Fríské setkávání I

Loni jsme jeden z článků nazvali Frieslandské plachtění, letošní článek ze stejné oblasti nazývám Fríské setkávání, protože nás teď čeká spoustu návštěv.

Ostrov v Tjeukemeer

Po kajakovém výsadku pro snídani vyjíždíme z Ossenzijlu, a záhy přejedeme hranice do naší milované provincie Friesland. Už u komory Driewegsluis nás zdravila cedule s fríským “srdíčkem” (červený květ leknínu) s nápisem Wolkom yn Fryslân. V tu chvíli se ve mně rozlil klid a spokojenost. Friesland je prostě pohoda venkova s hustou sítí vodních cest, vše je tu spojené s loděmi, lidé jsou zde milí, hezká příroda, co víc si přát.

Obědovou zastávku jsme udělali v Echtenerbrug. Nákup, zmrzka, kafe v restauraci, kde jsme před dvěma lety obědvali s babi Soňou. Cestou jsme potkali posádku z Wiba zaparkovaného na protějším břehu od nás. Prý ho koupili loni v Herkingenu, kde jsme ho také viděli, a o rok předtím jsme ho viděli v Middelharnis. Pozvali nás na palubu, ale jelikož jsme šli všichni zrovna směrem pryč od svých lodí, k návštěvám bohužel nedošlo. Proplutí echtenerským mostem je zpoplatněno 3 €, chytám dřevák a platí Oskar. Hned za mostem krátce zastavujeme pro doplnění nafty, poklidit loď a hurá plachtit jezerem Tjeukemeer.

Byla to paráda, ale bohužel máme jednu ztrátu: vítr vzal Vaškovi kšiltovku, nedokázali jsme ji zachránit. Snad je to jediná oběť Neptunovi. Obeplachtili jsme ostrov, kde jsme jednou přenocovali se Soňou. Dnes budeme spát na druhém ostrově, kde jsme byli loni a kde stavěli nová mola - už jsou v provozu. Povídáme si s pánem ze Sint Nicolaasga, s Američany z Kalifornie, kteří koupili jejich loď ve Francii (a v mládí pluli s dětmi jinou lodí Evropou a kolem Afriky), a pak přijela plachetnice s pirátskou vlajkou, jejíž posádku chtěl Oskar zneškodnit kolíčkem (chtěl jim ho přicvaknout na nos, aby se udusili). Piráti však byli hodní a ukecali Oskara na čokoládovou sušenku, takže jejich život byl ušetřen. Pak za nimi ještě dojela malá plachetnička s vlajkou jednorožce. Později si Vašek všiml mamma mraků. V předpovědi byl déšť, i když to na něj zatím nevypadalo. Vítr nám už skoro vysušil prádlo, a tak jsem díky loňské zkušenosti právě s tímto druhem mraku a díky učebnici mraků, která o nich říká “déšť do 10 minut”, okamžitě zavelela k posbírání prádla. A bylo to dobře, brzy nato spadlo pár velkých kapek, které by prádlu vážně nepomohly. Pak jsme se vykoupali s pomocí kyblíku, občas se schovávali uvnitř před přeháňkou, a před spaním si dali dlouhé vraždění nekonečné řady komárů a much.

Sloten

Dopoledne pršelo, a tak jsme z ostrova vyjeli až kolem jedenácté. Chceme plachtit, ale fouká nám od našeho cíle - 12metrového mostu, kterým vyjedeme z jezera, takže je potřeba křižovat a obeplout tak zas první ostrov, ale jelo se pěkně. Pak ještě projet otevírací most, a na oběd zastavíme u ostrovu v Groote Brekken, kde nám děda loni vařil mušle (já letos s menu tak originální nejsem). Pak už pokračujeme do Sloten, kde už na nás čekají naši kamarádi Broďáci, kteří si letos vybrali dovolenou v Nizozemsku, z části poznávačka autem, z části okruh Frieslandem na lodi. Tu druhou část dříve nezkusili a dle jejich výpovědí jim to moc nesedlo, tak byli rádi, že jim jejich pobyt zpestříme. A my jsme taky byli rádi! Hned jsme se vyvázali na ně. Po přivítání a jejich pozdním obědě jsme šli společně do města, na procházku, hřiště, kafe, nákup, a na večeři už zpátky na jejich loď. Když přišel čas Oskarova spaní, party se z bezpečnostních důvodů přesunula na naši loď.

