Jedeme na sever (autem i lodí)

První cestovatelský článek lodní letní sezony 2023 je tady! Bohužel bude dlouhý, ale ono to tak prostě vychází. Tak jdeme na to. Letos poprvé jedeme z Prahy ve dne a ne na noc. Oskara cestování baví a má novou autosedačku, ve které by celou noc spát nemohl. Přespíme tedy v Německu v kempu pod stanem. Druhou noc v kempu hned vedle našeho servisu v Brouwershaven, abychom byli připraveni loď převzít co nejdříve. To bylo trochu naivní, loď jde na vodu ve 2 odpoledne a přebíráme ji až v 6 večer. Další naivní plán byl vše vyčistit, nalodit se a připravit během jediného dne. Trvalo nám to dva dny. A pak konečně vyplouváme!

Kůly v De Vlije

Dopoledne je ještě potřeba zaplatit za servis, doplnit zásoby, a po obědě už vyplouváme z Brouwershaven. Máme to proti větru, ale hned za ostrovem Dwars in den weg, když se cesta rozšíří, vytahujeme plachty a užíváme si toho nejdražšího způsobu, jak lze zadarmo někam dojet. Společnost nám dělá nebojácný racek, který na nás asi hodinu nalétává a neohroženě sedí na zábradlíčku.

První komora v Bruinisse probíhá zcela v klidu, jsme tam jen dvě lodi. Před druhou komorou Krammersluis potkáváme i dopravní lodě, které mají projíždět odděleně od rekreačních plavidel, a tak mě napadlo podívat se na internet, zda komora skutečně pracuje celodenně. Normálně ano, ale teď je tam nějaké omezení a za čtvrt hodiny by měla přestat fungovat. Přidáváme rychlost, ale když k ní dojedeme, akorát se zavírají vrata. No, čekací molo před komorou, kde zrovna projíždí i nákladní lodě, úplně nesplňuje představu romantického prvního večera na lodi. Ale svítí jen jedna červená, máme naději, která se posléze stane skutečností, vrata se otevřou a my sami projedeme komorou. Za ní je to stále proti větru, za vrčení motoru si dáme večeři. Na plánované kůly v De Vlije dojíždíme pozdě, unavení, ale spokojení. Místo sprchy se vykoupeme v kanálu jako správní Holanďani.

Den Bommel

Ráno Oski prohlásil, že se jdeme koupat. To koukáme, ale tak jo! Nafukujeme kruh a jedno křidýlko (druhé se najde až po návratu z vody). Oskar se nejprve bojí do vody vlézt, ale nakonec si to užívá. Poté celý Volkerak promotorujeme, máme to proti větru a tady mezi dopravními loděmi se nám křižovat nechce. Ve Volkeraksluis Oski kreslí na stěnu křídami - inspirován touto a minulou komorou. Za ní se naobědváme na našich oblíbených bojkách a také tam vytáhneme vlajku s medvídkem z přístavu, kam míříme. Před mostem jsme vytáhli plachty, ale zrovna přestalo foukat. Haringvlietbrug je uzavřený a opravuje se, my se však pod něj s rezervou vejdeme. Za mostem se prohání několik plachetnic, jenže my to máme zase proti, a tak si nacvičujeme křižování. V závěru začíná foukat až moc, ale my už jsme stejně u přístavu. Vašek si jde hned povídat s havenmeesterem, který si pochvaluje, jak upravuju loď po dojezdu (navázat springy, převázat fendery na správnou délku, nandat obal plachty). Dovolil nám, že si zde můžeme vyčistit teak z kokpitu, což je příšerná práce kartáčem na 2 hodiny. Mám špatné rukavice, takže mi ta chemie trochu poleptala kůži. Večer ještě nastavuju pračku, aby bylo prádlo ráno hotové.

