Fríské setkávání II

Článek o socializování ve Frieslandu rozděluju na dvě části, abych konečně mohla prozradit, kam naše cesta směřuje dále, a naprosto zásadní změnu, která je k tomu nezbytná. Nizozemsko je úžasné, líbí se nám, projeli jsme ho křížem krážem a klidně bychom v tom mohli pokračovat, nicméně rozhodli jsme se navrátit k prvotním plánům o procestování Evropy. Středozemní moře už nás dávno neláká, respektive naše loď na něj není moc vhodná, navíc je to tam drahé, jezdí tam příliš mnoho turistů a nezkušených a nezodpovědných charterových námořníků a v neposlední řadě je tam moc velké vedro. Náš kurz tedy směřuje na sever, do Dánska, možná Švédska, uvidíme, kam nás to zanese. Abychom se dostali do Dánska, konkrétně na jeho východní pobřeží, nejkratší cesta je Severním mořem, kdy bychom museli několik dní poskakovat po ostrovech ve Waddenzee až k německému ostrovu Heligoland, a z něj aspoň den noc a den v kuse bez zastavení jet teprve k západnímu pobřeží Dánska a pak projet krásným průplavem na severu Dánska z Thyboron do Aalborg - to vše za předpokladu slušného počasí. O malinko méně náročná cesta by byla ze stejných ostrovů Waddenzee přes německý přístav Cuxhaven a skrz dopravně vytížený Kielkanal. Nebudeme si nic nalhávat, ani na jednu cestu nemáme odvahu a ani zkušenosti, a teď vidíme, že s letošním počasím by tyto cesty byly hodně bolestivé (možná doslova). No a pak se to tam dá vzít jinudy a to skrz kanály německého vnitrozemí. Asi vám začíná být jasné, že právě tato možnost vyhrála. Bude to dlouhé, možná ne moc zábavné, ale prostě to tak teď je. Pojedeme přes Mittellandkanal, kde jezdí dopravní lodě nižší než 5,2 metru, protože tam jsou pevné nezvedací mosty. Takže - je to tady - musíme dát stěžeň dolů. S tím nám bude pomáhat děda Josef, který zrovna přijíždí, ale aby si užil i nějaké plachtění, vybral Vašek loděnici s jeřábem na samém konci Frieslandu (stěžeň by se případně dal demontovat i až ve městě Delfzijl a mohli bychom tak projet zajímavější trasu, nicméně tu blokoval letos rozbitý most v Groningen). Tak jsem to všechno vychrlila, jdeme na to konkrétně.

Z těchto důvodů si bohužel milovaný Friesland neužijeme tolik, kolik bychom si bývali přáli. Zároveň nás však čekají táhlé tlakové níže přinášející chladné deštivé počasí, takže v následujících týdnech (ve skutečnosti pršelo skoro v kuse tři týdny) moc o žádném užívání si nemůže být řeč.

Akkrum a Grou

Ráno jsme se rozloučili s babi Kristou a dědou Zdeňkem ve Sneeku, a teď jedeme nalodit dědu Josefa. Jako příhodné místo jsme vybrali Akkrum - děda to tak bude mít pěkně na vlaku, kde jsme ho shodou okolností nabírali už loni. Předtím máme ještě v plánu tamtéž vzácnou návštěvu manželů Boldinghových, prvních majitelů a stvořitelů naší lodi. Tak rychle, ať to všechno stihneme, děda už přistál a nasedá na vlak, můžeme závodit. My si ale cestu spíš chceme užít, je docela pěkně a můžeme na Sneekermeer vytáhnout plachty. Pak skrz otevřenou ternherneskou komoru a Pr. Margrietkanaal motorujeme, ale za zatáčkou do úzkého kanálu k Akkrum, kudy jsme dosud nejeli, jsme zase vytáhli plachty a dali si za jízdy oběd. To nás zpomalilo natolik, že děda Josef vyhrál, ale píše, že mu to nevadí, že si taky dá oběd a pivo. Hned co jsme zabočili do přístavu, Boldinghovi už nás hned uviděli. Ještě rychle chci domýt nádobí, a už se jdeme vyvázat. Pan Boldingh nám pomáhá, z čehož jsem vlastně trochu nervózní, ale dopadlo to výborně a oba zveme na palubu, paní Boldinghová nese čerstvě uvařené kafe. Je krásně, povídání je moc příjemné a dokonce nám nabídli tykání. Já vlastně vůbec na historii nejsem, naše loď je ale asi jediná výjimka, kdy mě to vyloženě zajímá. Těchto lidí, o generaci starších, si vážíme, protože našemu letnímu domovu vtiskli duši. Stvořili skvělé místo, které po 30 let svědomitě opečovávali a piplali, aby jim loď mohla dopřát mnoho rodinných dobrodružství - stejně tak jako to máme my. Proto jsem ráda, že jsme se setkali a zůstáváme v kontaktu, a můžeme svá dobrodružství sdílet, případně se doptávat na nejasnosti okolo lodi.

