Severně severním Holandskem... to nelze

Haarlem

Z posledního kotviště v zálivu Sever (ostrov Oude Kooi) vyjíždíme před šestou ranní, abychom stihli otevírání 6 km vzdáleného železničního mostu v 6.30. Už je dávno světlo, dnes je (asi) druhá nejkratší noc v roce. Slunce melancholicky vylézá z mraků. K mostu dojíždíme předčasně a vyvazujeme se. Žádná jiná loď nečeká, a tak raději telefonujeme na číslo na ceduli, ale nikdo to nezvedá. Včas před plánovaným otevřením se odpíchneme od mola (toto zapnutí motoru budí Oskara), abychom byli vidět blíže před mostem, a skutečně klapne červená-zelená a most se začne otevírat. Dobrý, nezkejsneme tu.

U dalšího mostu jsem si z lenosti půjčila Vaškův háček patřící do kokpitu, abych zmáčkla tlačítko pro otevření mostu. To mělo hned tři negativní dopady: Vašek měl ztížené vyvazování zadku lodi; já jsem špičku vůbec nevázala - nečekala jsem, že se z amplionu ozve, ať si 10 minut počkáme, čímž se špička odfoukla pryč od mola kamsi doprostřed (prázdného) kanálu, narovnat a vyvázat loď nám chvíli trvalo; no a do toho všeho Oskar brečel, protože přeci to tlačítko chtěl mačkat on. Další most jsme nestihli před pauzou ranní špičky, což jsme využili pro klidnou snídani. Projíždíme okolo místa, kde jsme před dvěma lety a 11 dny kýlem zadrhli o dno. Poslední most před Haarlemem byl zvláštní v tom, že nám ho otevřeli, ale nedali zelenou - proti nic nejelo, na mostě čekající lidé už pokřikovali, ať jedem, tak jsme jeli (a to nemáme rádi, má se jezdit přeci jen na zelenou). Zatáčka k Haarlemu, po rozšířené řece/jezírku lemovaném houseboaty se prohánějí veslaři, ale překvapily nás i dvě protijedoucí dopravní lodi. Stojíme u prvního mostu do Haarlemu - má číslo 9, jsou číslované od severu a my jsme na opačné straně. Vzpomínáme, jak jsme tu dlouho čekali předloni, letos jsme efektivnější: na mostě je cedule s několika telefonními čísly, ale protože není jasné, na které zavolat, kapitán mě povolal k použití lodní vysílačky. Před třemi týdny jsem absolvovala kurz, tak si to aspoň hezky procvičím v realitě. Jsem nervózní a nejedna chybička tam byla, ale tady se z té procedury tolik nestřílí, s paní na druhé straně jsme si porozuměly, požadavku bylo vyhověno, a já měla obrovskou radost ze zvládnutého úkolu a z nové prakticky využitelné dovednosti. U dalšího mostu s paní úspěšně hovořím znovu s odstraněním některých předchozích chybiček. Další mosty už jdou rychleji, protože s námi po břehu jede na kole obsluha mostů, se kterou se i pokřikem domluvíme, kde chceme přenocovat: v přístavu u větrného mlýna jako posledně. Dojeli jsme a uvařili si oběd. Po něm sprcha a procházka po městě se zastávkami: výběrová kavárna (Coffee habits), podprůměrná předražená zmrzlina u kostela, pivovar v odsvěceném kostele Jopen (hodně mě zaujalo pivo Zwarte Ziel, 10% nakouřený vanilkový porter chutnající jako portské mezi pivy), malý nákup, večeře na lodi.

Další den ráno vstanu jako první, chvíli píšu a cvičím na mole jógu. Jdeme vyprat tentokrát do městské prádelny za 7 € (! to je snad nejdražší praní), protože v přístavu není pračka. Čekáme v kavárně, kde Vašek napíše článek. Hledáme obchod kvůli obědu, našli jsme jen Albert To Go v blízkém nádraží, kde mají pouze sendviče a pamlsky do ruky. Vyzvedneme prádlo a sendvič si sníme ve stínu u řeky. Jdeme pověsit prádlo na loď a po siestě na prohlídku větrného mlýna De Adriaan, pod kterým spíme - provádějící starší pán se snažil zaujmout hlavně Oskara, a záhy se mu to podařilo, když jej podporoval, že si exponáty může vyzkoušet, osahat. Po prohlídce na zmrzlinu a pozdní kávu. Procházka, nákup, večeře. Dopisujeme a vydáváme první článek.

