Dojeli jsme do Německa

Proč Německo, ptáte se? Protože bychom rádi příští sezonu dopluli do Dánska, později případně dále na sever. Německo je pro nás pouze tranzitní země. Pojedeme vnitrozemím, protože přes moře je to docela náročné, nejsme na to dostatečně zkušení, já na tu jízdu nejsem psychicky připravená, a v neposlední řadě nám letos ani moc nepřeje počasí. Proto vnitřním Německem, a proto jsme nechali dát stěžeň dolů (abychom se vešli pod mosty). Nevýhodou bude množství komor, které nás čeká, a jejich “převýšení”, tedy kolik metrů jimi budeme muset vystoupat (případně sklesat, ale spíš to bude ten první případ). V Nizozemsku jsme v komorách měnili úroveň hladiny nejčastěji v rozmezí metru, přílivové komory udělají až 3 metry, teď nás čeká 7, ale i 14 metrů v rámci jediné komory. Zatím mě to děsí, tak uvidíme, jaký ten náš německý průjezd bude.

V tomto článku projedeme Haren-Rütenbrock-Kanal, Dortmund-Ems-Kanal, a najedeme na Mittellandkanal.

Haren

Dopoledne vyjíždíme z posledního nizozemského přístavu před hranicemi Ter Apel. Počasí je, že by psa nevyhnal, a já mám náladu pod psa - je mi líto, že opouštíme milé Nizozemsko (přestože tahle cesta je částečně můj nápad). Za jednou komorou a dvěma mosty zatáčíme doleva, kde už nás vítá cedule Bundesrepublik Deutschland. Oski hned mění vlajku.

Očekáváme, že tady bude ve všem Ordnung, Vašek se na to dokonce připravil shozením námořnického šestitýdenního plnovousu. Ale to jsme se přepočítali, dnes se tedy žádný Ordnung neukázal: u mostů není žádná cedule, žádné jméno mostu, informace o otevírání, telefonní číslo obsluhy nebo aspoň VHF kanál (tedy v Německu UKW). Nic. A ani nedávají červenou-zelenou, tudíž není jasné, ze kterého směru budou lodě proplouvat jako první. Takže jsme před mostem vždy čekali jako trubky; aspoň jsme byli v konvoji se dvěma dalšími motorovkami. Jedeme tedy nyní Haren-Rütenbrock-Kanal (z Rütenbrock do Haren). Mosty jsou snad půl metru nad hladinou, nepodjede je tedy nikdo. Projeli jsme 3 docela malé komory (první, hraniční komora byla průjezdná, tu ani nepočítám), ve kterých jsme vždy sklesali o půl až dva metry - čekali jsme spíš poskoky nahoru, ale budiž. Prostřední komora mě vytrestala, protože měla málo vazáků: vylezla jsem ven na břeh, abych nás mohla táhnout dopředu, jenže jsem špatně odhadla, že budeme klesat o tolik a tak rychle. Trochu jsem se pak bála naskočit do lodi a ještě to udělat tak, abych nepustila lano do vody. Nakonec se to povedlo, a byla to taková škola, že už to nikdy neudělám, i kdyby to po mně někdo žádal. Ostatně v komorách je zakázáno vylézat na břeh, asi to má své opodstatnění. Na druhou stranu, když se není kde chytit, tak se to nějak vyřešit musí. Do poslední komory jsme se vešli s těmi dvěmi motorovkami jen tak tak. No, není tu moc jasné, kde se člověk může chytit a kde ne. Naštěstí nám pomáhal pán ze břehu, vše dobře dopadlo. Za průjezd kanálem jsme v této komoře zaplatili 5 €. Zajímavé bylo, že v kanále byl asi zvýšený stav vody, protože voda do komor přetékala nad horní hranou horních vrat. Poslední komora nás vyplivla do řeky Ems, kde jsme zatočili doprava a hned zase doprava do přístavu. S vyvazováním nám pomohla starší Němka z vedle parkující plachetnice s taktéž sklopeným stěžněm (ale měli to vychytané, odšroubovaný rolfok, upevněnou anténu, konce stěžně bezpečně něčím obalené). Mluvila i holandsky, to bylo vtipné, trochu jsem si s ní německy popovídala (dobrá šance, jak ten jazyk oprášit). Vašek jí nabízel některé z našich map, jednu si vzala a prohlásila “wie ein Geschenk?” - “jako dárek,” překládám Vaškovi, a nenabídla nic nazpátek. Nevadí. Je milá, a následující ráno mě při loučení podpoří, že i sedmimetrovou i čtrnáctimetrovou komoru zvládneme. Hrajeme si s Oskarem na lodi, odpočíváme, píšu, Vašek jde na nákup, pořád prší.

