Zbývající Randmeren a národní park Weerribben-Wiede

V minulém článku jsme projeli 10 ze 14 okrajových moří okolo polderů Flevolandu, nyní projedeme ta zbývající. Dvě z nich už také známe, ač jsem o nich jako o okrajových nereferovala. Z posledních dvou toho moc nezbylo, jen takové rozšíření kanálu. Zároveň v tomto článku pěkně prokřižujeme oblast národního parku Weerribben-Wiede rozkládající se na staré pevnině provincie Overijssel.

Kotviště “U Ovce”

Vyjíždíme z Schokkerhaven brzy odpoledne. Fouká přesně proti nám, musíme kanálem motorovat. Podjíždíme 13metrový most, před kterým je zvláštní stavba, která vypadá jako nafukovací přehrada - a skutečně tomu tak je. Při vysoké vodní hladině se automaticky nafouknou obří měchy, které přehradí Kettelmeer od Zwarte Meer - schválně si o tom něco najděte, jmenuje se ro Stormvloedkering Ramspol. Po rozšíření Ramsdiep do Zwarte Meer si Vašek chce trochu oživit jízdu plachtami, ale zrovna přestalo foukat, a když trochu foukne, jezdíme jak blázni sem tam kolem jedné bojky. Když už nahodil motor, jakože to tedy vzdáme, začalo foukat konzistentněji (s občasnými hlušinami), je to celkem sranda s těmi projíždějícími dopravními loděmi. Je vedro, políváme se vodou z kyblíku. Později už jsme to vzdali úplně a domotorovali do stejného kotviště jako před dvěma lety, kde jsme byli jediná loď a vedle se pásly ovce, nyní je tu lodí plno a od ovcí jsme daleko. S tím rozdílem, že minule celou tuto cestu lilo jako z konve a byla vlezlá zima, nyní jsme se naopak vodou chtěli zchlazovat dobrovolně. Po týdnu nízkých teplot máme zpátky tropy. Večer jsme pozorovali asi sedm horkovzdušných balónů, které přistávaly nedaleko. Také jsme vyrobili pro Oskara nový prut, ten předchozí byl někde zapomenut, takže se Oski baví chytáním ryb do síťky i na prut.

Vollenhoeve a Blokzijl

Zase jsme se probudili pozdě, a to horkem. Aspoň trochu fouká, navíc správným směrem - hned po vyjetí z kotviště vytahujeme plachty. O otevření prvního mostu žádám vysílačkou, už to mám nacvičené, takže bezchybně, ale pořád jsem z toho nervózní. Pán odpovídá naprosto bez protokolu, nicméně most ihned otevírá. Pak zas tiše plachtíme a potíme se. Na levoboku máme polder se vzrostlým lesem (les a ještě na 70 let novém polderu, to se tady jen tak nevidí), na pravoboku břeh zarostlý rákosím. Těsně před dalším mostem je přístav malého historického městečka, kde původně Vašek zastavovat nechtěl, ale nestandardně se chovající most (když jsme se k němu přiblížili, skočily na semaforu dvě červené, jako že se otevírat nebude, a na žádost o otevření nikdo nezareagoval) nás donutil rozhodnutí změnit. Aspoň jsme si v klidu dali oběd, zašli do velkého kostela, kde hrály varhany - ale z CD. Pak pivo, malá procházka, ok tady už asi nic není, tak jedem. A stáli jsme zase před tím mostem. První pokus - zatelefonovat do centrály, vyťukat číslo mostu a minuty do požadovaného otevření, a nic. Vysílačka - bez odezvy. Třetí možnost - úžasná nová aplikace provincie Flevoland, zkusím si ji stáhnout, nelze, není dostupná pro váš region. Super, tak jsme vyčerpali všechny možnosti, nezbývá než čekat. Most se po půlhodině začal zvedat, v půlce ale s pohybem přestal, skočily dvě červené, chvíli se zavíral, pak si to zase rozmyslel o dále se otevíral, do toho tlampač začal hlásit něco ve smyslu, že můžeme projet, ale pozor na plavce. No, díky, oči máme, stačilo by normálně most zvednout a dát zelenou, koupající se děti zvládneme objet… Ty mosty asi letos mají těžkou pubertu nebo co. Pak zase plachtíme skoro až do cílového Blokzijlu.

Je sobota a je to krásné město, přístav byl poloprázdný a zaplnil se až na večer. Nákup, pivo v lokálním mikropivovaru s výkladem od majitele, Oski škemrá zmrzlinu, ale nic lepšího než Magnum ze snackbaru nevidíme. Mají tam i super dětský koutek, ale také je tam příšerný vzduch, už chci do stínu na loď. To mi nestačí, a tak skáčeme do vody - všichni. Příjemné osvěžení. Dnes bylo zase 33 stupňů, už čtvrtý rok posloucháme, že tyhle teploty tu dříve nebývaly…

Ráno se vracíme do snackbaru do dětského koutku pod záminkou ranního cappuccina (neočekávám kvalitu, ale co bych pro synovu radost neudělala), pak už odjezd.

Kotviště u Halfwegbrug u Scheerwolde

Nejprve je potřeba překonat blokzijlskou komoru. Je maličkatá, ale chystá se do ní hodně lodí, včetně asi 20metrové motorové lodi, která vedle nás vypadá jako gigant, jsem z ní nervózní, přitom pohoda, nefouká. Loď se v komoře vsoukala těsně za nás, všichni se pohodlně vešli. U komory je zahrádka restaurace s názvem “Sluiszicht”, tedy “Výhled na komoru”; uvědomuju si, že čumilové mi nevadí, gigant se vešel, zklidňuju se. Je dusno, slunce v hustém oparu, fouká minimálně a proti nám, motorujeme. Při průjezdu blízkým Giethoornsche Meer si ukazujeme na kilometr vzdálený most, za něj se chceme dostat, ale protože není otevírací, musíme jet asi 20 km oklikou.

