logo

Druhá tvář Randmeren


Až se načte JavaScript, tak tady bude mapa, kudy jsme pluli.

Oblast Randmeren, okrajových moří mezi starou pevninou (Overijssel) a obrovskými poldery (provincie Flevoland) z 50. let, se nám před dvěma lety moc líbila, a tak když letos padl plán projet provincii Severní Holandsko (z jakého důvodu se dočtete v minulém článku), zvolili jsme cestu na sever právě tudy. Vlivem počasí jsme letos měli úplně jiný zážitek. Průměrná rychlost sice byla podobná, tehdy i nyní nám projet tuto oblast celkově trvalo týden, nicméně průběh byl úplně jiný. Tehdy foukalo spíš proti, takže jsme museli hodně křižovat a vpřed jsme postupovali pomalu. Nevadilo to, chtěli jsme si každé z historických měst užít. Letos jsme první tři města vynechali a tuto vzdálenost jsme urazili během jediného dne. V dalším městě nás na 4 dny zastavila divoká bouře. Když se vše uklidnilo a bylo zas bezpečné vyplout, uzavřeli jsme tuto “oblast” v nám neznámém přístavu. Stejně jako loni projedeme 10 okrajových moří. V dalším článku navážeme se zbývajícími 4 moři, které zůstaly po vytvoření severního polderu provincie Flevoland.

Wij-land

most Dopoledne jsme potřebovali nakoupit. Cestu do nedalekého Albertu známe, ale nyní se dá už jít zkratkou přes most, který byl dříve zavřený. Zároveň se vedle obchodu zjevila nová skvělá kavárno-restaurace-bar s moderním interiérem, luxusními vlastními zákusky, výbornou kávou a milou obsluhou, takže to byl příjemný start dne. Hned potom jsme vypluli směrem na východ. Amsterdamská komora Oranjesluzien je naším směrem skoro prázdná, naopak do hlavního města se snaží dostat mnoho lodí. Za komorou je ještě otevírací most, před kterým pár minut čekáme, a hned za ním Vašek vytahuje plachtu. Kromě jednoho z dalších mostů a komory pojedeme na plachty 8 hodin a ujedeme 50 km. Příjemně fouká, později vytahujeme i hlavní plachtu a chvíli jedeme i na motýla. V 8 večer už i kapitánovi připadá, že by to mohlo stačit, a tak zastavujeme u spacího mola, kolem kterého nic není.

Harderwijk

mroz

Ještě večer jsme koupili lístky do delfinária na další den, takže program je jasný. Horší je, že od rána dost prší, ale přesto jedeme, Vašek zvládl hodinové řízení v dešti a zhoršené viditelnosti na jedničku. Zastavujeme ve stejném přístavu jako minule, jen jsme tam vjeli jiným otevíracím mostem. A po obědě na delfíny! Vlastně tohle počasí se nám hodí, jinak by tady - v sobotu a navíc první den prázdnin (pro třetinu země) - byla hlava na hlavě. Kromě delfínů jsou zde chováni tuleni, mroži, lachtani a další vodní živočichové. Jejich výběhy (nebo výplavy, či jak to nazvat) vypadají docela přirozeně, břehy jsou kamenité, žádný beton. Dokonce žijí částečně ve vodě brané z okolí, a tak je podobně zelenohnědá (žádný křišťálový bazének). Když jsme se šli podívat do suterénu akvária, sklo bylo obrostlé řasami, takže šlo tušit jen obrysy proplouvajících delfínů. Tuleni měli vodu čistší. Co se týče programu, byl to spíš edukativní výklad, na což opravdu nemáme dostačující znalost holandštiny, a show byla spíš slabší, žádné impozantní vystoupení se nekonalo. Ale tak snad se tam aspoň zvířátkům nežije špatně, no nevím, tohle obvykle není moje téma, ale tady mě to nějak napadlo. Ve videu níže je zachycena asi největší dresura a největší “highlight” delfíní show.