Lingen (Starý přístav a “marina”)

Snídaně, sprcha, nabrat vodu a jedem. Při výjezdu z přístavu na řeku Ems (Emže) respektive Dortmund-Ems-Kanal nás překvapila blízko projíždějící dopravní loď (přes přístavní hráz nebyla vidět), takže Vašek dal hodně rychle zpátečku, což s našimi rozjetými čtyřmi tunami dlouho nic nedělalo, ale nikterak nebezpečná ta situace taky nebyla. Loď asi o tři kilometry později dojedeme v komoře. Za několika zatáčkami, z dálky asi jednoho kilometru jsme viděli, že do komory vjíždí malé lodě (ty vždycky jedou až po velkých), a tak jsem tam zavolala vysílačkou, aby na nás tři minuty počkali, a oni opravdu počkali. Tedy já mluvila anglicky a komora odpovídala rychlou němčinou, ale zřejmě jsme se domluvili. Tak takové bylo naše entrée do první velké německé komory. Vašek se chtěl ptát na protokol, já se bála výšky stoupání, ale nakonec vše jednoduše vyplynulo a vše bylo v pohodě. V první a třetí komoře jsme dnes vystoupali po třech metrech, ve druhé komoře sedm. A hele, vážně jsem to přežila a nakonec jsem z toho nebyla zdaleka ani tolik nervózní, jak jsem předpokládala. Oba jsme se v komoře uvázali na stejný vazák, protože jsou zde rozmístěné daleko od sebe, čímž je loď nestabilní, často nám utíká špička. Stěny jsou špinavé od nánosu bahna a sladkovodních řas. Problematické je také jejich profilování (odborný název použitého materiálu je štetovnice, pažnice nebo Larsenova stěna, viz foto výše), do kterého rády zalézají fendery, takže se loď v několika nestřežených okamžicích trochu ťukla. Také jsem jednou nechala pořádně opřít rolfok o stěnu. Jinak dobrý. Okolí je pěkné, všude vzrostlé hustě rostoucí stromy (to je asi jediné, co mi v Nizozemsku chybělo a zároveň to jediné, co se mi zatím v Německu líbí). Plujeme jak údolím řeky Ems, tak i novějším kanálem Ems, který klikatou řeku srovnává, a občas se obě vodní cesty protínají. Jako cíl dnešní trasy Vašek zvolil Lingen (ono zde není moc na výběr). V knize píšou o Starém přístavu, že nenabízí žádné zázemí (např. sprchy), ale používáme sedm let starou knihu, tak už se to třeba změnilo. Na google mapě jsem našla v centru i Nový přístav (ale je tu příšerný datový signál, stránky se nechtějí vůbec načíst), tak snad se někde hezky chytneme. Inu chytli jsme se, ale moc hezky teda ne. Nejprve jsme projížděli skrz Nový přístav, ten tvořily pouze čtyři velké kůly pro dopravní lodě. Starý přístav bylo zase opuštěné staveniště, kde jsme se ale rozhodli zůstat. V okolí stojí nové několikaposchoďové bytové domy a před nimi hrabou něco bagry pod zemí, tak buď to bude podzemní garáž dalšího domu, nebo revitalizují starý přístav. V každém případě teď to tam vypadalo fakt neutěšeně, až jsem se tam i bála (naopak v Nizozemsku jsme se nebáli vůbec a po vzoru ostatních jsme ani moc nezamykali loď).

