Groningen a konec Nizozemska

Groningen je hlavní město stejnojmenné provincie. Dosud jsme zde lodí nebyli, pouze loni spolu autem na snídani cestou z Čech, a Vašek před lety sám. Nyní sem vjíždíme jako plachetnice se složeným stěžněm, takže všechno je velká novinka.

Groningen

Ráno jsme ve Stroobos - poslední fríské vesnici - nechali naší Carel sklopit stěžeň, abychom se mohli vydat na cestu skrz Německo. Hned za vesnicí jsme vpluli do provincie Groningen. Děda Josef dnes odpoledne odlétá, vymýšlíme, kde ho co nejlépe vysadit u vlaku nebo busu, kterým se dostane na letiště. Možností po cestě do Groningenu je několik, a protože nám stěžeň sundali brzy dopoledne, je dost času dojet až do cílového města. Hned v první komoře jsme ale bohužel pěkně zmokli (aspoň že nepršelo při uklízení plachet a sundavání stěžně), pak zase vysvitlo sluníčko a my asi dvě hodinky pohodově jeli, ale ve druhé komoře na začátku Groningenu zase děda pěkně zmokl. Vysadili jsme ho s mokrým oblečením bez většího loučení čtvrt hodiny před odjezdem vlaku na co nejbližším břehu k nádraží. Stihnul to a my mezitím jeli na protější břeh zaparkovat do přístavu, což se neobešlo bez odloupnuté barvy na špičce (mojí chybou). Pak ještě několik minut v rozrušení štelujeme loď, stěžeň nám přesahuje asi metr dozadu i dopředu, což se ze špičky špatně odhaduje, navíc mola jsou zde úzká, tak se posouváme, abych nepřekáželi. Odpoledne jsme zvládli už jen kavárnu a procházku. A Vašek večerní varhanový koncert.

Další den jsme vstali pozdě, jsme po návštěvách vždy unavení. Dali jsme prát prádlo a na jedenáctou se vykopali na snídani do kavárny. Jaké překvapení to pro mě bylo, když na nás servírka po oslovení v angličtině začala mluvit česky, že prý jsme dnes již druzí Češi, že zde studuje obchodování s uměním, a že jinak žije v Bombaji, zajímavá mladá žena. Odpoledne jsme se dokázali akorát vypravit na protější břeh na pivo do pivovaru/restaurace, já jsem si výjimečně dala čaj a byla jsem potěšená servírováním.

Příštího rána Vašek nastupuje na předlouhou sedmihodinovou cestu hromadnou dopravou k našemu autu, které jsme opustili v Brouwershaven na začátku sezony - naštěstí tam ten měsíc v pořádku vydrželo. Potom vyzvedává babi Soňu na letišti. My s Oskarem jsme dlouho vyspávali a pak ještě pro jistotu odpočívali, až odpoledne jsme se vypravili na výstavu komiksu a animace do úchvatného Forum Groningen. Výstava Oskiho bavila, nejvíc tedy hraní (digitálních) her - tahle interaktivita v muzeích a výstavních síních je prostě báječná. Mně učarovala samotná moderní budova, deset poschodí různých výšek propojených eskalátory vznášejícími se v prostoru, všude bylo mnoho knih, mezi nimi desítky stolečků určených k práci nebo četbě, zasedačky, úžasné výhledy po okolí, kinosály, zmíněný výstavní sál, bar, dole kavárna a obchod, nahoře restaurace s volným vstupem na střechu. Paráda… Návrat na loď časuju tak, aby se Oskar stačil ještě navečeřet a vysprchovat, ať si pak může před spaním užít babičku.

Další den dopoledne jsme s Oskarem šli zbytku posádky ukázat impozantní budovu Fora. Poté se Vašek od skupiny utrhl a jel přeparkovat auto na levnější (bezplatné) parkoviště mimo město, zbytek jde v poledne do kavárny. Rozpršelo se, ale chceme ještě vidět další ikonickou budovu - kostky na vodě Groninger muzeum. Pak ještě nakoupit, kde už se k nám připojil Vašek, a kompletně mokří se vracíme vařit oběd na loď. A pak už jedem, déšť nedéšť.

Kotviště u rozhledny v kanále Leinewijk

První asi dva mosty jsme s nynější výškou podjeli i bez jejich otevírání. U dalšího mostu už je potřeba provést zkoušku nové vysílačky, kterou Vašek s babi koupili v Almere Poort cestou z letiště. Funguje perfektně. Na další most ji použiju ještě jednou, poslední most nám nechá otevřít žlutá větší loď vyšší autority. Za mostem zahneme doprava do úzkého kanálu vedoucího do jezera Zuidlaardermeer. Podjíždět 3 metry vysoké mosty je zatím nezvyk. Další most je železniční, a tam dokonce prožiju šok, protože jsme pod něj vjeli ve chvíli, kdy se na něj velmi hlučně vřítil vlak. Jezero je nevelké a mělké, jedeme ve vybojkovaných kanálech. Kotvíme na mole u rozhledny, kde by se mělo stát jen 3 hodiny, ale druhá loď prý zde už strávila noc a odjede až zítra, ti Holanďani si prostě z ničeho nic nedělají, takže tu zůstaneme taky (stejně je pozdě a prší, takže zájemců o výhled z rozhledny nemůže být mnoho). Jo a taky nás ten pán naučil jedno holandské rčení: “bezoek en vis blijven drie dagen fris” volným překladem “návštěvy jsou jako ryby, dobré tak tři dny”, vtipný národ (sorry jako).

