oprava stála víc než za kolik loď prodávají. Z mnoha důvodů víme, že celý kus opravdu vyměněn nebyl. Zda opravili jen jeho kousky a že to i tak nebylo levné, to je možné. Celou pravdu se však již nedozvíme… Cestu domů do Rotterdamu si byla ochotná trochu protáhnout a dovezla Vaška k našemu autu v Ouddorp. Odpoledne jsme šli na malou procházku, vrátili jsme se z ní promočení.

Další dopoledne patřilo jiné návštěvě, Lole, u které jsme si loni rádi kupovali kafíčko. Vyprávěla nám, jak navštívila své děti žijící v Austrálii, a i o tom, jak se jí podařilo vyléčit se ze třetího stadia rakoviny. Oski mezitím natírá svou dostavěnou dřevěnou loďku.

Další den jsme jeli (autem) do muzea, které mělo být podle Vaška o Deltaworks a polderování, ale bylo to spíš muzeum katastrofální povodně, která udeřila na Nizozemsko (a okolní země) v noci z 31. ledna na 1. únor 1953. Tehdy skoro 2000 lidí přišlo o život, zvířat mnohem více, hodně domů bylo zničeno. Vysoký příliv a silný vítr způsobil bouři nad Severním mořem, jehož hladina se zdvihla nad výšku ochranných hrází, na některých místech se také hráz protrhla. Vše se událo rychle jedné zimní noci. Následky byly tragické a dlouhosáhlé. Nizozemská vláda proto rychle rozhodla o posílení ochranných hrází a vybudování nového komplexu ochrany země - tzv. Deltaworks/Deltawerken. Po návštěvě muzea jsme jeli na kafe do Zierikzee.

S majiteli domu, ve kterém jsme náš lodní příběh loni začínali, se nám nyní bohužel nepodařilo sejít. Takže nás čekal volný den, až na to, že…: v Oude Tonge se voda nabírá pouze na jednom určeném místě, co dva dny jsme tam tedy museli přejet. Když jsme se vrátili opět na místo v čele přístavu, Vašek se podíval do motoru. Čekalo ho tam nemilé překvapení v podobě několika kyblíčků vody. Jó, kdybychom tak měli bilge pumpu nebo aspoň nějaký pípající senzor! Tohle teda mohl být slušný problém, mohli jsme mít zatopený motor, mohl se rozbít, mohli jsme mít vodu všude v lodi, normálně jsme se mohli potopit… Vašek problém identifikoval rychle a dost u toho nadává. Díra je totiž ve výfuku, který jsme si nechávali za těžký prachy loni vyrobit nový (detaily v článku Drama). Chlapec, který výfuk svářel, udělal takovou blbost: na původním výfuku byl vypoučtěcí ventil (součást, kterou je možné úplně vynechat, protože zazimování lodě se dělá nemrznoucí kapalinou a žádný servis zbytky nemrznoucí kapaliny z výfuku nevypouští). On ho nedokázal sehnat z nerezu, a tak na nový výfuk nasvářel ten starý, kompletně zrezivělý, a považoval to za dobře odvedenou práci, aniž by to s někým konzultoval. Vaškovi tenkrát bylo hned jasné, že to bude problém, ale tenkrát už nebyl prostor to řešit. Zrezivělá součástka nakonec vydržela celé dvě sezony; ale my teď máme vcelku zbytečný stres. A co teď s tím.

Volám dědovi, který brzy nasedne do autobusu (obvykle za námi letí, nyní se rozhodl pro noční bus): “Hele, jaksi nám teče do lodi, zatím nevíme, co dál. Možná už nikam nepojedem, jseš si jistej, že chceš přijet?” Dědovo rezolutní “jasně že chci, neboj, to vyřešíme” nám dost pomohlo. A taky následná konzultace, jak to opravit. Dobrá zpráva je, že to teče jen při zapnutém motoru a že tudíž zatopení přes noc nehrozí.

