Dovolená na Trávě

Někdo jezdí na dovolenou na Maltu, jiný na maltu, někdo na trávu a my na Trávu. Trave je řeka v německé spolkové zemi Schleswig-Holstein. Název Trave se do češtiny asi nepřekládá a tedy neskloňuje (ačkoli např. Wikipedie v tom nemá úplně jasno) - nám ten nadpis “na Trávě” připadal vtipný, tak to berte s rezervou.

Projeli jsme 518 km německých kanálů za 26 dní. Naše rychlost je cca 8 km/h, což když si dám do kalkulačky, vypadne mi, že by se to dalo projet za 64,75 hodiny čistého času. Jenže to by tam nemohly být komory, čekání na komory, procházky po městech, a všeobecné lelkování. Pro nás cesta je cíl (“Soms is de tocht belangrijker dan het doel”), takže nám samozřejmě nešlo o to překonat tuto trasu nějak zázračně rychle; nicméně dvakrát velká zábava to taky nebyla, komor bylo dost a to velmi náročných - zkrátka jsme rádi, že je to za námi. Do odevzdání lodi servisu máme dva týdny, které si hodláme v klidu užít v blízkosti cílového Travemünde - městečka ležícího na ústí řeky Trave do Baltského moře.

Moin! V posledních dnech jsme si všimli zvláštního pozdravu, který zde lidé používají. Dozvěděli jsme se (z pohlednice!), že na severu Německa se neříká Hallo, ani Hoi, Hoy, Hey, Hi… ale Moin. Vtipné.

Lübeck

Večer jsme dojeli do malého přátelského přístavu/klubu na jihu Lübecku. Mají zde pračku, kterou hned večer využijeme (prádlo zase bude schnout asi dva dny, ale o tom se rozepisovat nebudu). Ráno nás čeká malé překvápko. Proč vidíme okýnkem molo zespodu? Nevypadalo to včera jinak? Ťuk, jak jsme mohli narazit bokem do mola, vždyť fenderů tam máme dost? Ne. Jsme po dlouhé době zase v přílivových vodách. A tenhle přístav nemá plovoucí mola. Vašek tvrdil, že na Baltu příliv skoro není, ale teď jsme níž tak o 20 cm než večer. Možná za to může blížící se úplněk… Nevadí, fendery upravíme, lana jsou dobrá. Vašek si později vyslechne povídání o tom, že tu vždy jednou za zimu mají metrovou potopu, když sem vítr z Baltu nafouká příliš vody. To jsme sami zažili při červencové ničivé bouři Poly v Elburgu - voda byla nafoukána do slepého ramene, odkud nemohla už dál odtéct, a tak jsme stoupli o půl metru. Je to síla, ta příroda.

Lübeck je krásné staré město, které jako jedno z mála nebylo za války poničeno. Jeho dominantou je sedm věží pěti kostelů. Město bylo důležitým přístavem, členem obchodní organizace Hanza, svého času nazýváno královnou Hanzy. Světově proslulý je lübecký marcipán, který se zde začal vyrábět ve vysoké kvalitě právě díky dovozu exotických surovin (marcipán se v Evropě vyráběl od středověku, ale měl velký obsah cukru a málo mandlí - naproti tomu lübecký marcipán je chráněné označení a musí obsahovat maximálně 10 % cukru; nejslavnější cukrář jej zde vyrábí ze 100% mandlové pasty).