Stadskanaal

Dopoledne Vašek volá na číslo obsluhy nadcházejících mostů v kanále Zuidlaardermeer-Bareveld (ve Wateralmanaku byla chyba, jedna číslice jim vypadla), a i přes jazykovou bariéru dostává potvrzení, že se dnes v 10.25 konvoj pojede (měl jet už jeden v 8, který jsme záměrně prospali, a odpoledne ještě další dva, ale myslím si, že ten náš konvoj byl ten den nakonec jediný). Tak se ještě koukneme na rozhlednu - dnes je a zůstane slunečno či alespoň polojasno, takže výhled je zajímavější než ve včerejším dešti. Pak už jedeme k prvnímu mostu, kde čekají tři motorové lodě. Společně budeme projíždět krásný úzký kanál často lemovaný jednou až dvěmi řadami domečků, asi 39 mostů (z toho dva jsme všichni mohli podjet - některé lodě ale před nimi odbočily do kanálu do Veendam), v každé z pěti komor vystoupáme více než metr, a na pár set metrů jsme navštívili provincii Drenthe. První komora ještě byla brnkačka, taková normální komora. Za ní se k nám připojila pátá loď.

Druhá komora byl zcela nový zážitek, byla malinká a my jsme jako pátá a nejmenší loď měli najet doprostřed mezi ostatní. Vašek se chtěl přivázat na loď vlevo, ale jelikož byli takoví neteční a nikdo mi nepomohl uvázat přední lano, držela jsem se za jejich zábradlí háčkem (loď vpravo mi pomoc nabízela, to ale Vašek asi neviděl nebo prostě už nechtěl zajíždět víc dopředu). Problém nastal, když obsluha mostu otevřela stavidla v předních vratech naplno, čímž v komoře vznikly hodně silné proudy. Háčkem jsem se nemohla udržet a trochu jsme narazili do lodi vpravo (obtiskla se nám tak jejich modrá barva na náš černý rantl). Větší problém však měla právě motorová loď vlevo od nás, která nedostatečně rychle zkracovala lana, čímž se posunula dopředu, a tím svým malým sklopeným stěžněm vrazila do lodi před sebou, čímž si urazili světýlko na stěžni (nechápu, proč stežeň o pár set metrů dříve měli zdvižený a zrovna před komorou si jej sklopili dolů). Za komorou jsem dovařila oběd a normálně jsme pokračovali dál. Následující komory (mimochodem, tady se jim neříká ‘sluis’ ale ‘verlaat’) byly ve stejném stylu, sice měly nově zrenovovaná vrata (viděli jsme i s letošním letopočtem), ale všechny jsou bez veškeré automatizace - vše je ovládané ručně týmem pánů střídajících se po úsecích, oblečených v oranžových mundůrech. Malé pěší mosty byly také ovládány pouze ručně lidskou silou. Jo a vůbec tu nejsou semafory, jen u hrstky větších mostů.

Těchto 25 km jsme jeli 6 hodin, takže jsme cílové molo ve Stadskanaal už docela uvítali. Po odpočinku jsme s babi a Oskarem došli na nákup, Vašek mezitím vyráběl provizorní mini-stěžeň. Večer jel Vašek na varhanní koncert v Zuidbroek kvůli Bachově fuze v D moll a já jsem si mezitím povídala s babičkou.

Ter Apel

Smluvené otevření mostu a tedy výjezd konvoje je v 9 ráno. Babičku na poslední chvíli napadlo vyběhnout pro čerstvé croissanty, a protože se most rozhodli otevřít o 10 minut dříve, jen tak tak se stihla vrátit. Stejně jako včera jsme projeli nepočítaně mostů (i když méně než včera), a čtyři komory. V jedné větší komoře nás nechali hodinu čekat, což vlastně hezky vyšlo, protože kromě obsluhy mostů a komor jsme se mohli v klidu naobědvat i my - cestou prakticky nebylo kde zastavit. Vlastně co jsme vjeli do provincie Groningen, tak v každé komoře jsme vystoupali až o metr a půl nahoru, tak teď už jsme po dlouhé době jistě nad hladinou moře - dle map celých 11 metrů. Od konvoje jsme se odpojili v Ter Apel, kde jsme zajeli pod 2,9 m vysoký most a našli útočiště v přístavu. Přestože dnes byla jízda kratší, odpoledne jsme byli příliš unavení na to vykopat se aspoň na procházku - Oskar si hezky hrál na hřišti v přístavu a my dospělí jsme bojovali s padajícími víčky. Když jsme se jakž takž zmátořili, zahnal nás slejvák na loď.

Další dopoledne jdeme konečně na tu procházku k místnímu klášteru. Bohužel je dnes zavřený, dali jsme si u něj aspoň kafe v hotelové restauraci. Je potřeba poznamenat, že krajina se změnila, jsou tu lesy a rostou tu velké houby u silnice. Typická holandská krajina je fuč. Zpátky na loď jsme se dostali jen pár minut před začátkem silného deště. Po obědě už vysvitlo zase slunce (jak na apríla tohleto) a my se vydali na výlet: autobusem do Stadskanaal pro auto (jedeme půl hodiny podél kanálu, který jsme projížděli lodí o den dříve), půl hodiny autem do Assen, kde se po procházce centrem a zastávce na kafe rozloučíme s babičkou, která dojede na letiště vlakem (dvě hodiny bez přestupu). Pak jsme ještě v Assen nakoupili a odjeli zpátky k lodi. Mezitím co jsem připravovala večeři, Vašek jel ještě naplnit naše dva kanystry dieslem.

Zítra ráno projedeme poslední nizozemskou komorou a dvěma mosty a pak překročíme hranice do Německa.