Oud-Beijerland

Domluvili jsme se, že naším cílem pro dnešek bude Oud-Beijerland, malé staré městečko na břehu řeky Spui u soutoku se Starou Mázou (Oude Maas), 6 km jižně od Rotterdamu. Tam se budeme moci rozhodnout, kterou cestou se dále vydáme, zda se odvážíme po moři, nebo naší známou Staande mastroute (vnitrozemská cesta se vztyčeným stěžněm). Abychom se do Oud-Beijerland dostali, je potřeba vyrazit hned po snídani, abychom se svezli s přílivem - řeka Spui je ovlivňovaná přílivem a odlivem, a směr jejího toku se v průběhu dne otáčí. Rychlost proudu pro nás není nezanedbatelná, jelikož máme slabý motor: je schopný vyvinout maximální rychlost 4-5 uzlů, přičemž proud v této řece činí 2-3 uzly. To si rozmyslíte, jestli chcete mít pro svůj prospěch, anebo se nechat zpomalit skoro na nulu, a své výpočty si v knihách dobře ověříte. Když jsme tedy ráno projížděli záliv Haringvliet - za bezvětří jsme si klidně motorovali a hledali bezpečnou cestu mezi bojkami (na rozdíl od některých jiných lodí, které nízkou hloubku deklarovanou v mapách ignorovaly), dosahovala naše rychlost 6 km/h (tj. cca 3 uzly), a po zatočení do řeky Spui se naše rychlost díky proudu zvýšila na cca 10 km/h. Mohli jsme tak motoru snížit otáčky a vychutnávat si okolí. Viděli jsme třeba stádo ovcí tísnící se ve stínu dopravní cedule, traktory vyrábějící válcovité balíky ze sena, vyhýbali se s přívozem, v dálce jsme spatřili rotterdamské mrakodrapy.

Do přístavu jsme dojeli na pozdní oběd, kdy už parno začínalo být nesnesitelné. Přístav je neveliký a plný, ale jedno místečko jsme našli. Po obědě jsme rozvěsili ráno vyprané prádlo a šli nejprve na zmrzlinu a na kafe. Paní kavárnice nám prozradila, že se další den v přístavu koná velká událost, Spuidagen. Mluví o tom všichni, prý to bude “gezellig” (takový často užívaný výraz pro něco příjemného), tak tu zůstaneme o den déle. Městečko je nad očekávání pěkné a žije to tu. Je vidět, že se zase blížíme do bohatší části země. Domy okolo přístavu jsou vysoké, prostorné, vše je opravené, novější strana ulice kopíruje starší výstavbu, současná výstavba je také vkusná. Fascinující stavbou je stará radnice (dnes slouží jako knihovna), kterou postavili na nízkém a širokém mostku přes kanál protínající centrum městečka.

Nákup, pivo v jedné z restaurací u přístavu, večeře na lodi, socializace se sousedy (během 5 minut se na místě vyměnila loď výletníků, kteří si sem zajeli na večeři, s právoplatnými majiteli tohoto místa, kterým se nelíbilo, že na jejich místě někdo stál). Sprcha (za 1 € - jdu jen s jednou mincí - voda teče krátce, nestihla jsem si pořádně promýt vlasy, odcházíme a štípe mě celá hlava, domývám si to na lodi ve dřezu). Je pátek, festival je až zítra, ale ve městě se paří už dnes. A je to tak fajn. Pohoda.

Další den za námi neplánovaně přijíždí kamarád pilot Lukáš. Zůstane s námi do zítřejšího rána a festival tak prožijeme společně. Sešli jsme se dopoledne na kafi, pak jsme chvíli poseděli na lodi, šli na oběd, zmrzlinu, a užít si jednu festivalovou aktivitu: na náměstí je napuštěný bazének s vodou a v něm se prohánějí loďky na dálkové ovládání, což si děti můžou na pár minut vyzkoušet. Vše je takové po domácku vytvořené, ale hezké. Problém nastal, když jedna holčička stojící u bazénku potopila jednu z kolemjedoucích lodí. Pánové obsluhující tento stánek hned běželi loď vytáhnout z vody, ale pozdě - nefunguje. Dítě ovládající tuto loď má utrum a odchází, ale ostatní děti z této skupiny (včetně Oskara) mají naopak štěstí, protože v zavládnutém zmatku obsluha nevyměňuje skupiny dětí, a tyto si tak hrají déle než ostatní. No, a to byla víceméně jediná pozitivní část festivalu. Jinak kolem ulic stály rozmístěné stánky s cetkami a z pódia vyřvávala nezajímavá hudba, která se rozléhala celým přístavem, navíc nějakou dobu se nám u lodi tříštily dvě nedaleké hudební produkce. Ještě byla zajímavá soutěž v přetahování dvou loděk, kdy čtyřčlenná posádka pádlovala lopatami. Na plakátu propagujícím celou událost byl pán vznášející se na “botách”, ze kterých tryská voda, ten se ale asi letos nekonal. Vlastně to bylo celé takové, jaké jsme to očekávali… lidi si to užili, pařili asi do 1 do rána. Mně vadila ta hlučná (ne)hudba. Oskar si užil lodičky. Kamarád je nenáročný, chtěl si hlavně s námi pokecat, a to se i v těchto podmínkách, a i přes Oskarem vyřčených milion slov a tisíc otázek, podařilo a návštěvu jsme si všichni užili. Ráno jsme se rozloučili a my jsme se odpoledne vydali na další cestu.