Elburg déle než jsme plánovali

lavicka Jsme zpomalení, po dopolední procházce krásným městečkem už je čas vařit si oběd, po něm konečně vyjíždíme. Kanálem z města, přes akvadukt do další části Randmeren - Veluwemeer. Foukalo docela dost s občasnými poryvy, i na kapesníček (necelou přední plachtu) jsme chvílemi svištěli i přes 9 km/h. Z minulého průjezdu těmito místy jsme si pamatovali, jak nás nečekaně sklapla odpolední pauza otevírání mostu, čemuž bychom se nyní rádi vyhnuli. Pořád přepočítávám zbývající vzdálenost vůči naší rychlosti, až si konečně pořádně přečtu schéma otevírání mostu ve Wateralmanaku - v hvězdičce pod čarou se píše, že odpolední neotevírání platí jen pro všednodenní špičku, a dnes je neděle, tak dobrý, nemusíme spěchat. Stejně je to nakonec s mostem složité, proti čeká plachetnice, most se otevírá, plachetnice proplouvá, ale stále svítí červená a most se sklápí dolů, byli jsme moc daleko. Jenže ne moc daleko, most se zastavil na půl cesty a svítí červená-zelená. Čekáme před mostem, co se bude dít dál, tohle není pro průjezd bezpečné ani legální, ale z mostu pokřikují uspěchaní motorkáři a nakonec se i z amplionu ozve, ať projedeme, a most se možná o půl metru zvednul vzhůru, ale samotná zelená nikde. Nakonec proplouváme za posměšného potlesku motorkářů ve stylu “výborně, konečně jste to dokázali”. Nechápeme, proč mostaři nedokážou dát zelenou, když se má projíždět, červená-zelená stále neznamená nic víc než “připrav se” nebo “pozor”, asi tak jako oranžová na klasickém silničním semaforu. Pak je ještě most pár minut zaseknutý v této polozvednuté pozici, asi aby vytrestal ty posměváčky. Každopádně hned za mostem je odbočka do dlouhého kanálu cílového Elburgu. Vašek objevil, že pračka je tu bezplatná (to je poprvé), tak toho hned musíme využít (ani se neptejte kolikrát). Hřiště, zmrzka (výjimečně dobrá), pivo nestíháme, večeře na lodi.

vispoort

Na další den Vašek vymyslel výlet do Zwolle. Jedeme do vedlejší vesnice ’t Harde na vlak, my na koloběžkách už nemáme šanci Oskara na kole stíhat. U nádraží necháváme naše dopravní prostředky způsobně zaparkované na parkovišti kol. Zrovna nám jede vlak, ale nemáme dostatečný kredit na čipové jízdence, takže nastoupit můžeme leda s pokutou 50 €. Máme tedy čas necelou půlhodinu před příjezdem dalšího vlaku na ovládnutí platebního automatu: je potřeba mít na kartě nabito alespoň 20 €, jinak vás to nepustí. Dospělý platil za 1 cestu 4,70 € (20 km, 14 min, 2 zastávky). Dítě od 4 do 11 let může jet celý jeden (konkrétní) den kamkoli za 2,50 € + jednorázový poplatek 1 € za vytvoření jízdenky, což jsme stejně nepochopili a koupili jízdenky dvě místo jedné.