Do toho přišel k lodi za hlasitého doprovodu písničkou “What shall we do with the drunken sailor” děda Josef, vítáme se, a najednou je nás na palubě nějak moc. Cees a Gon (čti Keis a Chon) nás ještě zvou na prohlídku své lodi, mají to pohodlné, ale holt jim chybí ty plachty. Rozloučíme se a jdeme se naplno věnovat Josefovi. Sdělujeme si nadcházející plány, já navrhuju, abychom se jeli projet už dnes, dokud je pěkně. Blíží se tlakové níže s dlouhodobou předpovědí samých dešťů, což se nám vůbec nehodí. Vyrážíme tedy na nákup, muži jdou do stavebnin pro dřevěné latě, ze kterých postaví konstrukci pro ležící stěžeň. Já mezitím nakoupím dnešní večeři, zbytek koupí Josef v cílovém přístavu zítra ráno. Ještě jedno rozloučení s Gon a Cees, a jedeme. Mosty v Akkrum se nám zvedají okamžitě, takže jsme z něj rychle venku. Vezu chlapy důvěrně pijící pivo na boku lodi kanálem, kde jsem řídila loni a kde mě honil kolesový parník. V jezeře Wide Ie vytahujeme plachty, řízení přebírá děda a za večerního sluníčka obeplouváme centrální ostrov. Navečer se propleteme skrz jakýsi závod plachetnic a zakotvíme v přístavu v Grou jako obvykle. Po večeři jde ještě Josef doplnit zásoby alkoholu, protože v tomhle na mě není spoleh.

Wergea a Burgum

Děda se budí brzy, tak jde jako obvykle na procházku a přinese s sebou nákup a čerstvé pečivo k snídani. Po snídani čekáme, až se uvolní molo určené k doplňování vody, a když ji i my nabereme, můžeme vyrazit, a to přímo na sever kanálem, kterým jsme dosud nejeli. Kapitán udává příkaz, abych vysílačkou upozornila mostaře o naší přítomnosti a intencích, takže i druhý děda v průběhu jednoho týdne oceňuje naše nové komunikační spojení a dovednosti. Most se otevírá, obloha se zatahuje. I druhý most nechávám otevřít vysílačkou, i když tam jsme chvíli museli čekat. Pak jsme vytáhli plachty a v klidu jsme jeli tichou krajinou až do malinkého městečka Wergea, kde jsme zakotvili u městského mola a šli se projít. Cestou jsme se zeptali pána otevírajícího most, zda nám ho otevře, protože na něm navzdory ceduli upozorňující na neprůjezdnost svítila jen jedna červená. Pán vysvětlil, že se tam něco opravovalo, a že to stihli dokončit dřív, takže nás normálně pustí, až mu skončí obědová pauza (není kam spěchat, i my si nejdříve musíme uvařit). Tuhle informaci několik plachetnic neobdrželo a před prvním mostem, ač otevřeným ale se dvěmi červenými, se otočilo a objíždělo město hlavním kanálem okolo. Oskar chtěl hrát cestou zpátky k lodi na schovávanou. Děda vaří mušle, ale jakmile nandaný pokrm rozdal na stůl v kokpitu, spustil se slejvák. Vše jsme rychle sklidili a najedli se vevnitř, ale pak bylo potřeba vydat se dál i za deště, ještě nás čeká dlouhá cesta. Vjíždíme tedy na uzoučký kanál vedoucí středem městečka, blížíme se k mostu, jsme úplně u něj, ale neotevírá se. Oski tedy jde pro trubku a mostaře normálně protroubil, což zafungovalo, vtipný zážitek. I s tímto zpožděním jsme na křižovatku s obchvatným kanálem dorazili chvilku před plachetnicí, která se před mostem otáčela o pár minut dříve než jsme my vyrazili, přestože na ně Vašek volal, že se to projet dá.

