Mittellandkanal

Mittellandkanal, zkratkou MLK, česky Středoněmecký průplav, je jedna z hlavních vodních vnitrozemských cest Německa propojující západ Evropy s východem.

“Stavba kanálu začala od západu v roce 1906 (přičemž první plány propojení Porýní s Labem jsou již z roku 1856) a byla přerušena druhou světovou válkou a následně také rozdělením Německa, takže k dokončení napojením na labsko-havolský průplav došlo až v roce 2003.” (Zdroj: Wikipedia)

Je dlouhý 325 km. My denně ujedeme maximálně 40 km, výjimečně více, spíše ale děláme mnohem menší přískoky. Cestu je nutné dopředu dobře plánovat, protože na ní není moc přístavů, které jsou pro nás stěžejní kvůli doplňování naší 50litrové nádrže vody (a také doplňování čerstvého jídla - nemáme ledničku). Mezi přístavy jsou občas malá kotviště (drobné rozšíření kanálu s vazáky), která také využijeme. Pro navigaci používáme knihu “Inland waterways of Germany” s upřesněním na internetu.

Na kanálu jsme většinou sami, občas potkáváme velké lodě (jejich četnost směrem na východ stoupá, obzvlášť těch českých), zřídkakdy malou, a co kilometr to aspoň jeden železný obloukový most (až kolem dvoustého kilometr se styl změnil). Zpočátku jsme hráli hru “vyhrávají mosty nebo kilometry?” protože oboje je počítáno od západu od nuly resp. jedničky, ale okolo 70. kilometru se k počítání mostů připojil první boční kanál, tudíž kilometry přestaly mít šanci. Kanál hustě lemují vysoké stromy, takže výhled nemáme skoro žádný (i když příroda samozřejmě špatná není). Také se většinou vyhýbá městům, jsme tu takoví odtržení od světa. Inu, kanál vznikl kvůli dopravě a ne rekreaci, není na co si stěžovat.

Pochopili jsme, že mariny zde fungují jinak. V názvu mají většinou slovo “club”, které jsme tak nějak ignorovali, ale ono je to naprosto vystihuje. Z Nizozemska jsme zvyklí, že mariny jsou velké, a spravuje je tzv. havenmeester (v prvním německém přístavu to bylo také tak). Tady na Mittellandkanalu často žádný správce (německy Hafenmeister, výslovnost velmi podobná jako v holandštině) není, často jsme platili samoobslužně do obálky, jednou servírkám v přístavní restauraci, a někdy byli osobami pověřenými pro výběr peněz od hostů prostě všichni členové s kdovíjak rozdělenou službou.

Osnabrück

Než po obědě vyjedeme z mariny Recke na 12. kilometru kanálu, potřebujeme nabrat vodu. Jen o kousek nám nestačí hadice, stačí se ručně bez motoru přetáhnout na vedlejší místo. Ještě že tak, zrovna přijíždí majitelé místa, kde jsme spali. Nabráno, jedem. Nemůžeme se rozhodnout, zda zůstaneme na kotvišti na hlavním kanálu nebo rovnou pojedeme do přístavu bočního kanálu do Osnabrücku, kam se další den chceme podívat. Nakonec vyhrála druhá varianta, i když je to 6 km zajížďka. Jen co jsme se vyvázali v přístavu, spustil se slejvák (to už je třetí den za sebou, co nám to takhle vyšlo). Kvůli dešti jede Vašek na kole pro auto a cestou na nákup až druhý den ráno. Já mezitím sháním žetony na praní a konečně plním pračku.

Plánovaný výlet do Osnabrücku uskutečníme autem místo na kole, protože odpoledne má zase dost pršet. Ve městě jsme si dali oběd v kavárně, prohlédli si dóm, kostel, radnici, kdy byl před 375 lety podepsán Vestfálský mír, a fontánu s důmyslně vyobrazenou historií města. Kromě morové rány jej silně poškodilo bombardování za druhé světové války; i přes jeho rozsáhlou rekonstrukci nebylo mým očím lahodící (mimo zmíněných dominant). Výlet jsme zakončili v druhé otevřené výběrové kavárně. A protože je neděle, máme utrum s obchody, a k večeři si dáme něco z trvanlivých lodních zásob. A protože je pozdě a prší, zůstaneme v přístavu ještě jednu noc.