Další den jel Vašek vlakem do nedalekého Rheine za účelem návštěvy Decathlonu a koupi kola (a nepromokavé bundy pro mě, kriticky se mi trhá zip). Skládací kolo tam bohužel neměli, tak obešel ještě dva tamní obchody, a nakonec se vrátil do Decathlonu a koupil neskládací Festku. S ní pak do vlaku a do včerejšího Haren a odtamtud na kole 22 km pro auto do nizozemského Ter Apel (na kole to nebylo daleko, ale městskou dopravou by se to muselo hodně dlouho objíždět). Kolo jsme samozřejmě měli začít řešit dřív, díky, víme o tom. Jo a taky ten den víc pršelo než nepršelo, takže to byla fakt zábava. Já jsem s Oskarem po obědě šla do centra Lingen, Oskar se bavil u veřejného pítka, u fontány, na hřišti, pak chtěl do kavárny a čůrat, venku se zrovna rozpršelo, tak se kavárna docela zaplnila. Taky tam měli dětský koutek a wifi, takže o zábavu obou bylo postaráno. Pak jsme šli dál, podívat se na asi jedinou místní pamětihodnost Prašnou věž, která ale bohužel vzhledově moc nestála za zastavení. Pak potkal Oskar ve třech ulicích tři různá dětská hýbající se vozidla (jak tam strčíte peníz a stroj se začne houpat, blikat a hrát), takže to už důvodem k zastavení bylo, přestože tam nikdy peníze nedáváme. Pak zastávka v jednom obchůdku, pak zpátky k zábavnému veřejnému pítku, nákup, a na loď, kde se už brzy setkáme s Vaškem. Hezké kolo!

Musíme vše pečlivě uložit na loď a ještě přejedeme do 4 km vzdáleného přístavu. Nad námi je krásně modrá obloha s majestátními kumuly, ale támhle to vypadá na kumulonimbus. Jen co jsme dojeli do přístavu (bylo to jen takové dlouhatánské molo ve slepém rameni, ale s příjemným klubovým domečkem a takovou domáckou sprchou), spustil se silný krátký déšť. Tak tohle hezky vyšlo. Docela už bychom potřebovali někde vyprat. Tady jsem pračku nečekala, našla jsem ji až ráno, kdy už jsme potřebovali odjíždět.

Kotviště Altenrheine

Jedeme a jedeme a v nekonečném stromořadí jsou občasné mosty a hlavně komory to jediné, co se v okolí mění. Projeli jsme čtyři komory vysoké od 3,5 do 6,5 metrů. Do té první nám zbývalo zase ještě asi kilometr, kdy už bylo vidět, jak do ní najíždí tři malé lodě. Stejně jako včera jsem zvedla vysílačku a volala tam, aby na nás chvíli počkali, a zase počkali. K další komoře vzdálené jen 3 km jsme spěchali v konvoji. Mezi dalšími komorami bylo už 8 km, a to jsme se nechtěli tolik hnát, takže jsme konvoj nechali odjet. Celkem nás překvapilo, že na nás v komoře i tak všichni čekali.