Ráno si jdeme projít město. Do centra to máme asi půl hodiny pěšky. Jdeme kolem dómu, který se rekonstruuje a zrovna v něm probíhá mše. Dáme si kafe s dortíkem, k obědu sendviče z pekárny. Prohlédneme si kostel sv. Marie včetně malé výstavy za poslechu varhan. Couráme směrem na sever městečka, prohlížíme si přístav, kam za pár dní přejedeme, a odpočineme si v kavárně s hřišťátkem. Dle předpovědi by mělo brzy začít pršet, mám rozvěšené prádlo po lodi; Vašek chce jít na varhanní koncert do dómu, tak jdeme kus spolu jižně a pak se rozdělíme. Mě s Oskárkem zastihl déšť v běhu po cestě, ale běželi jsme pořád dál, zachránit prádlo. Když jsme se dostali do přístavu, déšť slábl. Prádlo se namočilo jen trochu, byly to velké kapky, ale nebylo jich moc. Schovala jsem tedy vše dovnitř a pracně rozvěsila. Venku mezitím vysvitlo sluníčko, takže jsem pak prádlo zas přenášela ven, protože tam - za sucha - schne přeci jenom líp. Připadala jsem si u toho jak blázen. Vašek využil lodní ledničky u sousedů, schoval si u nich pivo, a večer si ho spolu vypijou. Snad nejzajímavější informaci, kterou se dozvěděl, byla o lodních záchodech - že se Němci bojí jezdit do Holandska, protože se obávají hraniční kontroly, která jim zaplombuje vývod záchodu a napaří pokutu. Tak to je vtipné, protože Holanďani se bojí téhož od německé strany, a tento strach jsme přebrali i my - evidentně zcela zbytečně.

OK, když už jsem tohle ošemetné téma otevřela - lodní záchody - pojďme si o tom něco říci. Mohli bychom je rozdělit zhruba do tří skupin: toalety s nádrží (tankem), toalety s výpustí přímo do vody (stále nejpoužívanější typ), a speciální typ jako toalety kompostovatelné. V mezinárodních právních dohodách je platné pouze pravidlo pro veliké nákladní lodě, že mohou toaletu vypouštět ve vzdálenosti 3 míle od břehu a dále (nebo vypumpovat do míst tomu určených). Pro rekreační plavidla platí místní zákony, ale ty jsou špatně vymahatelné a upřímně i těžko splnitelné. Problém je, že mariny se často neobtěžují s vybudováním infrastruktury pro vypouštění výkalů, takže vám nezbyde nic jiného než vypouštět ven. Základní kapitánské oprávnění vám umožňuje plavit se nejdále 1 míli od břehu, což je stejně na vypouštění málo. Nebo takové Baltské moře prý hodně změnilo pH právě kvůli obsahu fekálií, takže tam by se to nemělo vypouštět vůbec. Chorvatsko zakazuje vypouštění toalety do moře, ale charterové společnosti převádí tuto zodpovědnost na kapitána lodi - když vám půjčí loď se záchodem vypouštěcím ven (jako že jiné ani nepůjčují), tak kapitán asi má každému členovi posádky do zadnice strčit špuntík a vytahovat ho jen v blízkosti pevninského WC, nebo nevím, jak jinak by to měl řešit… No, problematická věc. Vraťme se teď k deníkovým zápisům.

Druhý den ráno jsme na procházce potkali zvláštního pána, takového průvodce: ukázal nám místo u řeky, ze kterého je vidět všech sedm ikonických kostelních věží. Pak jsme si šli prohlédnout Holštýnskou bránu a solný špýchar, pak na sendvič ze supermarketu, do výběrové kavárny, kde jsme přečkali déšť, pak koupit marcipán a procházkou zpátky na loď. Vašek jel na kolo a přiblížit auto, já s Oskarem jsme mezitím šli nakoupit - zapomněla jsem peněženku na lodi, ale naštěstí šlo platit kartou v mobilu. Večer jsme prali nějaké zapomenuté věci.