Kotviště u Broxten (47,5 km)

Dopoledne jel Vašek na nákup, pak pracoval na počítači, a pak začalo silně pršet, tak jsme si dali kafe až nastal čas na oběd. Po něm jsme začali řešit čistotu naší vodní nádrže, pak zase přišel déšť, takže jsme vyjeli až odpoledne. Aspoň nám vyšlo řízení bez deště, ba dokonce se ukázalo slunce. Jeli jsme tak asi 3 hodiny, z čehož za zmínku stojí pouze dopravní lodě Bubi (první z Prahy, kterou potkáváme), Ariëla (kvůli názvu) a také předjíždění couvající dopravní lodě, jejíž kapitán nám rukou naznačoval, kterou stranou ho máme objet. Na to, že kotviště je v takovém rozšíření kanálu, to tam při průjezdu dopravních lodí nijak výrazně nehoupe. Později se k nám připojí další dvě malé lodě. Večer jsme se šli krátce projít po okolí, za plotem továrny stojí tři staré žluté bagry a buldozer. Začínají dozrávat ostružiny. Podél obou břehů kanálu vede cestička, Oski se ptá, kde asi končí, nevím, tak za 50 km tímhle směrem a opačným také tak? Tak se raději otočíme a jdeme hrát do lodi karty, Oski se chce naučit chramstáka.

Bad Essen

Odpoledne přijedou bratranci! Oski se strašně moc těší, tak hned jedem. Jako místo srazu jsme vybrali Bad Essen, do kterého jsme to měli jen 12 km. Sice bychom zvládli dojet dál, ale počítáme, že v tak početném uskupení nebudeme chtít moc motorovat, a tady zrovna máme hezky za sebou tři přístavy v rozestupech do 20 km. V cílovém městě máme na výběr marinu v centru města, která je zřejmě nová - není zaznamenaná v naší 7 let staré knize, anebo klubový přístav o něco dále. Volíme nakonec ten, je v něm větší soukromí pro naší velkou bandu. Po našem příjezdu se zase rozpršelo. Čekání na bratrance se nakonec protáhlo do večera, takže jsme měli dost času na úklid a přípravu. Pak už díky sdílení polohy sledovat, jak pojedou po mostě, přivítat se, nasadit všem klukům vestičky, no a pak už mohla začít party…

Lübbecke

Dopoledne muži šachují s auty, ženy s dětmi jdou na procházku kolem mariny v centru, na hřiště, a nákup několika zapomenutých surovin. Po společném pozdním obědě v marině už vyrážíme. Vjezd do mariny je úzký a vůbec z něj není vidět na hlavní vodní cestu - až po průjezdu si Vašek všiml, že na břehu jsou k tomuto účelu upevněná vypouklá zrcadla (jako pro auta v nepřehledné zatáčce; u lodí jsme se s tím zatím nesetkali), naštěstí nic nejelo. Řízení může přebrat Šimon, který se na to těšil, baví ho to a řídí celou asi dvouhodinovou cestu. Na osmiletého kluka, co pořádně nevidí dopředu, mu to docela šlo, i když jsme ho často museli upozorňovat, aby se soustředil, nejezdil do břehu, jel rovně (což byl pro něj nejtěžší úkol), a tak. V cílové marině jsou všechna hostovská místa obsazená, vyvazujeme se na čelní molo. Není tam žádný hafenmeister, ale místní (asi členové klubu) sedící na zahrádce přístavní restaurace říkají, že tam takto zůstat můžeme. Takže se jde na pivo ze slušného městského pivovaru. Večeře na lodi, vystřídat ve sprchách, uspat děti, party!