Ostrov ve Sneekermeer

Další den ráno jsme se měli setkat ve včerejší kavárně u hřiště a volejbalového hřiště, kde trénovala polovina posádky kamarádů. Setkání se ale vůbec nepovedlo, protože kavárna byla ještě zavřená, a protože jsme se s kamarády těsně minuli. Koupili jsme si tedy jen kafe v pekárně a taky sypaný čaj. Teď už jen doplnit vodu a přejet do blízkého Woudsendu. Vypadá to na vítr z dobrého směru, proto nabízíme vyzkoušet si svezení na plachetnici Štěpíkovi, synovi kamarádů. Všichni souhlasí, a Štěpán si plachtění moc užil. Ve Woudsendu zastavujeme (před přístavem Vašek mírně vjel jiné velké lodi do cesty, že se posádka musela hlasitě ozvat, načež nám se podařilo ujet z kolizního kurzu jen díky přidání plynu - podle mě na Holanďana dobrý) na známých místech na oběd a také nákup (tento obchod je větší a lépe zásobený než v minulém městě). Nemůžeme se ale zastavovat na dlouho, k cíli to máme necelé tři hodiny cesty. My zkoušíme plachtit, místy to nejde, místy naopak svištíme tak, že nám motorová loď kamarádů nestačí. Na chvíli nás ale zpomalil most u Uitwellingerga, kde nás kamarádi předjeli a k cílovému ostrůvku ve Snitzer maar dorazili jako první. Mohli nám tak pomoci s vyvázáním, to ale nebylo na dlouho, protože Vašek uspořádal pánskou jízdu na plachetnici (všechny holky a Oskar zůstáváme na ostrově). Po návratu mužů společně grilujeme v minizávětří naší stínící plachty. Vítr je studený, všichni si oblékají, co mají, jen Oskar se oblékat odmítá a celý žhne. Pak už je zase čas Oskarova spaní, teta Péťa čte pohádku, přesouváme se na naší palubu. Musíme se pořádně rozloučit, zítra brzy ráno kamarádi odjíždí, aby v 9 vrátili v Grou loď. Povídáme si dlouho do noci a do dna nejedné lahve. Vašek pak raději zůstal část noci spát venku na vzdoušku.

Přestože kamarádi opakovali, ať ráno nevstáváme, já jsem jejich odjezd slyšela a šla jim zamávat. Oskar byl taky vzhůru, chtěl napít studené vody a pak ještě jednou, a že ho prý bolí bříško. A pak to ze sebe vyklopil. Tak velkej je v pohodě a místo něj blinká ten malej… Naštěstí spolupracuje, a teď si jde lehnout ven on. Stavím mu stínící zástěnu, usíná. To sice trochu pomohlo, ale i další jeden lok vody jde ven. Naštěstí však zabralo moje “pitíčko” (mám s sebou Nutridrinky, abych nebyla pořád hladová), to už po lžičkách udržel. Cesta do Sneeku tak proběhne v klidu.

Sneek a výlety z něj (Terherne, Bolsward, Leeuwarden)

Ve Sneeku nejprve nabereme vodu a pak hledáme místo, kam se na pár dní uklidíme. Zůstaneme v centru v kanálu u Harinxmabrug. Dnes už nic zásadního nezvládneme. Další den dopoledne jdeme psát články do kavárny, Oskar si tam pro sebe našel hračky, takže všichni si mohou hledět svého. Pak už běžíme zpátky na loď vařit oběd, protože přijíždí Vaškovi rodiče - přijeli za námi z roadtripu ze Španělska přes Francii a Belgii. Po obědě jsme šli hosty ubytovat do Airbnb domečku, společně na nákup, a pak už byl čas večeře (večeříme a snídáme spolu v domečku, obědy budeme řešit na výletech). Pak jsme se s lahví francouzského vína přesunuli na loď, aby už mohl Oskar spát.