Dnes konečně vyzkoušíme náš nový kajak! Je vedro, takže pobyt blízko vody se hodí. Objeli jsme malý tříkilometrový okruh - část kolem městských hradeb, kde jsme dosud vůbec nebyli, a část středem města. Pod jedním mostem Oskar našel sochu krokodýla. Zklamáním bylo, když jsme se pracně vyvázali u kavárny, kde jsme se občerstvovali před třemi lety na kolech (AX coffee), jenže dnes měla zrovna zavřeno. Jinak se nám výlet všem líbil, a až se nám zregenerují svaly, rádi aktivitu zopakujeme. Na odpoledne jsem vymyslela prohlídku muzea varhanů. Jaký šok to byl, když jsme místo toho vstoupili do muzea flašinetů. Ale i tak to byla docela sranda, Oskar tam také objevil odrážecí autíčko, takže byl v sedmém nebi. Navíc tam kromě klimatizace byl i bar, takže hlučný a často nevkusný koncert ve společnosti gerontů byla lepší volba než venkovní vedro na suchu. Cestou zpět jsme se přimotali do sranda-cyklozávodu. Pak na hřiště ve stínu a večeře na lodi. Večer dokončujeme další článek.

Probudili jsme se hodně pozdě, dopoledne jsme si stihli jen kopat s míčem, který nám dala včera paní, která bydlí nad přístavem. Po obědě jsme šli na zmrzlinu a kafíčko (opět do Coffee Spot, mimo jiné protože majitel je sympaťák a hezky si s námi povídal) a přeptat se do havenkantooru, proč na železničním mostě pořád tak podezřele svítí dvě červené. A to je zrada, most se rozbil a minimálně týden se neotevře, takže tamtím směrem se nedostaneme. Musíme se otočit a vrátit se 25 km zpátky. Měníme tedy plány a zatím to bereme statečně. Jdeme ještě na poštu, pivo, nákup a na večeři zpátky na loď. Je první večer, kdy je tak chladno a větrno, že si bereme přes sebe deky.

Westeinderplassen

Trvám na tom, že se ráno musíme s lodí zastavit na kafe v naší nově oblíbené kavárně - bude to totiž naše první kavárna, do které se nám skoro podaří zajet lodí. Když je všude McDrive in, proč by někde nemělo být café sail in? Z legrace to vyprávím majiteli kavárny, a on mi prozradil, že lodní benzinka kotvící naproti našemu haarlemskému přístavu patří také k jeho kavárně, a že ji přesně k těmto účelům chce zrenovovat. Haha, tak to se těším. Musím už ale spěchat, most naším směrem cinká, chceme to stihnout, mostů nás čeká spousta. Některé se otevíraly hned, některé trvaly déle, někde jsem měla příležitost potrénovat se ve volání vysílačkou. Postupně se naše “pohoda, času dost” mění na “sakra, to nestíháme”. Limituje nás železniční most u Kaagu (kde začíná tento článek), má hodně přísné otevírací časy, kdybychom to nestihli, zastaví nás na 4 hodiny, a protože to tam vůbec není hezké, chtěli jsme se tomu vyhnout. Podle prstíčkové metody (měřítko aktuální mapy odpovídá jednomu mému palci na šířku či délce posledního článku malíčku a to odpovídá jednomu kilometru) vypočítávám, že máme rezervu tak maximálně na 10minutové čekání před každým mostem. Otevírání následujícího mostu jsme asi prošvihli, tak nás nejspíš zdrží na půl hodiny. Proto nervy stoupají. Dojíždí nás další dvě lodi a děje se zázrak, most se otevírá, jsme zpátky ve hře. Držíme s konvojem krok, vypadají aktivnější co se volání otevíračům mostů týče. Nakonec jsme dojeli k čekacímu molu inkriminovaného železničního mostu s půlhodinovým předstihem. Před ním se něco opravuje, čekání rychle utíká, a najednou je červená-zelená, všichni vyráží, my taky, ale všichni kromě nás mají tak silné motory, jedeme na max, ale máme trochu rozestup, mostař nám asi hrozí blikáním semaforu, zelená, červená, zelená, červená, ježiš jeď, zelená, dobrý, to byly nervy zas, projeli jsme, nescvaknul nás. Uf.