Další den jedeme na výlet do blízkého městečka Lübbecke a kopců nad ním. Přiblížit 7 lidí jedním normálním autem do města je menší logistický úkol - rozhodli jsme, že šachování aut proběhne až večer. Těžším úkolem je najít přijatelné místo k obědu. I to jsme nakonec dokázali restaurací se svéráznou potetovanou starší číšnicí, několika kariwursty, jedním vepřovým řízkem a skvělým místním pivem. Poté už jsme začali stoupat do lesnatých kopců. Ušli jsme asi 10km okruh, jehož cílem byla rozhledna Wartturm v nadmořské výšce 318 m. To je pro nás po dvou měsících (nejen) v Nizozemsku naprostý výškový extrém, haha. Cestou jsme se krmili ostružinami. Oskara nejvíc bavilo zastavovat se s Kryštůfkem u kaluží a stavět na nich přehrady, od té doby se ptá “kdy zas půjdeme do kopců?” Po sklesání zpátky do města jsme se odměnili zmrzlinou a kávou. Je zábavné, že ve výlohách skoro všech obchodů (včetně optik, lékáren, módních obchodů) stojí basa s pivem nebo aspoň několik lahví - je to místní pivo a zítra zde právě tento pivovar pořádá velkou akci. Po kávě byla první skupina odvezena autem do našeho přístavu, druhá skupina šla mezitím na nákup. Navečer bylo potřeba druhé auto přemístit z minulého do budoucího přístavu, pak už zasloužené pivo na zahrádce, přerušené večeří, a zase pivo - muži degustovali všechna zde nabízená (všechna místní) piva, ale ani jedno nebylo to dobré polední.

Minden

Po pozdní snídani ještě Matěj chtěl vařit (na elektřině), aby si připravil komplikovaný oběd, takže jsme vyjížděli pozdě. Tak pozdě, že malí kluci dostali cestou obyčejné těstoviny. Šíma zase řídí, tentokrát je trochu větší doprava. V přístavu jsme si vybrali jednoduché místo, abychom se šli zeptat, kde můžeme parkovat. Hafenmeister nás viděl přijíždět, a z tohoto místa nás rovnou vykázal. Dostali jsme místo nedaleko, kam jsme se mohli přetáhnout ručně. Na to původní místo za celou dobu nikdo nepřijel, ale to nevadí. Hafenmeister byl přísný na všechny: na Holanďana mluvícího holandsky, že tímto jazykem jako ne; postaršímu Němci, který si natáhl nohy na židli, mu nohy shodil na zem, že na židli se sedí; Vaškovi, který se zeptal, jestli je Hafenmeister a zároveň číšník, odsekl, že mu to tam patří všechno. Tak.

Odpoledne se Vašek na kole vypařil pro naše auto (i když v přístavu už Matěj má svoje auto ze včerejška). Toho jsme využili na přípravu party - já vím, že jsem o party psala každý večer (jakpak by ne, když máme na palubě slavného masterdestilera skvělé palírny Dlabka ), který nám přivezl zásobu svých nejen ginů, a také plnou lahev předpřipraveného Negroni. Nicméně kapitán má zítra narozeniny, a protože návštěva zítra odjíždí, oslava bude dnes. A tak zdobíme palubu balonky a připravujeme dort. Bez pečení i chlazení, takový citronový carrot/cheesecake z tvarohu a philladelphie s korpusem z ořechů, datlí a mrkve. Dort i oslava se povedly.

Další den po snídani zůstává na lodi jen Běla, aby mohla vše v klidu sbalit a připravit rodinu na cestu do Prahy. Děti jsou na hřišti, zbylí dospělí ucucávají příšerné kafe z místní restaurace. Pak se rozloučíme. Nás čeká ještě praní, oběd a pak pojedeme na výlet do blízkého Mindenu. Je to malé pěkné město, po značném vybombardování bylo citlivě zrenovováno, některé domy podle původního vzhledu, některé jsou moderní, a hezky se tam tyto architektonické styly snoubily. Začali jsme ve skvělé kavárně, pak jsme zašli do protějšího kostela, poslouchali koncerty v ulicích, a navštívili dóm, kde Oskar zapálil tři svíčky, protože jsme neměli drobnější peníz než dvoueuro. Pak už zpátky k autu přes moderní pěší zónu, kde Oskara zdržely mluvící trubky, mezi nimiž se snažil dokázat, že běhá rychleji než zvuk. Vyjeli jsme se podívat ještě na obrovský pomník císaře Wilhelma na nedalekém kopci. Silnice vedla skoro až k němu, tak to nebylo moc náročné. Asi 40 metrů vysoká socha má z toho místa skvělý rozhled po okolí, čehož využívala i malá vyhlídková letadla a větroně. Nás zaujala blýskavá plocha v dáli, kterou jsme identifikovali jako Mittellandkanal. Za pomníkem je pěkné velké hřiště, kde jsem s Oskarem strávila nějaký čas, dokud nás do té chvíle fotografující Vašek nepřišel vyzvednout, že nám končí parkování a že se blíží černý mrak. K autu jsme klusali a déšť nás tak chytil až v autě pod kopcem. Bylo ale však ještě potřeba nakoupit, což jsme dokázali přeběhnout z právě uvolněného parkovacího místa nejblíž vchodu obchodu. Než jsme nakoupili a dojeli zpátky k přístavu (cestou jsme se trochu zamotali hledáním lepší cesty), nejhorší déšť ustal. Nebála jsem se tedy dát přes den vyprané prádlo do sušičky a pak jsem ho i suché přenesla domů na loď.

