Elbe-Lübeck-Kanal

Elbe-Lübeck-Kanal (ELK) je 64 km dlouhý kanál propojující, jak název napovídá, Labe s městem Lübeck, respektive řekou Trave, na které Lübeck leží. To znamená, že překračuje rozvodí mezi povodím Severního a Baltského moře. Musí se tedy vyšplhat přes úbočí z jednoho údolí do druhého. Kanál byl postavený v roce 1890, a to jako modernizace (rozšíření, narovnání a tudíž zkrácení) Stecknitz kanálu z konce 14. století, který spojoval tytéž dvě řeky. Tehdy to bylo takhle: přítok Labe Delvenau ze severu a přítok Trave Stecknitz z jihu propojili 11,5 km dlouhým ručně kopaným kanálem, vodní cestu opatřili celkem 17 komorami, a průplav byl na světě. Byl tak prvním evropským kanálem spojujícím dvě povodí, který se musel vyšplhat nahoru a pak zase dolů, aby spojil dvě hladiny vodních toků přes nějaké kopce. Technicky je to vlastně zajímavé, protože v té nejvyšší části je potřeba kanál nějak napájet, aby mohly fungovat komory na obě strany. (Další příklad takového vodního díla je třeba francouzský Canal du Midi stavěný v 17. století.) V angličtině se tomu říká summit-level canal, český ekvivalent jsem nenalezla (napište mi a dovzdělejte mne, pokud to víte).

Lauenburg

V minulém článku jsme nedojeli až do koncového přístavu, protože jsem do textu nechtěla motat ještě tento kanál. Takže jen ve zkratce - sjeli jsme lodním výtahem u Lüneburgu, dojeli posledních pár km Elbe-Seitenkanalu, jeli 4km proti proudu Labe, a odbočili na Elbe-Lübeck-Kanal, kde hned asi na prvním kilometru byl náš přístav v Lauenburg. Naproti vjezdu nás vyhlíželo krásné volné místečko, kde jsme zaparkovali a šli jsme rovnou zakotvit na zahrádku přístavní restaurace. Bylo potřeba si trochu odpočinout po náročném dni. Shora jsme pozorovali, jak kdosi vykázal holandskou loď, ať si přeparkuje v rámci přístavu jinam. Nás pak čekalo to samé. Zde si dovolím malinko postěžovat na poměry tohoto přístavu. Cena za kotvení byla normální, fixních 15 € za loď jakékoli velikosti. Ale vstup do budovy s WC, sprchami a pračkou byl zpoplatněn 50 centy. Vadí mi princip - kdyby to bylo někde na veřejném místě, tak zpoplatněný vstup chápu, ale toto bylo na pozemku přístavu! Paní, která si koupila praní za 5 €, tak platila pokaždé, když šla zkontrolovat pračku. Nesmysl. Za sprchu se samozřejmě platilo taky, a to 1 € do automatu před sprchou (kam jdete nazí, abyste se neokrádali o čas). Jenže pak jste stejně aspoň 20 vteřin čekali, až přiteče teplá, pak už zbývala jen minuta na sprchu a konec. Obvykle máte 3-6 minut teplé vody, v ideálním případě i s odměřováním času, tady sotva 2 minuty a konec. No tak není vždy vše sluníčkové, no.

Ráno se Vašek probudil brzy a jede na kole pro auto. Já s Oskarem jdu po pozdním probuzení a pomalé snídani na procházku do starého města. Všude se píše, jak je krásné, ale je tu jen jedna stará ulice s hezkými domy - asi jsme až do toho centra nedošli. Včera když jsme jeli kolem na lodi, tak to skutečně byl hezký pohled, městečko je zasazené v kopci, z něhož v řadách vyrůstají cihlové domky. Zajímavý byl velký kámen prozrazující, na kterém kilometru Labe právě stojíme, kolik km je to k prameni a kolik k ústí do moře. Pak jsme se vydali po schodech hledat hřiště na hradě na kopci. Nevím, proč se tomu říkalo hrad, kromě jedné věže tam nic připomínajícího hrad nestálo, nicméně hřiště tam bylo skvělé.