Ráno tedy přichází z dlouhé cesty několika autobusy nebojácný děda, natěšený na plachtění, s chemickou kotvou, kterou dočasně zalepí díru ve výfuku. Do opravy se chlapi dávají hned po přivítání a snídani. Materiál bude pár hodin zasychat a pak bychom rádi vyrazili, bude-li to možné. Odpoledne tedy provádíme zkoušku a povedlo se, díra je zalepená. Nám se tomu moc nechce věřit, ale prý je to bezpečné. Tak tedy vyrážíme.

Sint-Annaland

Dnes už je po pěti deštivých dnech pěkně a fouká nám mírný vítr. Z díry v lodi máme pochopitelně respekt, snažíme se opravené místo šetřit co to jde, a tak preferujeme plachty před motorem. Pokaždé, když je potřeba zapnout motor (dnes jen na průjezd komorou a později parkování v přístavu), hned pak kontrolujeme suchost pod opraveným místem. Naštěstí to drží. Je krásné babí léto, příjemně svítí sluníčko a lehce vane větřík, část cesty jedeme na motýla. Hodně si to užíváme takhle na konec sezony a po nebezpečné poruše. Vítr nás donesl do Sint-Annaland, kde jsme byli před pár týdny. Na vzdálenější cíle nám chybí odvaha. Přístavní hospůdka je tentokrát zavřená, zábava se tedy koná pouze na lodi. Ráno se jdou chlapi projít do městečka opět sami (já jsem tam tedy ani teď ani minule nedošla), přinesou snídani a pak frčíme dál.

Kotva v Grevelingenmeer

Úzkým kanálem jedeme na motor, skoro nám nefouká. Po zahnutí do hlavního kanálu potkáváme naši přátelskou dopravní loď Jebritt, na kterou jsme byli navázáni před komorou v Terneuzen. Máváme na ně, co nám síly stačí - poznali nás a na pozdrav několikrát vesele troubí svým silným klaksonem. Nejsme si jisti, zda to vůbec můžou udělat, zda tak nematou jiné dopravní lodě, nicméně pozdrav nás velmi těší.

Průjezd komorou do Grevelingen proběhl bez problému. Hned za komorou zastavujeme na oběd v přístavu Bru se srdečnou havenmeesterkou Connie, která si nás pamatovala, a zase jsme si hezky popovídali. Hned u přístavu je prodejna mušlí lovených v Grevelingenmeer - takovou čerstvost děda musel mít. Já jsem náhodou na parkovišti našla klíč, a náhodou byl od branky do přístavu, takže nákup a návrat proběhl rychle. Klíč jsme pak odevzdali Connie. Zatímco děda vařil, já jsem byla s Oskarem na hřišti v přístavu. A po skvělých hodech jsme vyrazili na Grevelingenmeer.

Zatímco minule jsme těmito místy (hned za výjezdem z Bru) projížděli v maximální rychlosti, nyní je to naopak. Máme vytažené plné plachty, ale vítr prakticky neexistuje, a tak stojíme skoro na místě. Nevadí, nespěcháme, užíváme si poslední hodiny na lodi. Přestože teploměry v mobilních aplikacích ukazují 20 stupňů, nám je vedro. Slunce stále dost peče (na druhou půlku září), a tak skáčeme do vody. Když jsme se chtěli později trochu odpíchnout z místa, Vašek odvázal naše dlouhé pádlo a střídali jsme se v jeho speciálním manévrování. Letos ho použijeme tedy dokonce dvakrát, ovšem bez zásadního úspěchu, vpřed vážně nejedeme. Odpoledne už se větřík malinko zvednul, takže jsme občas jeli i o něco rychleji než jen pár metrů za hodinu. Občas jsme rychle nahodili motor, protože v průzračné vodě se zdálo dno opovážlivě blízko. Když jsme ale rychle ke dnu strkali háček, nikdy jsme se nedotkli nebezpečné mělčiny. Večeříme při západu slunce, s přední plachtou. Stoleček máme na frajery dole a tudíž kormidlo zvednuté nahoru - nemůžeme řídit, ale v této rychlosti to nevadí. Než padne úplná tma, Vašek míří k poslednímu kotvišti. Opět jsme zkontrolovali hloubku okolo lodi háčkem nebo pádlem, stáli jsme na hloubce asi metr šedesát. Večery jsou chladné, další lahev vína jsme pili oděni v bundách a čepicích. Pozorujeme potemnělé okolí, odhadujeme, jaká vzdálená města ozařují oblohu…