Kotviště u Haste a potašové hory (138. km)

Výjezd z přístavu je úzký, proudy z projíždějících nákladních lodí jsou tam dobře vidět. Zrovna když chceme vyjet, jede jedna loď za druhou, vybíráme si výjezd s proudem, a ukázalo se to jako bezpečné rozhodnutí.

Nedaleko od přístavu je první z velkých vodních děl, které nás v Německu čekají: akvadukt Minden, kde Mittellandkanal mimoúrovňově přemosťuje řeku Weser. Rozdíl hladin je 13 metrů. V dnešní době fungují dva mosty, jeden z roku 1914 funguje jednosměrně na východ jen pro sportovní a výletní lodě, po novějším mostu z roku 1998 jezdí všechno ostatní. Na západní straně je jedna velká 14metrová komora, Schachtschleuse, na východní straně jsou dvě 7metrové komory a mezi nimi malý přístav. Z lodi ten efekt není tolik vidět, a dron nemáme, ale z dálky a výšky je to pěkná stavba. Vašek tudy jel později na kole a pořídil další fotky.

O pár kilometrů dál jsme pluli místy, která jsme viděli včera z památníku.

Těsně před cílem si prohlížíme umělou horu, která zde vznikla z těžby potaše. Také jsme u ní zdravili na břehu dva pochodující polské poutníky. Chvíli po zaparkování nás předcházeli, říkali, že jdou napříč Německem od západu k východu, jiná skupinka jde od jihu k severu, a že se modlí za všechny. Vašek zas jede pro auto na kole, Oski mezitím pokreslí křídami zboku asi půlku mola.

Po setmění jsme s Vaškem pozorovali perseidy, je tu krásně tma a není zataženo. Tmu přerušila jen projíždějící švýcarská loď, shodou okolností ta z videa akvaduktu výše.

Hannover

Vaška vzbudila brzy ráno projíždějící loď, a tak vstal, dojel autem na nákup, zpět k lodi s nákupem a pro kolo, autem k nádraží a na kole zpátky. Vyrazili jsme díky tomu brzy. Potkali jsme znovu polské poutníky, pražskou nákladní loď, přejeli zase jeden akvadukt přes řeku (tentokrát tak malou, že ani nebyla vidět), a v poledne už jsme vjížděli do hannoverského přístavu na severu města. Po obědě jsme šli na autobus, který nás dovezl do centra. Nastoupili jsme na chytře vymyšlený čtyřkilometrový okruh spojující městské památky, který je značený červenou linkou na chodníku (Roter Faden). Hned na začátku jsme si zašli do kavárny, později se Oskar bavil otáčivou sochou na náměstí Georgsplatz, viděli jsme smutný kostel Aegidienkirche bez střechy (dnes slouží jako památník obětem války), a na delší dobu nás zastavila Nová radnice: za 4 € se dá dostat do její kupole ve výšce 97 metrů, a to světově unikátním nakláněcím výtahem kopírujícím tvar kupole. Výtah se na své trase nahne o 17 stupňů. Vejde se do něj jen 6 lidí a schodiště bylo nepřístupné, takže se muselo čekat, ale zážitek to byl zajímavý. Bylo krásné počasí a tak i výhled byl krásný. Ve dvoraně radnice byly čtyři velké modely města, ze 17. století, před a po 2. sv. válce a dnes. Hannover byl skoro celý zničený při bombardování. Po válce se ale dočkal masivní rekonstrukce většinou dle původního vzhledu, dnes je z něj pěkné město. Večer jsme se rozdělili, Vašek jel vlakem k autu, já s Oskarem autobusem zpátky k lodi a vařit večeři, u které jsme se setkali.