Vedle nás přijeli na malé plachetničce se sundaným stěžněm dva mladí kluci, tak pětadvacetiletí. Loď zrovna koupili a převáží ji do Berlína, prý chtějí jet po Labi. Na to se Vašek otázal, zda si jsou jisti, že to se sílou jejich motoru proti proudu dokážou. Tázavě se podívali, cože, proud? A tak jim Vašek půjčil knihu o německých vodních cestách. Zapálili si jointa a zmizeli v útrobách své lodi. Mrzelo nás, že se s námi nechtějí bavit víc; asi jsme jim se všemi těmi našimi radami připomínali rodiče. Ráno vypadali celkem zničeně, zklamaně, smutně. Pochopili, že proud není jediný nepřítel, ale že také nepočítali, že by je někde mohl omezovat ponor. Asi si cestu dopředu moc pečlivě nepromysleli. Jako chápu, chybami se člověk učí, ale co teď budou dělat? Za 5 dní už zase musí sedět v práci, mysleli si, že do té doby loď zvládnou převézt. Začali tím, že si půjčili v přístavu kola, a dojeli koupit dřevěné latě - obdivovali naši konstrukci na stěžeň. Pak zapnuli motor, řekli, že dnes dojedou do Lauenburgu (upozornili jsme je, že se to za jediný den nedá se všemi těmi komorami zvládnout, a to už se blížilo poledne), a odjeli. Vlastně se mi ta jejich mladická nerozvážnost moc líbila (bože, začínám si připadat staře), ta radost z dobrodružství, z neznámého, a pak to zklamání z reality…

Poté, co jsme víceméně proflákali dopoledne, jsme uvařili oběd a po kafi jsme vyrazili. To také bylo komické, zkoušeli jsme projet pod mostem ohraničujícím přístav z jedné strany, vypadal docela nízký - a taky že byl, chybělo nám asi 15 cm. Blížili jsme se úplně pomalinku, takže se nic nestalo, otočili jsme se a ostrov během pár minut objeli z druhé strany, tak jak jsme před pár dny přijeli. Bylo pěkné vidět město z úrovně vodní hladiny. Přejížděli jsme jen do severního přístavu, kde nás fascinoval elektronický systém červeně a zeleně označených volných nebo obsazených míst - obvyklé jsou barevné cedulky, zde to byly LED diody. Proč ne, za některé přístavy se dá platit přes QR kód unikátní pro konkrétní místo, tak proč to nespojit ještě s barevným světýlkem. Místo si tak můžete vlastně online zarezervovat předem. Odpoledne jsme chtěli vyrazit na kajak, ale dost se nám rozpršelo.

Na kajak jsme vyrazili další dopoledne, ale jen na chvilku, protože v poledne nás čeká varhanní koncert. Po něm jsme se vrátili na oběd na loď a pak vyjeli na větší výlet s kajakem. Vystoupili jsme na nábřeží u kavárny. Pak jsme kousek popojeli k mostu, kde Oskar chtěl zaběhnout na malé hřišťátko, a nejprve jsme s Oskarem z mostu chtěli vyfotit tátu. Jenže Oskar byl bosý a zadřel si příšernou třísku. Brečel hodně bolestivě a pronikavě, takže to slyšelo celé město. Lidi se zastavovali a ptali se, co se děje. Nám se tříska prsty nedařila vyndat, ale zachránila nás paní, která nám půjčila pinzetu. To byla ale šílená operace, naštěstí dopadla dobře (a i následné hojení bylo v pořádku). Poté jsme už jeli odpočívat na loď; Vašek si zašel ještě na jeden varhanní koncert, a na zpáteční cestě nakoupil něco k jídlu.

Poslední dopoledne jsme si chvíli povídali s pánem ze sousední plachetnice se sundaným stěžněm, který se stěhuje z Berlína do Kielu, aby mohl dělat, co ho baví, tedy pracovat u lodí. Dále jsme pozorovali profíky omlazující vzrostlý strom z vysokozdvižných plošin, potápěče a otáčecí most (no konečně! To mi chybělo - jsme po měsíci v přístavu, kam se dá dojet i se stěžněm, proti našemu směru - od Baltu). Také jsme šli na kafe, což byla s Oskarovým včerejším zraněním nohy anabáze - nechce na to šlapat, přestože říká, že ho to nebolí, asi je po mně přecitlivělý na své tělo. Po obědě vyrazíme zas o kousek dál.