Brouwershaven

Probudili jsme se do krásného slunečného rána, takové zakončení sezony je dar. Kolem lodi je zase hezky vidět dno. Po snídani jsme bez problémů vytáhli kotvu a klidně plachtili do cílového přístavu. Po cestě se s námi ještě přišel rozloučit místní lachtan a pořád okolo lodi někde vykukoval a funěl.

Na rozdíl od minulých odjezdů do Čech nyní nejsem tak nervózní. Decentně připravuju ústup z lodi, ale zároveň si chci ještě užít poslední jízdu, takže uklízení teď nepřeháním.

Ačkoli jsme nyní chtěli parkovat v novém přístavu (máme tam auto), brouwershavenský tlampač nás nekompromisně posílá do staré části přístavu. Nevadí, nakonec máme hezké místo tam, auto přeparkujeme poblíž. Ze všeho nejdřív stahujeme a skládáme plachty, balíme, co se logisticky dá. (Také je to teď jednodušší o několik tašek věcí, které už jsme do Prahy poslali s dvěmi posledními návštěvami.)

Večer jdeme na návštěvu k Ellen a Hansovi, se kterými jsme se seznámili loni a jsme stále v kontaktu. Časově nám to dřív nevyšlo, teď to sice ideální není, ale vidět se chceme. Zrovna hlídají svého vnuka Colina, který je o něco málo starší než Oski, takže si kluci po překonání prvotního ostychu trochu pohrají. Zdrželi jsme se asi hodinku, děda mezitím na lodi připravuje večeři.

Letos jsem se rozhodla nechat peřinu a povlečení na místě. Ráno tedy ještě rychle pereme a sušíme. Děda hlídá Oskara - jdou spolu na procházku, Oskar příšerně zlobí, pak brečí na celý přístav. Jdou spolu na nákup a během dne se zabavují různými dalšími způsoby. Vašek balí loď, já balím naše věci. Myslím, že letos se to balení hodně podařilo, ale to jedině díky velké dědově pomoci. (O pár dní později zjistím, že něco se přeci jen nepovedlo, nechala jsem na lodi oblíbený nabíjecí kabel a své klíče od bytu.) Ještě uklidit tohle a tamto, odnést poslední tašky do auta, a jedem na určené místo v servisu (jen za roh od našeho stání). Zaparkujeme, odmontujeme kormidlo (děda ho chce v ČR opravit), naposledy zamávat, odevzdat klíče… a jdeme.

Před odjezdem ještě skočíme na kávu do místního jachtklubu - má otevřeno jen v pátek a sobotu odpoledne a teď je konečně ten správný čas. Káva ovšem byla dost příšerná. Oskar ještě dělá jednu zásadní věc, loučí se se svým děsivě vypadajícím nočníkem, sám ho hází do popelnice (tady to zas tak zásadní uzavírání kapitoly není, na záchod normálně chodí, ale na tuhle lodní sezonu nám to ještě připadalo jednodušší takto).

No a můžeme vyrazit. Je to dálka, cesta je dlouhá, táhneme se v pátečně-odpoledních kolonách, po Německu objížďkami po okreskách; někdy ve 4 ráno jsme v pražském doma. No “hurá”…