Za mostem se trochu zklidňujeme a na známku toho Vašek po odbočení na kanál vytahuje plachty. Ostatní plachetnice vzaly dráhu s těmi svými nadupanými motory, kam asi tak spěchají. A to se dozvíme u dalšího mostu, kam zvesela volám vysílačkou, a nazpátek se stejně veselým hlasem ozve, že za hodinu a půl končí odpolední špička a tehdy se most otevře, leda by jela nákladní loď, se kterou bychom se případně mohli svézt i dřív. Jo aha, super. Už abychom se naučili číst dodatky pod čarou (s hvězdičkou), informace k mostům nemá jednotný formát, tak je někdy pracné se nesplést. Nicméně blížíme se k vytíženému amsterdamskému letišti, tudíž nastupuje zábava “co je to za letadlo a kam asi letí”. Nákladní loď tvořící výjimku pro otevření i ve špičce se neobjevila, a tak mostem projíždíme po skončení pauzy. My kousek za ním zaplujeme do soustavy jezer Westeinderplassen, kde si příjemně večerně plachtíme. Zahlédli jsme kotviště, kde bychom mohli přespat, je poloprázdné, rozhodli jsme se tam zajet. Balíme plachty, jedeme pomaličku, pozor, může to tu být mělké, víš, jak nás na to minule upozorňovali, jasně, a proč nejedeme? Aha, samozřejmě jsme zadrhli, naštěstí to jde vycouvat, objedeme to, támhle zvenku by to mělo být hlubší. A tam už se to vskutku povedlo. Náš bystrý chlapec kreslí křídami po molu a loví svým prutem ryby (klacek s provázkem a malým háčkem), a najednou přiběhne a říká: “Táto, tam jak jste chtěli zaparkovat, tam vidím ten můj háček prutu na dně a provázek se mi ve vlnkách točí na hladině!” Bereme vyvazovací háček (kdo nezná - je to prostě taková tyčka), kterým oměříme hloubku, no jo, tady je jen 40 čísel, tam jsme vážně nemohli zaparkovat. Dalších 20 centimetrů tvoří měkké bahýnko, do kterého se nám podařilo tak elegantně zapadnout. Pícháme raději i do vody kolem lodi, a tam už je akorát ta slavná stopa pod kýlem. Začíná pršet, jdeme spát.

Ráno hledáme vodu, v okolních marinách jsme ji ani loni neviděli, navíc Oski vyžaduje projet se vlastnoručně poháněným lanovým přívozem jako loni u mola blízko města, takže vodu nabereme tam. Před kohoutkem stojí loď a nechce se posunout, ale půjčí nám dlouhou hadici, až si on a jeho kamarád z druhé lodi naberou obrovské množství vody. Takhle nestihneme plánovaný průjezd mostem u letiště ve 13 hodin, takže nezbývá než načasovat průjezd na sedmou večerní (most se otevírá jen asi 3x denně). Dojdeme si zde tedy na nákup a vyrazíme po obědě. Chtěli jsme také nabrat naftu u lodní benzinky, ale nefunguje nám tam ani jedna z našich pěti platebních karet. Kvůli tomu nám také ujedou dvě plachetnice a na další most tak budeme muset čekat sami. Nevadí, nevadí. Našla jsem na mapě pumpu v dochozí vzdálenosti u hospody s vlastním molem, takže jsme mohli spojit užitečné s příjemným.