Pak jsme se napojili ke kanálu vedoucím z národního parku Alde Feanen, kudy jsme před dvěma lety jeli, a přejíždíme akvadukt, na kterém jsme se první sezónu fotili jako velké haló. Za ním jsme zase ze známé trasy uhli a vydali se na východ celkem nezajímavým kanálem v prodloužení Princes Margrietkanaal. Těsně před cílem zase žádám o otevření mostu vysílačkou, a za ním už zajíždíme do přístavu. Rovnou se vydáme na procházku, kromě velkého kostela s rozlehlým hřbitovem jsme neobjevili nic, co by v tomto městě stálo za řeč nebo pohled (nebývám kritická, ale tohle…), navíc je naproti přístavu kafilerie, jediné štěstí, že nefouká naším směrem. Dnes večer grilujeme, a jako bonus vysvitlo trochu sluníčka, které vytvořilo nad naší lodí krásnou dvojitou duhu.

Kootstertille

Ráno už nás čeká obvyklý dědův snídaňový servis, a brzy se vydáváme pryč, protože v kafilerii se asi pracuje a smrdí to tu. Dnes si chceme užít posledního plachtění ve dvou jezerech, do kterých asi moc plachetnic nejezdí, ale je to škoda, protože jsou pěkná. V prvním jezeře Burgumer Mar děláme polo-nouzovou zastávku na bojce, protože silně prší a jen se to zhoršuje. Nedostatečně jsem dědu instruovala o fríských vysokých bojkách, které se dají jednoduše chytit rukou; on byl na chytání bojky vybaven háčkem, což je potřeba snad všude jinde kromě Frieslandu, takže háček se mu spíš motá a chytání jde pomalu, přičemž s Vaškem hrozně zmoknou. Po pár minutách a jednom drinku jsme z nejhoršího deště venku, takže se jde zase plachtit. Plachtění je pak na chvíli přerušeno, protože vjíždíme do úzkého krátkého kanálu, který propojuje obě jezera, a navíc jej přepažuje most. Ten se ale velmi rychle otevřel, a my tedy u vjezdu do druhého jezera De Leien zase vytahujeme plachty. Opět to není na dlouho, protože se blíží další slejvák.

Zastavujeme tedy v přístavu, kde si uvaříme oběd a mezitím pozorujeme skupinku lidí snažících se hrát fotbal oblečení ve velkých nafukovacích koulích (zorbing fotbal), je to fakt legrace. Po obědě objedeme jezero na plachty kolem dokola (do trojúhelníku v tomto případě) a zpátky pod most a do prvního jezera. Zvažujeme, kde přespat, ve spojovacím kanálu mezi jezery je přístav, o kterém cedule prohlašuje, že je nejkrásnější (jak originální, to má na reklamě každý druhý přístav). Jenže v téhle vesnici není kromě přístavu vůbec nic, tak pojedeme o kousek dál do Kootstertille, kde je alespoň obchod. Na druhou stranu je tam takový nehezký pseudopřístav ve slepém rameni, nicméně havenmeester nám po telefonu řekl, že můžeme parkovat kde chceme a že není potřeba platit, tak dobrý. Za námi přijíždí dvě motorové lodě s česky hovořící posádkou, jen rychle nakoupili a stihli zase odjet dřív, než my jsme se vykopali na procházku. Ve městě zas vůbec nic není, a já jsem úplně zmatená, kudy máme podle mapy jít, protože jsem se nedívala z lodi ven, když jsme dělali do přístavu otočku o 180 stupňů. Normálně mám dobrý orientační smysl, ale ten večer jsem se vůbec nechytala - naskočilo mi to až ráno, kdy jsme z přístavu odjížděli, a mozek si byl schopen propojit mapu s realitou (tak takhle se tedy asi někteří lidé bez orientačního smyslu cítí).