Sehnde

Probudili jsme se pozdě a tedy i vyjeli pozdě. Dnes nás čeká ta dlouho obávaná komora, ve které vystoupáme 14 metrů. Naše kniha upozorňuje na dlouhou čekací dobu až 3 hodiny, ale ve skutečnosti to šlo rychle. Ohlásila jsem nás vysílačkou, pán z komory nám řekl, na které molo pro sportovní lodě máme jet, a že máme čekat na další instrukce. Vyvázali jsme se a pomalu jsem začala připravovat oběd. Také přijel Polák na malé motorové lodi, se kterým jsme se bavili ráno v přístavu. Vrata komory se otevřela a začaly vyjíždět lodě. Myslíme si, že není důvod, aby nás nepozvali do první komory (je dlouhá 217 metrů a jedou do ní dvě 80metrové lodě, což je jejich standardní velikost - třetí taková by se tam nevešla, my malí ano), ale je zvláštní, že se pán ovládající komoru neozval, abychom se připravili. Takže s obědem vyčkávám, v komoře budu muset být venku. V tom se z amplionu ozývá, že sportovní lodě mohou najet do komory. Vypínám sporák a ujišťuju nás, že tu komoru zvládneme.

Očekáváme, že to bude trvat dlouho, ale všechno je jinak. Komora je hodně vytížená, čekají na ni další tři nákladní lodě z našeho směru a podobný počet z opačného směru, není čas ztrácet čas. Obvykle vjíždíme do komory vraty, které nad sebou už nic nemají, maximálně nějaký most. Tady vjíždíme do otvoru ve stěně, který je široký asi 12 metrů a vysoký asi 6 metrů. Vrata jedou dolů, otvor se uzavírá. Vystoupáme 14 metrů, to znamená ještě dalších 8 metrů nad horní hranu vrat. Snažím se na to nemyslet, je mi to dost nepříjemné, ale ani není prostor na takové myšlenky, už stoupáme nahoru, a to velmi rychle, to jsme tedy nečekali. Jako v každé větší komoře se musíme vertikálně převazovat, vazáky jsou rozmístěné nad sebou po asi metru a půl. Uběhlo 15 minut a už jsme nahoře! To byla tedy rychlost, čekali jsme to minimálně třikrát pomalejší… Nákladní lodě vyjíždí a vytváří silné proudy, ještě chvíli čekáme, a můžeme taky jet. Uf, máme to za sebou.

Kousek za komorou se od nás ozval zvláštní nepříjemný zvuk, jako by něco bouchlo do naší vrtule nebo kormidla. Vašek kontroluje motorový prostor, v pořádku, loď zatáčí i akceleruje, tak snad se nic nestalo. Dodělávám oběd, jíme za jízdy, kafíčko za jízdy, a už jsme u přístavu. Vypadá opuštěně, vyvážeme se provizorně a Vašek jej jde prozkoumat. Sice tu nikdo není, ale sprchy fungují, voda tu je a je to tu pěkné, tak zůstaneme. Vašek bere kolo a jede pro auto. Já bych měla jít s Oskarem na nákup, ale jsem unavená a zpomalená, dávám Oskarovi svačinu a v tom začne krápat. Nákup je teď nebo nikdy, ale s mou únavou je to nikdy, prší víc, jdeme se schovat, ale prší i dovnitř, instaluju stříšku nad kokpitem, je vedro, takže loď zavírat nechci. Večeře bude improvizovaná, nakoupíme zítra.

Ráno nás budí blízko projíždějící nákladní lodě, jejichž proudění námi pěkně cuká, ale probudit se finálně se nám podařilo až v pokročilém dopoledni. Po snídani dávám prádlo do pračky (protože je zadarmo, toho se musí využít), a bereme kola - v přístavu se bezplatně dá půjčit kolo, které nejen že mi konečně velikostně je, ale také ma automatickou převodovku v zadním kole, jako to má Oskar, a funguje to báječně. Jedeme jen kousek na nákup, ale Oskar by chtěl na výlet a já vlastně taky, tak se domluvíme, že v přístavu zůstaneme i dnes. Navíc pračka je nějaká starodávná a stále ještě pere. Odpoledne se tedy jedeme projet po okolí, přičemž na začátku a konci trasy zastavujeme v pivovaru ve vedlejší vesnici. Na lodi pozdní večeře a pověsit konečně prádlo (asi jsem to dosud nepopisovala, víte, že prádlo rozvěšujeme na venkovním zábradlíčku lodi?).