Dojeli jsme do jezera Beulaker Wijde, kde na mělčině házíme kotvu a jdeme se vykoupat. A po obědě znovu, jaké je vedro (navíc se musí využít toho, že to Oskara baví). Musíme jet dál, odpoledne mají přijít bouřky, chceme ještě kousek popojet a najít dobré kotviště. Kousek pojedeme kanálem, kterým jsme projížděli před dvěma lety. Projíždíme Giethoorn, v létě přecpanou turistickou destinaci, kolem kanálu je vyvalených spoustu lidí u svých aut na skládacích plastových sedačkách. Zvláštní způsob, jak trávit víkend. Po prvním vzdáleném zadunění hromu se spoustu gerontů nebo majitelů cabrioletu zvedá a opouští svá stanoviště, počasí ale zatím nijak hrozivě nevypadá (přesto jsme připraveni), jedeme dál. Zaujala nás fotobuňka před mostem, která detekuje lodě se stěžněm, a most se vzápětí začal automaticky otevírat, skvělý systém. Před Steenwijk zahýbáme do dosud neznámého užšího kanálu. Jede proti nám jediná loď, kterou ovšem řídí děti, a krátce poté, co jsme se minuli, ztratily děti kontrolu nad řízením a začaly zatáčet přímo do břehu, v poslední vteřině situaci zachránil asi tatínek, křičící při krkolomném běhu ke kormidlu.

Před námi je další most, jeho obsluha otevření načasovala přesně na náš průjezd, abychom nemuseli zpomalit, krásně to vyšlo, zdravíme se, pohodička. O půl minuty později najednou Vašek vidí poryvy v obilí na vedlejším poli, je to tady, nestihli jsme zakotvit, silný poryv na hladině proti nám, to nevypadá hezky, listy létají povětřím vodorovně (zatím jen listy). Naštěstí se blížíme ke kotvišti, jsou tam kůly, převazuju lana, abych vystoupila jen s očkem a konec lana byl na pevno na lodi, vyskakuju a házím svoje lano na kůl, běžím chytit a uvázat Vaškovo lano, úspěch, ale fučí od břehu, lana jsou prodloužená, loď je ve středu kanálu a já na břehu. Vše je ale jak má být, Vašek dokázal loď přitáhnout, uvazujeme springy a ještě jedno lano navíc jako pojistku. Loď je zajištěná, dokázali jsme to. Déšť a blesky přichází za pár minut. Nakonec z toho nad námi naštěstí nic moc není. Večer je klidný, Oski chytá ryby a hledá držáky prutu, tedy klacky do tvaru písmene Y.

Ossenzijl

Ráno můžeme hned vyrazit. Otevírá se nám mostík, za který letos prvně platíme brugwachterovi (osobě ovládající most) do dřeváku. Kousek za mostem je odbočka k překážce, kterou od včerejška objíždíme, bohužel je tam ještě jedna zatáčka, takže mostu z této strany nezamáváme. Projíždíme překrásným kanálem (škoda, že má to slovo v češtině tak negativní konotace); nacházíme se stále v národním parku Weerribben-Wiede, a tady to konečně jako v národním parku vypadá. Okolo kanálu hortenzie, malé domečky chatového charakteru, některé domy větší, a ten dovolenkový pocit. Zároveň je prima, že tu není moc rušno, před dvěma lety tu bylo plno lidí, lodí, a hluku (vlastně nejen tady, platí to o celém Nizozemsku - jenže předloni bylo druhé covidové léto a Holanďani nesměli na zahraniční dovolené). Za krásnou vesničkou Wetering je druhá malebná vesnička Kalenberg, kde jsme zase platili za průjezd mostem do dřeváčku. Jedeme do přístavu, nejprve nabrat vodu, a po obědě na kajakový výlet. Nejprve jsme zamířili ke kavárně, kde jsme předloni byli s babi Soňou, jenže teď je pondělí a zavřeno, takže se obracíme a stavíme se v obchodě aspoň pro zmrzlinu a večeři. Pak už samotný výlet nádhernou přírodou. Jsme v oblasti rašelinišť, ve kterých až do 2. světové války bagrovali nepravidelnou síť kanálů, nevysoké břehy nejsou vidět přes rákosí, občas jsme projížděli lesíkem, divoká máta tam roste a těch leknínů! Nádhera, samota, ticho, příroda. Výlet byl okořeněný Oskarovým blbnutím, kdy pořád opakoval “a proč bych do té vody nemohl skočit?” Máš vestu, tak si to klidně zkus, povídat ti o tom evidentně nemá smysl. Jenže ve chvíli, když už byl zadkem ve vodě, si to rozmyslel, ale vyškrábat se zpátky na kajak už nešlo, takže ticho bylo přerušeno… situace byla velmi poučná, ale všichni jsme to hezky zvládli. Pak jsme dopádlovali k hospodě, kde jsme si dali pivo a Oski si užíval hřiště. Před večeří na lodi se šli kluci koupat - tak dobrý, dnešní koupací zážitek neměl moc negativní dopad.

Ráno znovu skáčeme na kajak, pán v obchodě nás včera navnadil na teplé croissanty, tak to je dobrá motivace. Kafe k tomu bohužel neměl, ale i tak to byla pěkná aktivita. Mezitím se nám vypralo prádlo, nabrali jsme vodu a mohli vyrazit směr Friesland.