Dordrecht

Námořní cesta na sever kompletně padla, pojedeme vnitrozemím. Důvodů je vícero; hlavním z nich je nevhodná předpověď počasí. Kdybychom se přesto rozhodli na příhodnou předpověď čekat, byli bychom zaseknutí v drahém přístavu na kdo ví jak dlouho, a to asi nemáme zapotřebí. Navíc s naším výkonem motoru nám tuto trasu ani někteří jachtaři nedoporučují. Sama takhle na začátku sezony ještě nemám dostatek odvahy na takové kousky, takže je tohle rozhodnutí úleva; nicméně ano, je nám zároveň trochu líto, že se nepodíváme do Haagu, a že tuhle cestu prostě nebudeme mít projetou.

Vyjíždíme odpoledne tak, abychom to měli celou cestu po proudu: 2 kilometry k soutoku a pak i po zatočení do Oude Maas (špatně se to popisuje tomu, kdo nikdy přílivovou řeku nezažil - zde je zkrátka nutné použití obrázkových map s vyznačeným směrem případně i sílou proudu vzhledem k času od ovlivňujícího místa největšího přílivu). Oude Mass je dopravně frekventovaná řeka díky blízkosti největšího evropského nákladního přístavu. My už jsme lecjakou loď potkali, lecjaká loď nás pohoupala (Oskar z toho má vždycky legraci, já spíš nervy), ale jedna nás svou velikostí přeci jen překvapila. Po všech těch vedrech je dnes konečně zataženo a cesta je tak příjemná. Nicméně jedeme moc rychle - těsně před cílem nás čeká železniční most, který se otevírá vždy jednou za hodinu kromě večerní špičky, kdy se otevře až za 2 hodiny - vycházelo by nám to akorát na to jedno vynechané otevírání, a tak zpomalujeme, abychom nemuseli čekat u mostu, protože víme, že to tam pěkně houpe. Poté už vše vyšlo jak mělo - pan havenmeester na nás čeká ve smluvený čas, aby nám otevřel most do jeho přístavu.

Další den je odpočinkový (stejně je to makačka), abychom si trochu užili náš oblíbený Dordrecht. Snídaně, nákup, oběd na lodi, procházka s kafíčkem, druhým nákupem, zmrzlinou. Po večeři vykonáváme důležitou lodní změnu - přelepujeme domovský přístav. Je to na stejném místě jako před dvěma lety, protože jsou zde nízká mola. Akorát to teď není ručně malované (museli bychom celou záď zbrousit a přebarvit - ano, bylo by to potřeba, ale letos to neděláme), Běla pro nás nechala vyrobit krásnou samolepku. Po instalaci se dlouze bavíme s Belgičanem z lodi Maremmide (tak nějak), což je staro-zeelandské slovo pro berušku. Debatu v 11 ukončuje právě probuzený dezorientovaný Oskárek, který potřebuje čůrat.

Kotviště ve Waddinxveen

Stejně jako včera si nemůžeme nechat ujít snídani a kafe v pekárně. Hned poté zpět na loď a připravit se na vyplutí - máme objednaný odjezd (a otevírání přístavního mostu) na 10.45. Mělo být zataženo, ale vypadá to na další parný den. Na odpoledne předpověď hlásí 9 mm srážek, v pekárně nás upozorňovali na krupobití, tak uvidíme, co se stane. Projíždíme známými místy z Dordrechtu na sever řekou Noord, kolem Kinderdijku, kousek řekou Nieuwe Maas kolem nefunkční Noemovy archy, na dohled od Rotterdamu, zahnout opět severně do Hollandsche IJssel. Ke komoře u protipovodňové zábrany jsme dojeli 40 minut před jejím otevíráním, takže jsme si v klidu stihli uvařit a sníst oběd. Červená-zelená, most se zvedá, zelená, můžeme jet (komora je průjezdná, pod zvednutou protipovodňovou zábranou se také dá s nižší lodí za normálního stavu vodního toku projet, čekali jsme tedy jen na most). Slunce dost peče. Větřík se konečně stočil tak, že ho nemáme jen proti, naopak můžeme vytáhnout plachty a asi půl hodiny plachtit na zadní vítr, který si ale občas dovolí fouknout z druhé strany, a tak chvíli stojím u stěžně a háčkem držím roh plachty, aby nabírala více vzduchu a míň se kroutila. Zatáčky, konec větru, musíme zas motorovat.