Další den jsme měli nejistý program, protože jsme se měli jen já s Vaškem potkat s holandským kamarádem Jeroenem, který nám měl dát vědět, kdy skončí s plachtěním. Jelikož ale byly celý den velmi silné větrné poryvy, zůstal zaseknutý kdesi v pustině, ze které pro něj nebylo bezpečné vyjíždět, takže čas srazu se pořád posouval, až k němu vůbec nedošlo. My jsme při čekání šli dopoledne všichni společně na procházku k velkému kostelu s moderní dostavbou, kterou otevřeli tento týden; pak nás nohy zavedly do atria umělecké školy, kde měl zkoušku mezigenerační orchestr žesťových nástrojů a kde byly vystaveny obrazy studentů malířského atelieru. Asi mi chybí soudružnost, být součástí nějaké komunity, a tvořit… Odpoledne jsme po kavárně navštívili Fríské muzeum lodí, ze kterého jsem si jako suvenýr odnesla puzzle s motivem plachetnic ve stylu na pomezí impresionismu a fauvismu. Večer tvoříme články.

Na pondělí jsme naplánovali výlet lodí do Terherne. Na tomto místě je nutné zmínit, že jsme se původně zmýlili - mysleli jsme, že loni si rodiče lodní výlety vůbec neužívali, a proto jsme na jejich letošní návštěvu výlet lodí vůbec neplánovali. Nyní nás však přesvědčili, že to tak není, a že na loď musíme jet. Aha, dobrý, tak tím lépe. Tak pojedeme na ostrov Terherne, tam jsme ještě nebyli. Byl pěkný den, slunce tak akorát, cestou tam vítr většinou příjemně v zádech. Děda si zkouší řízení, baví ho to. Zaparkovali jsme v přístavu v zadní (východní) části ostrova, kde jsme zaplatili poplatek 0,50 €/1 m lodi. Havenmeester nebyl dostupný, ale vylezla jakási paní, která vypadala překvapeně, že jí někdo chce zaplatit, ale zaplatit si nechala. Po pár minutách hledání jsme našli dobrou restauraci, která měla i vlastní molo, to jsme ale předem nemohli vědět. Každopádně jsme se dobře najedli a po cestě zpátky na loď jsme navštívili zvláštní kostel, který nyní plnil funkci obchodu, respektive spíše hrabárny. Chceme ostrov objet kolem dokola, a k tomu je potřeba projet otevírací most. Jelikož je před ním jasně viditelná cedule s číslem VHF kanálu, chopím se své funkce operátora lodní stanice a volám. Sice jsem si název mostu vymyslela, ale protože bylo vcelku jasné, kde jsme a co chceme, most nám ihned otevřeli. Po dotočení obrátky kolem ostrova nás stále otevřená terhernská komora vyplivla zpátky na Sneekermeer, které bylo docela rozvlněné a vítr foukal logicky nyní proti. Nechtěli jsme hosty zbytečně rozmrzet náklony v nekonečném zubatém stoupání proti větru (ani já jsem nebyla ve sportovně-plachtící náladě), takže jsme jeli na motor. Ve Sneeku jsme nabrali vodu, zaparkovali na místě asi o 100 metrů dále než ráno, a zhodnotili výlet jako povedený. Navečer jsem měla hodinku čas na stavění puzzle v domečku, poté jsme se ustrojili a šli na varhanní koncert do včerejšího kostela. Oskar v půlce koncertu dostal žízeň, a tak jsem s ním v mezeře mezi přechodem varhanistky od malých varhanů k velkým vyběhla z kostela ven. Tam se Oskar málem rozbrečel, jestli se prý ještě dostaneme dovnitř. Myslela jsem, že s ním půjdu na loď a dám ho spát, tento plán však nevyšel. Vrátili jsme se do moderní části kostela, kde byl malý bar, a kde Oskarovi mladý pán (asi pastor) dal Oskarovi šťávu. Nechtěla jsem rušit posluchače od impozantního zážitku, a tak jsme zůstali čekat v zázemí. Dokonce jsme našli nějaké hračky. Po skončení si Vašek s dědou dali kávu jako ostatní správní Holanďani, a pak už jsme společně odešli.