Stroobos

Prakticky pořád prší, ale co se dá dělat, jedeme. Do cíle to máme 9 km, pokud počasí dovolí, budeme se odpoledne věnovat odstrojování stěžně a konstrukci nosiče stěžně - už zítra jdeme pod jeřáb, chceme být připraveni a co nejrychleji jet dál. Cestou byl jeden most, na který jsem volala vysílačkou, ale nedostala jsem žádnou odpověď. Ta přišla ve chvíli, kdy jsme všichni měli venku plné ruce s vyvazováním. Když jsem se uvolnila, požádala jsem o zopakování a zároveň znovu o otevření mostu, načež ten se beze slova otevřel. V cílovém Stroobos jsme zaparkovali ve starém městském přístavu, kde kromě vazáků nebylo vůbec nic. Šli jsme se projít a poptat se, zda v kempu na druhém konci města za mostem není pro nás místo - a bylo, takže jsme tam hned přejeli. Šlo o docela luxusní kemp s pěknými chatkami a houseboaty, ale byl skoro prázdný, tedy vzhledem k počasí není divu. Po obědě následovala vtipná procedura s doplňováním vody, kdy ne úplně bystrá recepční a servírka v jedné osobě povolala k této akci jednoho z dělníků pracujících v kempu, a ten nějakým složitým způsobem běhal po celém břehu kempu, aby našel jedinou hadici, která o pár metrů nedosáhla, ale díky naší zapůjčené vodovodní koncovce se to celé povedlo.

Odpoledne skutečně vypadalo jako ideální čas na sbalení plachet - nejdříve jsme je po jedné vytáhli, aby se vysušily, a pak jsme je přenesli na parkoviště, kde jsme je opatrně srolovali a uložili do pytlů. Okraje mají ještě trochu navlhlé, ale snad to tak nezplesniví. Pak jsme si dali pauzu na kafi v restauraci kempu, přesto z šíleného automatu. Krátce jsme si odpočinuli a pak šli pracovat dál, na řadě je konstrukce držáku stěžně, kterou děda s Vaškem vyrobili z koupené dřevěné latě, kterou přepůlili, Oskar pomáhal se zapilováním hran, děda vyvrtal díry, kterými provlékl spojovací lano, konstrukci zapřeli na místo a bylo hotovo. Večer jsme hráli jedno kolo karetní hry chramsták, kterou jsem včera suverénně vyhrála.

Ráno jsme si dali budíka, abychom byli na otevíračku v servisu - servis je 100 metrů od nás, tak to není nic složitého. Tento přístup se ukázal jako správný. Neměli jsme totiž sjednaný přesný čas na jeřábu. Když přišla do práce první paní, vytelefonovala to za nás se svým šéfem, který nemluví anglicky (Vašek s ním právě v týdnu mluvil lámanou holandštinou), a který osobně práci odvede. Přijede sem prý z jiné lokace na dopolední kávovou pauzu v 9:30 a hned se nás vrhne. A bylo to tak. Měl s sebou asi tři pomocníky, všichni vypadali tak, že plachetnice moc nedělají. Šéf ale teoreticky věděl, jak na to, a dílo se opravdu povedlo. Tak, a už nejsme plachetnice.

Smutné, ale nevěšme hlavu, čeká nás velké německé dobrodružství, po něm zima a pak se snad znovu zas s naší plachetnicí setkáme. Teď ještě dokoupit nějaké součástky v jejich obchůdku a za práci zaplatit, a jedeme. Ještě se stavíme zpátky v kempu pro malou zapomenutou součástku (měli tam malý sklad bordelu, ze kterého jsme si navždy vypůjčili pár centimetrů podkladového materiálu pod držák stěžně a krátkou tyčku jako vzpěru). Pak jsme se museli vrátit do servisu, protože Oskar si tam zapomněl svůj prut, šéfík na nás volal, jestli se něco děje, a moje odpověď o zapomenutém klacku ho pobavila. Děda obratně vyskakuje na obou destinacích, aniž bychom loď uvazovali. Naskakuje zpět, vyplouváme z kanálu vedoucího od servisu přes kemp, a vyplouváme tak z provincie Friesland vstříc Groningenu a Německu.