Nebe za námi tmavne, na déšť jsme připraveni. Projíždíme komorou ke Goudě a předjíždí nás velká dopravní loď, což mění situaci: určitě se pro ni bude zvedat most, a tak projedeme s ní, jinak bychom museli asi 4 hodiny čekat na další otevírání mostu. A při (několikaminutovém) čekání před mostem nás to chytne, slejvák, co jsem snad ještě nezažila. Kapky šlehají, do toho poryvy větru, vedle nás dvě dopravní lodě a jejich proudy z motoru, z druhé strany naše čekací molo, před námi zavřený most. Vítr nás tlačí vpřed i přes zpětný chod. Most by se měl otevřít za minutu, ale to je momentálně příliš dlouho, zkusíme se vyvázat. Mám docela strach, že se nestihnu dost rychle přivázat a katastrofálně nás vítr smete, ale pokusme se. Špička lodi se řítí k vyvazovacímu molu, nemám šanci loď zachránit - hlavně musím zabezpečit sebe, náraz je ale milosrdný, špička jemně sklouzne po dřevě, které nám na památku věnuje krásnou rýhu; já mezitím uvážu přední lano, zachovávám relativně klid. Zadek ale odjíždí od mola, Vašek něco křičí, neslyším co. Přijíždí znovu k molu, chytá lano na vazák s mým lanem a moje lano sundavá, zřejmě ho mám uvázat jinam - v tu chvíli se povětrnostní podmínky malinko uklidní a já nás převazuju dále. Tuhle část jsme dokázali. Máme nepromokavé bundy, ale jsme mokří na kost (před chvílí bylo 30 stupňů, tak to zatím nevadí). Oskar si hraje v suchu uvnitř lodi. Mohli bychom tu nakonec ty 4 hodiny počkat na další otevírání, ale i to má velká ale, pojedeme tedy i v dešti dál. Tak už je zase čas se pustit, most je otevřený a dopravní lodě jedou. Je to snad poprvé, co se takhle držíme dopravních lodí, motor běží na maximum. Cesta je klikatá, což velké lodě zpomaluje. Projíždíme společně další dva blízké mosty. Na rovince ve vesnici nám velikáni trochu ujíždí, do toho přišel silný poryv, trochu nepříjemný. Ze břehu svítí signál tří červených světel, co to asi tak je, že by most v tomhle větru nezvedali? Myslím, že možné to je - kdyžtak zůstaneme na čekacím mole před tímto mostem. Jsme asi 200 m před ním, ale vůbec v tom lijáku není vidět. Vidíme sotva záď bližší lodi. Obrys mostu se rýsuje, lodě evidentně projíždí a my také. Tím je drama u konce, na plánovaném bezpečném kotvišti hned za mostem je místa dost. Vyvazujeme se, jdeme se převléknout do sucha. Uf.

Woubrugge

Po snídani se jdu s Oskarem podívat na most a pak hned vyrazíme. V další vesnici před mostem čeká zástup lodí, které jsme od rána pozorovali projíždět kolem nás - most se opravuje a neotevírá se tak často jako obvykle (o čemž jsme popravdě nevěděli), nám se povedlo přijet s kafíčkem v ruce zhruba 10 minut před vypuštěním dravé zvěře. Lodní provoz pomáhá řídit říční policie ze člunu. K dalšímu mostu tak jedeme v početném konvoji. Při projíždění otáčivého železničního mostu to začalo uprostřed konvoje cinkat, padla červená, my přidáváme plyn, loď za námi brzdí, ale má s tím manévrem docela velký problém (s vlaky není sranda, ty narozdíl od aut opravdu nepočkají). Tak se stalo, že jsme poslední loď konvoje. Další horizontálně se zvedající silniční most dal červenou nám a začal klesat. Nechápeme, proč nám to udělali, ale raději zastavujeme. Paní z amplionu něco říká, ale protože nerozumíme, volíme chování dle semaforu, i když asi myslela, že máme semafor ignorovat a jet. Za chvíli nás samotné dalším zvednutím pustila dál, čímž jsme vpluli na Starý Rýn a do města Alphen.