K další komoře bylo 9 km, ale jelo se pomalu, první loď - velká dopravní - zvolila nízkou rychlost, a tak jsme se zvládli v klidu najíst a zároveň se držet konvoje. V dálce za námi se objevila další dopravní loď, tak to asi pojedou ty dvě dopravní spolu komorou. Vzápětí se z vysílačky ozvalo potvrzení naší domněnky. Před komorou jsme se tedy všichni malí vyvázali na čekací mola, což nakonec bylo dobře, protože zrovna začalo silně pršet. Mezitím se k nám připojily ještě další dvě malé lodě (zjednodušeně se těm malým říká sport; v Nizozemsku tomu bylo taky tak, občas se použilo i označení recreatie). Po necelé hodině nás mrňousky vpustili do velké komory. Hned za ní jsme my a ještě jedna loď odbočili do kotviště, a jen co jsme loď vyvázali, spustil se další intenzivní liják. Po chvíli se to vypršelo, Vašek nasedl na kolo a jel vyzvednout auto. Já jsem pár minut cvičila, Oski běhal ve vestičce po okolí, pak jsme se chtěli trochu projít, ale cestou okolo lodí nás oslovily a začaly si povídat dva německé páry. Lámaně oprašuju němčinu, první mi tam leze holandština, pak angličtina, pak až něco málo z němčiny. Ale oceňuju u sebe posun z mého dřívějšího “radši nic nebudu říkat, protože to nevím dokonale, a nechci dělat chyby” na “chci se stůj co stůj (mluv co mluv) domluvit.” Jednomu páru jsem moc nerozuměla, tomu druhému o mnoho lépe. Byli milí, pán byl kouzelník a ukázal Oskarovi trik, který si pak sám s hurónským smíchem celý večer zkoušel. Paní mu dala malý dáreček, který sama dostala jako dárek za nákup v holandském obchodě Hema (malý papírový skládací jezevec). Oski se nejprve styděl, ale později se osmělil, přinesl si křídy a pak nosil na ukazování další věci, a jako dárek nazpátek pro paní potisknul razítkem malý papírek. Rozdělil nás až další déšť. Po něm se vrátil i Vašek, který nám k večeři skočil pro pivo do blízké hotelové restaurace. Na procházku jsme se tedy dostali až ráno - jen jsme obešli komoru, a pak jsme se vydali dál.

Recke

Dnes jedeme jen dvě komory, stoupáme 4 a 8 m. U první chvíli čekáme, než nás dojede dopravní loď. Oskar chce pro mluvení s komorou zmáčknout tlačítko na molu, když už u něj stojíme, takže trochu komplikovaně vystupujeme. Z mola čistím bok lodi, velká loď nás předjíždí, aby si najela blíž ke komoře. Já vím, že to s naší lodí cukne (vlivem proudů kolemjedoucích lodí), tak naskakuju raději dovnitř, ale naskakuju trochu blbě a vlastně pozdě, nechybělo moc a skříplo by mi to nohu. V samotné komoře mám problém s proudy znovu, vlivem (očekávaných) proudů tentokrát za motorem dopravní lodi chráním náš dopředu vyčnívající stěžeň, abychom jím nepráskli do stěny komory, ale proti silnému motoru toho moc nezmůžu, neudržím to, rolfok se opět hodně švihnul do boku. Jinak je stoupání v pohodě. Další komora je nedaleko, jedeme zase společně, a obr má zase co dělat, aby se na šířku do komory vešel. Já se tentokrát postavím a vzepřu lépe a od stěny se odstrčím nohou místo háčku, mám tak mnohem větší sílu. Za komorou jsme objevili molo u stánku s občerstvením, zastavíme tam, já dodělám oběd a Vašek nám k němu donese pivo. Dokonce nám začalo svítit slunce, po třech týdnech mraků je ho až příliš.

Hned za místem obědové pauzy je naše odbočka na Mittellandkanál. Na dvanáctém kilometru kanálu zastavujeme v přístavu. Volné je jen jedno volné místo pro hosty, ale nějaký pán (asi Hafenmeister) na nás volá, že můžeme zastavit i na opačném břehu na místě označeném jako plné, a to se nám líbí, protože je to blízko přístavní budovy. A opakuje se stejný scénář jako včera: po vyvázání krátký déšť, po němž Vašek usedá na kolo, aby přivezl auto (a cestou nakoupí). Já mezitím vygruntuju loď a pak s Oskarem vyřídíme přístav, odpadky, a jdeme na hřiště. Na večeři ze zase shledáváme na lodi.

Zítra budeme pokračovat v pomalém ukousávání dlouhého Mittellandkanalu.