Poté už nás vyzvedl Vašek - jedeme autem na výlet do Hamburgu. Dostat se do něj bylo náročnější, je to bezmála dvoumilionové město, navíc přístavní, takže doprava pořád hustá (a ještě se hodně silnic opravuje), nicméně nakonec jsme se včas dostali do vybraného parkovacího domu. V půl jedné nás čeká polední 30minutový varhanní koncert v kostele St. Katharinen (půlhodinové koncerty jsou zadarmo a hlavně je to pro Oskara zvládnutelná délka; navíc mu s sebou beru autíčko nebo něco). Po kultuře jsme se posilnili sandwichi z bistra vedle kostelu, a vydali se na procházku čtvrtí Speicherstadt. Ty veliké cihlové domy nad kanály propojené starými kovovými mosty vypadají úchvatně. Některé mosty jsou dokonce dvoupatrové, a obě patra třeba slouží jako pěší lávka. Nemohli jsme nemít vyhlédnutou kavárnu, a tou byla obří pražírna, která kromě své primární funkce také fungovala jako turistická atrakce. Poté jsme se šli podívat ke slavné Elbphilharmonii. Zjistili jsme, že se do ní dá jít na vyhlídkový balkon okolo celého jejího obvodu - vystáli jsme asi tříminutovou frontu, kde každý získá zdarma vstupenku na vstup (nebo si ji můžete koupit online za 3€/osobu na vybraný čas a nemusíte stát frontu).

Nahoru se jede po eskalátorech, které jsou zahnuté (světový originál, nejprve se stoupá příkře, poté se sklon snižuje a schody vlastně také). Ještě jedny malé schody a jsme tam, ve dvoraně (nazývají ji Plaza) Elphilharmonie, odkud se dá vyjít na balkon, který projdete kolem dokola. Měli jsme krásné počasí, výhledy byly úžasné. Domy, přístavy, velké Labe. Oskara nejvíc zaujaly přívozy, takže se jedním také svezeme - zastávku má vedle Elbphilharmonie. Než jsme dokázali v automatu koupit jízdenku (měl nějaký problém s kartou), jeden přívoz nám ujel, ale oni jezdí každých 20 minut. Z přívozu jsme měli zase nádherný výhled na tu zajímavou budovu filharmonie. Přívoz nás dovezl do ne úplně krásných míst, k autu to bylo ještě dost daleko, jsme unavení, připozdívá se, pojedem. Z cesty k autu stojí za zmínku Hauptkirche Sankt Nikolai, který přišel o střechu, ale zůstala mu věž. Další silné místo. Hamburg je nádherný, dechberoucí, i přes jeho značné zničení bombardováním je to živoucí město, které vstalo z popela a jako mladý fénix je plné síly. Rozhodně bych tam někdy jela ráda na delší dobu.

Cestou autem zpátky ještě nákup, rychle večeře na lodi, hygiena v šílených umývárnách tohoto přístavu. Večer se bavíme se švédsko-německým párem, který jede na dřevěné holandské flatbottom lodi. Jsme zvědaví, takovou loď jsme vždycky chtěli vidět zevnitř, mírně jsme se vnutili na prohlídku - loď je prostorná, pohodlná, a krásně zrenovovaná (těmito lidmi osobně). Převáží ji do fríského Sneeku, kde ji prodají. My jsme je pak na oplátku pozvali k nám na palubu na ochutnávku Dlabka ginu.

Jezero Prüßsee

Po snídani jsme vyjeli na sever ke komoře. Už před ní čeká plachetnice a člun, brzy se vrata otevřela a rozsvítila zelená a všichni jsme mohli vjet. Při napouštění to v komoře pěkně bublalo, u stran se objevovaly nevídané gejzíry bublin.

Za komorou projíždíme pěknou přírodou. Kanál konečně vypadá velmi přirozeně (asi protože je 130 let starý), břehy jsou hezky zarostlé, občas se kanál rozšíří v jezero. Čeká nás ještě jedna malá komora nohoru, za ní ještě kus hezkou přírodou za hezkého dne, a pak už budeme u cílového jezera. Máme od něj vysoká očekávání, představujeme si krásnou čistou vodní plochu v panenské přírodě, kde zakotvíme, zaplaveme si a projedeme se na kajaku. Hned u vjezdu na jezero čeká dvojité zklamání: jezero má odpudivě zelenou špinavou barvu a navíc je v soukromém vlastnictví - dá se zde parkovat, ale jen v přístavu, o kterém záhy zjistíme, že je nesmyslně předražený, a má velmi nepříjemného a přísného správce.