Další ráno máme trochu krizi. V noci nás budil déšť (vždyť nemělo pršet!), prádlo jsem ale sbírat nešla, takže bylo potřeba postarat se o něj ráno. To už nepršelo, ale prádlo bylo úplně nacucané. Tak to teda bylo praní za všechny prachy, ne zadarmo. Jdu znovu k pračce, aspoň je na ní 5minutový program odstředění. Je zataženo, chvílemi mrholí, tak to nevím, kdy to uschne. Vašek včera psal do čtyř servisů, zda by nám tam uskladnili loď přes zimu, a ze dvou odepsali, že už mají plno. Další odpověď zatím nepřišla, ale ta nejistota je pitomá. Rozhodla jsem se přiložit ruku k dílu a svou lámanou němčinou jsem zavolala do dvou dalších servisů (a Vašek ještě do jednoho). Komunikace byla hodně krkolomná, ale výsledkem je, že dvě místa už máme přislíbená, i když jedno je uvnitř drahé haly a druhé je venku, tak to snad nějak dopadne. Tak se po dvou dnech můžeme hnout z místa.

Kotviště na 210. kilometru

Asi po hodině jízdy nás předjíždí nákladní loď z Harlingenu, ale kapitán česky volá “ahoj, kamarádi!” Proaktivně takhle přátelsky zareagoval na naši českou vlajku, byť sám jezdí pod holandskou. A ujel. Po chvíli jsme ho ale začali dojíždět, když zvláštně manévroval před mostem. Znovu na nás volá: “tam nejezděte, staví se tam most, do 17 hodin to bude zavřené.” A zve nás k vyvázání na něj, ale na protějším břehu je kotviště pro malé lodě, pojedeme tam. Nakonec čekají tři dopravní lodě a my. Máme před sebou tři hodiny čekání - spát zde nechceme, kdo ví, jak to bude s uzávěrou zítra, nechci tu zkejsnout. Vašek ten čas využije pro nablížení auta. Vysílačka oznamuje, že stavebníci jsou hotovi a vodní cesta se otevírá dříve, ale nám ještě chybí kapitán, a Oskar se chce projít. Pak už se setkáváme na lodi a ještě hodinku pokračujeme v cestě. Okolí se takhle po 200 km kanálu trochu změnilo, mosty mají většinou rovné zábradlí, už ne do oblouku, a také jsme místy v údolíčku, předtím jsme spíš jeli nad krajinou. V obou případech je to úplně jedno, okolní stromy jsou tak husté, že není nic vidět. Na večerním kotvišti je opuštěná budova (naše kniha tvrdí, že je to kavárna), a jeden rybář, který si po chvíli sbalil své náčiní a také nás opustil. Jedinou společnost nám dělají cikády.

Přístav u Calberlah

Dopoledne se rybář vrátil na své místo, ale tentokrát jsme ho brzy opustili my. Původní cíl, přístav u Abbesbüttel, jsme dosáhli kolem poledne, jenže přístav je totálně nefunkční. Z mola se nedá dostat na břeh, na brance jsou informace s telefonními čísly, kde vám zřejmě sdělí kód ke schránce s klíčkem od branky, nicméně telefony nikdo nebral. Také tam bylo napsáno, že hosti nemají nárok na žádné služby, na pitnou vodu ani toaletu. Vašek naštěstí v knize našel ještě jeden příhodný přístav nedaleko. Dáme si zde tedy jen oběd a vyrazíme dál. Druhý přístav už funkční je a je moc příjemný. Vašek má typickou náplň odpoledne, kolo, auto, nákup. Já se s Oskarem schovávám ve stínu, hrajeme si na místním hřišti a na lodi. Po několika týdnech se vrátilo léto, takže nám po dvou dnech snad konečně doschne prádlo. Večer si dáváme několik studených piv v klubovně (bohužel došel plyn na čepování, tak jen lahváče).

Zítra se po Mittellandkanalu vrátíme asi 1 km zpátky a odbočíme do Elbe-Seitenkanal. Rozhodli jsme se totiž, že letošní sezonu ukončíme v Lübecku, budeme tak blíže Dánsku. Původní plán byl projet Mittellandkanal celý, pak přes Berlín a ideálně až do polského Štětína, protože jsme si mysleli, že by tam mohlo být levnější zimní stání (domněnka není potvrzená). Nicméně bylo by to daleko letos, museli bychom jezdit rychleji, a příští rok by to taky byl zbytečně dlouhý přejezd po moři. Takže se s Mittellandkanalem na 233. kilometru z 325 rozloučíme.