Další most byla zase zábava asi na dvě hodiny… Jak to tady píšu, vypadá to, že ježdění na lodi je samé čekání na něco, na mosty nebo na správný vítr. Možná trochu jo, ale pro nás cesta je cíl a nikam nespěcháme. Kdybyste potřebovali jezdit rychleji, nebudete si vybírat plachetnici s desetikoňovým motorem. A teď zpátky k příběhu. Vyvázali jsme se k čekacímu molu, kde na lavičce sedí postarší pár cyklistů. Říkají, že musíme čekat, protože bude projíždět velká loď. No bóže, těch už jsme viděli… jenže jim to nedalo a ukazují nám na mobilu, co bude projíždět: superjachta. Tak to bude podívaná, 84metrová nová luxusní jachta Project 710 od firmy Fedship s hybridním motorem. Jede z výroby v Aalsmeer do Rotterdamu tažená a tlačená remorkéry na zkušební jízdy na moři. Rychle se naobědváme, aby nám nic neuniklo. Lidé stojí na mostě a pozorují pomalý průjezd kolosu zatáčkou. A pozor, lidé z mostu odcházejí a hrnou se po nábřeží k našemu pozorovacímu molu, kolos už se blíží. Most se otevírá, pracovníci v oranžových vestách nosí matrace, kterými obkládají most, aby se jemu ani lodi nic nestalo. Jeden z předchozích mostů prý museli odtlačovat ještě rukama, tady to šlo zřejmě trochu rychleji, loď už proplouvá kolem nás, všichni fotí, velká událost, 85 milionů €. No a teď můžeme jet dál.

Za dalším mostem se oddělujeme od hlavního toku. A hele, tady je Jachtwerf Van Wijk, firma, kde byla naše loď vyrobená! A někdo ze břehu mává, my uděláme obrátku, abychom si to vyfotili, a pokračujeme dál do jezera Braassemermeer, kde si příjemně plachtíme. Domluvili jsme se, že uděláme v jednom z přilehlých přístavů rychlou zastávku na doplnění vody a sprchu, nákup teď nepotřebujeme a spát můžeme bezplatně jinde. Z přístavu odjíždíme na plachty a plachtíme kanálem zpátky kolem Van Wijku až k poslednímu mostu, kde je naše kotviště. Po jídle si zajdeme na pivo do restaurace na protějším břehu. A tam také jdeme na kafe ráno po nákupu.

Jezero Sever (ostrov Oude Kooi)

Nedá mi to a pošťuchuju Vaška, aby do Van Wijku zavolal. Víme, že dnes už tato firma vůbec plachetnice nevyrábí, nicméně Wibo je v Nizozemsku tak populární, že na ně v jejich výrobně přeci nemohli zanevřít. Napoprvé nikdo telefon nezvednul, o pár minut později už ano. Že prý nás už včera viděli a i dnes nám rádi zamávají znova, ale ať se prý nezastavujeme, že má moc práce a ohledně Wiba ve firmě nic nemají. Tak tedy jen projedeme kolem, pán zhruba našeho věku (to znamená příliš mladý, aby vyráběl plachetnice prodávané před 40 lety) ze břehu mává a chvíli si s námi povídá, a ať prý pošleme mail, na který nám on pošle, co o Wibu a i konkrétně o naší lodi číslo 150 má. To je milé. A jeho otec je prý osobně vyráběl.

Jedeme vytáhnout plachty opět do jezera Braassemermeer. Vítr máme proti, křižujeme, ale později se trochu stočí a my pěkně svištíme, až ke kanálu Oude Wetering, kde si dáme oběd. Po něm bychom si chtěli dát zmrzlinu, je to asi 2 minuty lodí, pamatujeme si to místo z loňska. Jmenuje se café IJs, jenže to IJs zde neznamená zmrzlina, ale je to prostě jméno majitele. Navíc café nefunguje jako kavárna, ale spíš hospoda, takže smůla a tak jedeme dál. Za dalšíma dvěma mosty vytáhneme na kanálu (Ringvaart van de Haarlemmermeerpolder) plachty a máme pohodičku. Zatáčíme do soustavy jezer mezi Leiden a Kaag, Vašek chce proplachtit místa, kde jsme dosud nebyli (pluli jsme tudy loni i předloni). Každé malé jezero nese své jméno, nemá smysl je však jmenovat, podívejte se na to v naší GPS mapě. Blízko okolo létají letadla, Schiphol je odsud kousek. Je zataženo a příjemných 20 stupňů. I tak jsem ale unavená, chtělo by to zůstat někde v klidu vícero dní a více odpočívat (pardon, říká někdo, kdo je na dlouhé dovolené).

Všimli jsme si, že na jednom z ostrovů je kotviště, které není značené v mapě, a také se tam na noc vrátíme. Ostrov není moc udržovaný, vysekaný je jen úzký pruh kolem vody, nedá se tam pořádně chodit. Oskar jednou nohou zapadl do díry, má plnou holinu bláta a malý šok. Ještě že si tu nohu nezlomil. Stejně poprchává, tak zůstaneme na lodi.

Tady je vhodný čas utnout článek zvaný “Na sever”. Jezírko, kde kotvíme, se totiž jmenuje Sever (holandská výslovnost zhruba “sefr”). Zároveň je toto poslední místo Jižního Holandska a zítra už přejedeme do Severního Holandska.