Poté už jsme se vydali na cestu k dalšímu mostu, kde jsme se připojili k jiné plachetnici, ani jsme nemuseli moc dlouho čekat díky projíždějící vysoké nákladní lodi. Za tímto mostem už jsme se setkali s dalšími dvěma plachetnicemi (těmi, co nám dříve odpoledne ujely) čekajícími na večerní otevírání Schipholbrugu. Těsně před otevřením mostu dorazila ještě pátá plachetnice, všechny dnes pojedeme noční jízdu Amsterdamem (první Holanďan přemluvil druhé Němce, aby se nebáli a jeli už dnes). Vašek ještě telefonuje na centrálu všech nizozemských vodních cest, ale jejich pomoc byla doslova nulová. Chtěl si ověřit, zda se vůbec dnes noční průjezd koná - loni to šlo jen v určité dny - letos o omezení nebyla ani zmínka, tak asi jedeme. Ohledně průjezdu Noordhollandsch kanálem nevěděli zhola nic, tak si klepeme na čelo, k čemu tedy ta informační linka slouží. Pak už byl čas připravit se, jeden z aktivních Holanďanů žádá vysílačkou o otevření mostu, předtím jsme se domlouvali, že otevírání je rychlé a je proto nutné také jednat rychle. To platí sice vždy, ale tady ještě víc, a bude to tak i při nočním průjezdu. My s naší sílou motoru s tím samozřejmě máme co dělat, ten Schipholbrug jsou zase nervy, ale dokázali jsme to. Za mostem už nám plachetnice klidně můžou ujet, my v klídku plachtíme. Na jezeru Nieuwe Meer zase pozorujeme ty zvláštní kruhy z bublin jako při loňském průjezdu, ale zase jsme se nedozvěděli, co to způsobuje. Po hodině jsme dorazili na čekací molo k naší skupince. Navečeřeli jsme se, uvařili čaj do termosky, zkontrolovali stav světel - motorové se nakonec umoudřilo a funguje, takže jsme na noční průjezd připraveni. Vlastně je to poprvé, co nám svítí všechna světla, ačkoli spolehnout se na to také nedá. Oski jde spát a my si krátíme čas popíjením kafe.

Noční Amsterdam a ještě víc Amsterdamu, než bychom chtěli

Ve 23 hodin přichází Holanďan z první lodi, který tomu dnes samozvaně velí (což nikoho netrápí, ba naopak), že proběhlo hlášení: první most, u kterého čekáme, se zvedne v 00:05. Tak jo, opravdu se to děje, vědí o nás, pojedeme. Začneme tím, že přeladíme vysílačku na správný kanál (je to 69, u čekacího mola byla psaná 22 a v mapě obě zmiňovaná čísla) a teď už nezbývá než čekat (a přežít nálet komárů). O půlnoci jsme všichni vystartovali, ale čekalo se na místě ještě dalších víc než 10 minut, dokud se všechny mosty nezvedly (2 dálniční, 2 železniční, cyklostezka). Pak následovala jednoduchá komora, projet kolem točny tramvají, rozšířený kanál s krásnými svítícími houseboaty, a postupně asi 9 mostů. Dva otevírači mostů nás usměrňovali, že máme mít co nejmenší rozestup - jeden pán otevírač se odpovědi “pardon, jedeme na max” s pochopením zasmál, druhý bohužel moc nerozuměl. Tentokrát naše lodní skupinka byla rozumnější, všichni věděli, že máme slabší motor, a “vůdce” skupiny na to řekl, že to přeci není závod. Také to bylo klidnější, protože už jsme přibližně věděli, do čeho jdeme, byli jsme méně unavení než při jízdě opačným směrem (letos jsme jeli z jihu na sever, to je první skupina, loni jsme jeli opačným směrem (ODKAZ), který vyráží až poté, co první skupina dojede na jejich místo), a navíc bylo logicky o trošičku více světla. Pro kapitána to bylo stresující i tak, musel se hodně soustředit, aby se zpožděním a sílou našeho motoru držel s ostatními krok, a aby samozřejmě jel bezpečně ale zároveň dostatečně rychle. Já jsem byla fotodokumentátor a občasný informátor. Také jsem na chvíli probudila Oskara, aby o tohle noční dobrodružství úplně nepřišel - projel si dva mosty a šel zase spát. Po hodině a půl jsme dojeli k poslednímu mostu, frekventovanému železničnímu těsně před hlavním nádražím. Z vysílačky jsme nyní slyšeli hlášení v holandštině, němčině a angličtině, že most se zvedne za 7-10 minut, a že máme projíždět rychle. Čekalo se na průjezd vlaku; zároveň se začaly připravovat všechny lodě vyrážející opačným směrem. Most se rozsvítil, zvednul se, naše pětičlenná skupinka vyjela a naopak na svou cestu vyrazilo aspoň sedm plachetnic. A tím byl tento úkol u konce.