Při našem příjezdu se ale stalo cosi neočekávaného: slyšela jsem z křoví “Oskare!” a po chvíli zase “Oskárku!” Říkala jsem si, že to přeci není možné; Oskar to ale zaslechl taky a říkal, že slyšel češtinu. Pak se z křoví vynořili babička s dědou, takže nás smysly opravdu nešálily, prarodiče nás chtěli překvapit, a to se jim teda hezky povedlo! Věděli místo našeho ranního výjezdu, směr, a jako cíl jezero bez udání jména, přičemž v oblasti jich bylo víc. Tak to se povedlo. Domluvili jsme se, že zůstanou spát u nás na lodi a že se dnes nebudeme již přesouvat jinam. Dali jsme si pivo v restauraci a vymysleli plán na zítra - chtějí odjet zpátky do Prahy kolem poledne, nicméně náš plánovaný zítřejší cíl je jen asi 15 km daleko, takže tam můžeme jet společně. Chlapi tedy ještě rozhodí auta (dojedou spolu pro naše do minulého přístavu a odvezou ho do budoucího). K večeři vařím dvouchodové menu. Po večeři začne pršet, na to ale máme připravenou nouzové zastřešení kokpitu - stavební plachtu, kterou nám tu nechal Matěj (ještě že při jeho odjezdu pršelo, Vašek si ji nechtěl nechat, ale jak byla mokrá, zůstala). Rozložení zasedacího - tedy spacího - pořádku je jako obvykle (v závislosti na počtu hostů): v případě páru host-muž spí v kokpitu, Vašek ho vždy solidárně podpoří, host-žena spí uvnitř na gauči. Babi i děda si naše glampingové (to je dnes moderní název, kdo nezná, tak je to spojení glamour camping, ha ha) ubytování dle jejich slov užili, a dokázali nám tak, že nad naší glamour jachtou nikdy hůl nezlomili, jak jsme se mylně v létě domnívali.

Mölln

Po snídani jsme tedy vyjeli všichni lodí k městečku Mölln. Cesta byla příjemná, zčásti řídil děda. V cílovém přístavu jsme si našli pohodlné místo a vydali se do centra na společný oběd. Vypadá to na obyčejné maloměsto, smiřujeme se s horší restaurací, ale na googlu objevená pizzerie nás velmi mile překvapuje. Má zahrádku s výhledem na jezero a hlavně jsme si pochutnali. Po obědě se rozloučíme, Vašek odveze naším autem rodiče k jejich autu u jezera. Jdu s Oskarem pomalu do přístavu, hrajeme si tam na hřišti, odpoledne pracujeme s Vaškem na našich článcích. Když sem za pár dní Vašek přijde na kole pro auto, tak zjistí, že Mölln je krásné město s historickým centrem, ale tam jsme se při procházce nedostali, takže nám to zůstalo utajeno.

Lübeck

Dnes nás v rozmezí 20 km čeká 5 komor, v první spadneme o 4 m dolů, v dalších od 1,5 po 2,5 m. Pojede se v nějakém konvoji, ale nevíme, jak přesně to funguje. Před první komorou už čekají 3 malé lodě a jedna veslařka. Vyvazování bylo vtipné, málem jsem přepadla přes zábradlíčko, když mě tak pán z lodi před námi viděl, šel nám raději pomáhat. Ptám se ho, kdy se asi pojede, a on říká, že brzy, že se čekalo na nás. To je trochu zvláštní, nikde jsme se nehlásili - možná se čeká prostě na čtvrtou loď. Těžko říct, angličtina zde nefrčí a to málo, co umím z němčiny, nám na hlubší domluvy nestačí. Naopak veslařka mluvila také anglicky se všemi ostatními, konečně někdo, s kým si rozumíme, tak si povídáme spolu. Z komory pak my vyjedeme poslední a budeme držet její tempo, takhle z konvoje nevypadne(me). Po poslední komoře se vyvážeme u břehu a zveme ji k nám na loď na kafe. Je to milá Polka, která už devátý den jede na skifu z Drážďan, končí v Lübecku (tj. asi 600 km) a cestu popisuje na facebooku v bloody mary dziennik pokladowy. Když se rozloučíme, máme to ještě 3 kilometry k řece Trave, do které tento kanál ústí. Do prvního přístavu na začátku Lübecku ještě další 2 km. No a tím je naše letošní německé kanálování u konce. Do smluveného data odevzdání lodi nám zbývá 16 dní - Vašek tomu říká dovolená (a já dovolená z dovolené), které strávíme v okolí Lübecku, tj. na ústí řeky Trave do Baltského moře.