Následující den nás čeká cyklovýlet. Babi se na výlet necítí, takže si půjčujeme tři kola (nové Gazely, dobře se jelo), Oski jede samozřejmě na svém. První neplánovanou zastávkou, kterou svolal Oskar, byl kostel v Nijland. Od něj už to bylo kousek k prvnímu významnému cíli - kostelu v Bolswardu s prosklenou střechou. Ani nevím, kolikrát už jsme zde byli, ale tohle místo má tak magickou moc, že se jen tak neomrzí. Oskar navíc teď prohlásil, že socha-fontána před kostelem, mosazný drak se schůdky na hřbetu chrlící vodu, je nejlepší na světě (Oskarova výslovnost: “svjéétě”). Před kostelem jsme snědli jablka, na chvíli navštívili hřiště, a pak jeli na kafe do nově objevené kavárny (asi taky nově otevřené) ve staré radnici. Pokračovali jsme podél kanálu, skrz vesnici Tjerkwerd, kde jsme předloni s druhým dědou vařili mušle. Na oběd ve vesnici Blauwhuis - čtyři omelety - jsme čekali asi hodinu. Projížděli jsme pěknou krajinou, potkali jsme několik stád ovcí, krav, a také hříbata, měli jsme radost, že se nám déšť vyhnul a že je hezky. Poté, co jsme přejeli most v Nijezijl, jsem neúspěšně zvonila na pražírnu kávy (předem bylo jasné, že to zase nevyjde, ale proč to nezkusit, když projíždíme přímo okolo). Zrna jsme tedy nesehnali a na šálek průměrné kávy popojedeme k mostu v IJlst. Poté jsme se kvůli fotce zastavili u větrného mlýnu a pily u ijlstské fontány, kde nás málem dvakrát sejmuly projíždějící cyklistky - zabírali jsme bezohledně přes půlku cyklostezky. Cestou zpátky ke Sneeku děda vymýšlel motivy akčního filmu z prostředí polních kanálů, mezi kterými by akčně měly přeskakovat rychlé čluny. Detaily si nechám pro sebe, kdyby se náhodou chtěl někdo námětu ujmout. Pak už jsme vrátili kola a šli za babi. Společně jsme pak stavěly puzzle.

Na poslední společný den jsme plánovali výlet na Ameland - jediný nizozemský velký ostrov ve Waddenzee, který jsme dosud nenavštívili. Plán měl ale vícero háčků: deštivá předpověď, absence dětské autosedačky, drahé jízdenky na trajekt, pak co tam - půjčit zase kola? Nezpochybnitelnou stopkou byl až fakt, že jízdenky na trajekt nazpátek byly vyprodané, tak nezbývalo než vymyslet nový výlet. A tím bylo Natuurmuseum v Leeuwarden. Dopoledne jsme celá skupinka nastoupili na vlak, který nás během 20 minut dovezl na nádraží pěkného města, které my jsme již navštívili lodí, a Vašek s Oskarem i na kole. Nejprve jsme si dali kafe a Oskar croissant, pak jsme se přesunuli na oběd na lodní zahrádku restaurace. Pak už procházkou k muzeu. Když se řekne přírodovědné muzeum, nepředstavuju si moc zábavy, ale spíš pomalé přesouvání od jednoho vycpaného zvířete ke druhému, přes rozličné historické repliky až k nekonečnému výčtu šutrů (jako dítě jsem měla pocit, že v muzeu nesmím nic přehlédnout, nic vynechat, a vše si zapamatovat, výsledkem čehož jsem byla zahlcená, unavená, a nezapamatovala si většinou nic). Místní muzea vypadají jinak (neříkám, že je něco lepší nebo horší). Často si můžete exponáty osahat, některé aktivity si vyzkoušet v praxi, a dokonce zažít nějakou zábavu! Oskar si tak užil vyhrabávání kostí z písku u kostry T-Rexe, sprejování plechovkou s digitálním sprejem na plátno s dinosaurem, Vašek dinosaurovi ujížděl na rotopedu, a bylo toho mnohem víc! Málem bych zapomněla na úžasnou expozici podvodního safari. Byla to zvlášť placená část muzea, z internetu to moc lákavě nevypadalo, ale i tak jsme šli, a teda vážně jsme nelitovali. Vstupovalo se po malých skupinkách maximálně čtyř lidí. Začínalo to edukativním videem, expozicí se zvuky a světly, pak se otevřely dveře a sešli jsme do podzemí. Tam na nás čekal vozíček, který nás vezl podvodním světem. Bylo tam všechno z kdovíjakých materiálů, ryby, medúzy, odpadky, dna lodí, pohybující se bojka, čumák pijící krávy, komora… Úchvatné. Po prohlídce jsme si dali v kavárničce muzea kávu (stejně jako ve Fríském muzeu lodí i zde je občerstvení v ceně vstupenky) a pak už okolo místní šikmé věže a zmrzlinové zastávky zpátky na vlak.

Ráno si dáváme poslední společnou snídani, zabalit vše z domečku, rozloučit se, babi s dědou odjíždí do Prahy. A my taky jedeme dál.