Přestože se Vašek před vyplutím se všemi bavil o legální možnosti zůstat spát na tomto kanále za železničním mostem, ostatní pokračovali alespoň půl hodiny dále do nejbližší mariny. My jsme se v půl druhé vyvázali ke břehu kanálu (správně grachtu), abychom už si mohli odpočinout. Ještě jsme chvíli poseděli a dopili čaj z termosky. Když už jsem začala zacházet dovnitř, Vašek zvolal “pozor, budou vlny!” Kolem nás se prohnal policejní nafukovací člun neskutečnou rychlostí. Jaké vlny byla taková malá loďka schopná vytvořit jsme dosud nezažili. Pěkně nás to obouchalo, fendery jsme měli navázané na normální kotvení a ne na takové vlnobití. Kus nového černého nátěru je pryč a místo něj cihlová čára. Srdce bušilo v kalhotech. Ale mohlo to dopadnout hůř, čert vem novou barvu. Chtěla jsem totiž loď rukama nohama zachraňovat, načež Vašek mě uchránil výkřikem “nic tam nestrkej!” a pak ještě jednou stejně tak. To byly fakt šílený vlny takhle u břehu. A samozřejmě se odrazily o druhý břeh kanálu a se snižující se intenzitou se vracely dobrých 10 minut nazpátek. To už jsme loď stačili uchránit postupným převazováním fenderů a i silou celého těla. Tak to nás policajti pěkně proškolili, dalších 10 minut jsme to museli rozdýchávat. A pak se zase vraceli zpátky, naštěstí už normální rychlostí. Dík ty jo, celý noční průjezd dobrý a teď takhle. A stejně nikoho nechytili.

Oskar se vzbudil někdy v 8, ale v tichosti si, miláček, ještě déle jak hodinu hrál a nechal nás dospat. Pak jsme se vykopali, volám vysílačkou na jeden ze tří značených kanálů kvůli otevírání mostu, a posléze zjišťuju, že moje trochu zmatené vysílání slyšela třetina lodí v Amsterdamu. Nevadí, projíždíme most a po hlavním amsterdamském toku IJ směr Zaandam, respektive Alkmaar. Oski si se mnou chce stavět Lego. V mezičase ale zjišťuju, kterým ze dvou zaandamských kanálů máme jet, před dvěma lety byl jeden z mostů v Zaandamu dlouhodobě rozbitý, takže jsme tehdy jeli oklikou - třeba už je to opravené? Oficiální weby vodních cest a ministerstev nebo kdo ví čeho moc nefungují, navíc data na mobilu mi jdou pomalu, vztekám se u toho. Nakonec na neoficiálním webu zjišťuju, že není možná ani jedna cesta, a také se konečně dozvím jména těch rozbitých mostů. Teď už to jde rychle, obě cesty najednou v minutě ověřím, a je to blbý. Musíme se otočit, tudy to vůbec nepůjde. Vymýšlíme alternativní plán, Alkmaar tedy bohužel musíme letos vynechat, dnes pojedeme do amsterdamského přístavu Sixhaven a zítra vyrazíme asi do Randmeren a pak šup do Frieslandu. Jsem z toho zpruzená, letos nás blokuje už třetí most, všechny naše plány se kazí… Oski má naopak radost, pohraje si na oblíbeném hřišti a pojedeme přívozem. Po půlhodině opět míjíme místo, odkud jsme vyrazili. V již nedalekém Sixhaven je místa dost, potkáváme tu posádky lodí, které s námi jely noční průjezd, a také loď statných Čechů se čtyřmi sudy piva a pípou, u kterých jsem přes Oskárka vyprosila kousek másla (z českého dovozu haha) na dokončení mého luxusního krémového risotta. Pánové dnes také vaří rizoto, ale oni to české se strouhaným eidamem à la školní jídelna, vyměňujeme si malou ochutnávku, ale samozřejmě ani jedna z ochutnávajících stran není s výtvorem protistrany spokojena. Odpoledne jdeme do víru velkoměsta, kafe, holky ve výlohách, poprchává, pivo z dešťové vody ve známém pivovaru, na večeři zpátky na loď.

Vašek vymyslel vtipnou aktivitu pro všechny příbuzné, v Sixhaven je webkamera, takže se kdokoli může jednoduše připojit a sledovat dění stejně jako když by kontroloval množství sněhu a lyžařů na oblíbené sjezdovce. V chatu široké rodiny měla tato aktivita velký úspěch, několikrát jsme vycházeli ven mávat, špehovali nás úplně všichni (zdravíme nazpátek)! Můžete nás taky najít na tomto screenshotu z webkamery:

Další den z Amsterdamu vyjedeme, a tak nás můžete sledovat v následujícím článku.