kostel Ve Zwolle hned na náměstí před nádražím Oskara zaujalo pouliční umění, taková cihlová boule s proskleným okýnkem, kterým šly pod zemí vidět miniaturní koleje a podzemní zastávka. O kus dál vytékala ze země bronzová řeka, na křižovatce dále zdobila chodník bronzová historická mapa centra, na cestičce ke krásné bráně Sassenpoort jsme potkali audioskop. Šlo o instalace s názvem Portal. Hned za bránou do historického centra jsme zapadli do bistra na oběd - je pondělí, většina podniků zavřená, navíc máme hlad. Potom jsme courali uličkami a nahlíželi do kostelů: jeden byl přestavěn na sushi bar, další byl relativně normální jen s malým antikvariátem, z dalšího byl rovnou obchod s knihami s vkusně vestavěnými poschodími po straně. Hned vedle tohoto pseudokostela už stála mnou dříve vyhlédnutá kavárna. Poté jsme přes most přeběhli na druhý ostrov centra města. Oski pořád chce na hřiště, které jsme viděli na začátku, tak tam zamíříme, jdeme kolem Muzea de Fundatie, v jehož budově se snoubí antická architektura s tou moderní. Pak už zpátky na nádraží, Vašek ještě musí opravit kolečko koloběžky novou duší, a zpátky na loď, cestou ještě zmrzka. Večer (kromě dalšího praní) plánujeme další dny, ale na serverech o počasí (důvěřuju už jen místnímu weeronline.nl dále v konzultaci s windy.com) je na přespříští den výstraha velmi silného větru. Západně od ostrovů Waddenzee, zhruba u Texelu, se zformuje tlaková níže, která se oddělila od níže postupující severněji mezi Islandem a Norskem. Nám tedy reálně hrozí něco nepěkného. Možnost je jet se na zítra schovat do Schokkerhaven nebo zde zůstat. Volím spíš zůstat tady v zázemí levného městského přístavu, v tom druhém není ani obchod, a toto rozhodnutí se později ukázalo jako dobré, protože jsme byli “uklizenější” od zuřící bouře.

Máme tedy další den ve městečku navíc, mohli bychom se třeba kouknout, jaká tu mají muzea - a hle, muzeum opravdických varhanů, když se mi to minule s těmi flašinety nepovedlo. Dále kafe, zmrzka, pivo, nákup, klasika. Drhnu kuchyňku a záchod a večer zabezpečujeme loď před přicházející bouří (překontrolovat uvazovací lana, popřemýšlet nad rozmístěním fenderů, schovat vlajky a vše nepotřebné). Přístav se hodně plní, asi ze stejného důvodu. Zajímavá situace nastala, když se jeden malý parníček chtěl navázat na velkou motorovou loď Švýcarů, nicméně majitelka jim to nedovolila a oni museli někam odjet. Nevíme, co si říkali, ale tohle tu není běžné - normální je, když se lodě stejného typu (a velikosti) na sebe navazují.

muzeum

Zesilující se vítr nás už nad ránem mírně budil, nejhorší to bylo před polednem. Dle předpovědi jsme se měli nacházet v oblasti poryvů větru o rychlosti 50 uzlů (až 100 km/h). Naštěstí jsme docela kryti vysokým molem/břehem, ale i tak to s námi docela hází. Pozorujeme, jak si vichr hraje se špatně zavázanou plachtou malé loďky na protějším břehu za námi, někdo ji později dokázal zkrotit. Nejhorší věc, co jsme viděli, bylo zřícení vrchního patra lešení, naštěstí to nevypadalo, že by se něco zničilo. Havenmeester později potvrdil, že k větší škodě v přístavu nedošlo. Jinak ten den Schiphol zrušil stovky letů, vlaky nejezdily v severní oblasti Nizozemska, a nejméně dva lidi zabily padající stromy. Byla to nejsilnější letní bouře v historii místní meteorologie, která dostala název Poly. Myslím, že můžeme být rádi, že jsme rádi. Přála bych si, aby lidstvo přestalo tu planetu tak trápit, ale tak sebestředná civilizace a její veledůležité byznysy se nikdy neuskromní, takže se dřív sama zničí. (Konec existenciálního fňuku.)

Když bouře utichla, šli jsme se naposledy projít do pěkného městečka. Zítra hned ráno vyrazíme dál.

Schokkerhaven

Až k první komoře jsme jeli na přední plachtu, za komorou jsme se zastavili na oběd v malém kotvišti, kde také Oski krmil kačeny. Pak jsme se chytli lodí právě vyjíždějících z komory, na další otevírací most budeme čekat společně s druhou plachetnicí. Most je úplně nový, otevřený letos v březnu. Ta rychlost stavby je fascinující, jeli jsme tudy před necelýma dvěma lety a vypadalo to tu úplně jinak, byl tu prostě normální otevírací most z roku 1956 (a možná i komora). V rámci IJsseldelta programu je vše jinak. Za mostem vítr foukal spíš proti, plachtu jsme vytáhli až v Kettelmeer. Nebylo to na dlouho, jednak přifukuje a jednak už jsme skoro v cíli. Do přístavu jsme přijížděli velice pomalu, protože jsme ho neznali a nedovolali jsme se havenmeesterovi. Když jsme se vyvázali u meldsteigeru (molo pro osobní nahlášení se v kanceláři přístavu), dojel nás havenmeester na člunu a odeslal do příslušného boxu. Pak havenmeester zmizel, a tak jsme šli zatím na pivo. Půjčili jsme si časopis s Kačerem Donaldem, je to Oskarův první pořádný komiksový příběh (nepočítám krátké stripy z dětských časopisů), baví ho to, i když si jen prohlíží obrázky. Večer jsme prožili malé drama s hlučným zvířátkem: už předchozí večer se z kokpitu ozývaly zvuky okřídleného hmyzu s ozvěnou, jako kdyby se čmelák nemohl dostat z kýble. Seděli jsme uvnitř, a tak jsme tomu nevěnovali pozornost. Nyní jsme ale seděli venku a tyto zvuky se po dni ozvaly znovu, ale tak blízko, že jsme měli potřebu to řešit. No nakonec to byl jen chrobák, který byl uvězněný pod teakovou podlážkou, ale to to zlověstně dunělo!

kola V Schokkerhaven jsme dosud nebyli, protože tam nic není. Kromě přístavu jen dobře vypadající restaurace (poměrně oblíbená), pláž a hrstka rodinných domků. Jinak vůbec nic. Ale Vašek trochu zapátral v historii, a zjistil, že nedaleko je přeci jen něco velice zajímavého: bývalý ostrov Schokland, který byl dlouhodobě sužován bouřemi a nedostatkem pitné vody, až ho v roce 1859 vláda prohlásila za neobyvatelný a lidé z jeho tří vesnic se přestěhovali jinam, převážně do blízkého Kampenu. Kompletně zanikl až vysušením Nordoostpolderu v roce 1942, kdy se vlastně stal součástí pevniny. Oblast se stala první nizozemskou památkou zapsanou na seznam světového dědictví UNESCO. Byl veliký jen cca 4 kilometry na 100 až 500 metrů, dnes jeho kontury připomínají vzrostlé stromy okolo mírně vyvýšené země vystupující z polí. A tudy také vede naučná cyklostezka, kterou jsme chtěli projet. Dobrodružství začalo už v přístavu - předešlý večer jsme se s havenmeestrem domluvili, že si můžeme půjčit kola (to je výhoda těch přístavů uprostřed ničeho, často si v nich bezplatně můžete půjčit kolo), jenže havenmeester nikde. Alespoň se nám podařilo se mu dovolat, slíbil, že tam za 15 minut bude. A nic, už jsme rozmýšleli, že budeme muset jet na koloběžkách. Za půl hodiny dorazil jeho asistent, který nejdřív nemohl najít klíče od dvou pojízdných kol, ale nakonec to dopadlo dobře. Po chladném týdnu to byl první slunečný den, až moc slunečný, aspoň nás chladil větřík, a já jsem měla radost, že nemusím dupat na koloběžce. Ne všechny cyklostezky byly po předchozí kruté bouři uklizené, místy se kupily hromady popadaných větví, takže s koloběžkou by to nešlo, i to půjčené kolo (mně spíše velké) mělo místy problém. Nejvíc nás zaujala imitace bývalého přístavu, který dnes stál 5 metrů nad travnatým polem. Hodně mě tento zážitek nutil zamýšlet se nad tím, jak moc se Nizozemsko v čase proměňuje, a jak se v rámci zachování holého života a půdy pod nohama Holanďané naučili používat technologie. Připadá mi to fascinující a obdivuhodné. Výlet se tedy povedl; na oběd jsme se vrátili do našeho přístavu.

haven

Odpoledne pokračujeme prozkoumat další okrajová moře, ale pro podobnost s předloňským výjezdem ukončíme článek na tomto místě.


další čtivo a odkazy