Bad Schwartau

Jedeme zase jen kousek, Bad Schwartau je vlastně bráno jako předměstí Lübecku (soudě dle IKEA Lübeck, která je ještě o kus dál). Po víc jak měsíci jsme projížděli pod prvním funkčním otvíracím mostem. Objeli jsme (polo)ostrov (ostrov se zasypaným malým kusem ramene řeky místo mostu) a máme na výběr asi ze tří přístavů ve slepém rameni či zálivu u něj. Přístavy jsou zaplněné hlavně plachetnicemi, to je konečně hezčí pohled. Ve všech přístavech jsou boxy s kůly velmi daleko - pro 15metrové lodě prima, pro nás mrňousky krapet horší, navíc zde většinou nejsou boční mola. Chodit na břeh přes špičku je teď se sundaným stěžněm nereálné, navíc Oskar pořád trochu pajdá, tak jsme dojeli až na samý konec zálivu, kde jsme našli jedno ideální místo s molem. S vyvázáním a registrací v přístavu nám pomáhá mladý Němec ze sousedního 9metrového Wiba, který na něm celoročně žije. Třetí večer si s ním Vašek vypije svoje poslední domácí pivo (letos jsme tedy nepotkali moc lidí, kteří mají vlastní ledničku, a zároveň bychom si společně chtěli povídat). Taky nám vyprávěl o plachtění v Dánsku, jak je potřeba před plavbou do Dánska pořádně nakoupit, protože je tam draho, jak jeho kamarád neúspěšně prodává plachetnici, na které bydlí, kde v okolí vyrábí sušenky a jak se dají koupit sušenky s ulomenými rohy s velkou slevou, jak mu v protějším přístavu zapálili předchozí loď až úplně shořela,… Další den mu přijíždí přítelkyně, která na lodi normálně nebydlí, a společně vyrážejí na 2 týdny plachtění do Dánska.

Mě trápí zesilující se bolest hlavy a další chřipkové stavy, funguju na Paralenu, později i německém Ibuprofenu, je mi na nic, pořád polehávám, dělám dechová cvičení s Wim Hofem, na jakoukoli procházku nemám sílu, bolí mě celé tělo při každém kroku. Vašek jel první den na kole pro auto se zastávkou v místním pivovaru, druhý den s Oskarem na kole na nákup, třetí den sám na cyklovýlet k moři a později autem s Oskarem na nákup a do pivovaru, kde objeví i garáž s historickými auty.

Lübeck-Schlutup

Dlouho jsme spali, pozdě snídali, a přestože nám Hafenmeisterka řekla, že na tomto místě můžeme zůstat do pondělí, lidé z blízkých lodí se nás chodí ptát, kdy pojedeme, a že majitelé místa přijedou za dvě hodiny (tedy o den dříve). Nevadí, pojedeme, jen ještě doplnit vodu a taky bychom chtěli umýt kokpit. Vše jsme stihli a frrr na další kotviště. Cestou potkáváme spoustu plachetnic, většinou plachtících, to je krása. Také nás předjela velká dřevěná Lisa von Lübeck, zrekonstruovaná dnes výletní loď z 15. století, kolem které jsme před pár dny kajakovali. V cílovém přístavu, bývalé rybářské vesnici nyní patřící k Lübecku, jsme zdlouhavě vybírali místo (volná místa pro hosty obvykle bývají značená zelenou cedulkou, tady - stejně jako v posledním přístavu - nic takového není), abychom pak zjistili, že tu není ani žádný Hafenmeister, nezvedá ani telefon. Ochotný pán z lodi naproti nám prozradil kód ke vstupní brance a kde Hafenmeistera hledat - tam také nebyl, tak dnes to bude asi bez sprchy. Kluci jeli odpoledne na výlet na kole do Východního Německa (letos kromě cesty do Prahy jediný výlet do bývalé NDR, jinak jsme maximálně jeli po hranici, když vedla prostředkem kanálu). Já trochu uklízím a trochu odpočívám. Večer pozorujeme krásný měsíc, před pár dny začalo konečně léto, zase se dá večer sedět venku.

Travemünde-Priwall

Ráno píšeme s Oskarem pohledy, schválně, kdo dorazí do Prahy dřív, my nebo ony. Dnes jsem první den bez léků proti bolesti (je mi už lépe, ale pořád to není ono), takže se ráno vracím k primárním lékům (které se s analgetiky nesmí kombinovat), a to mi způsobí nechutnou alergickou reakci. Když jsem ji rozdýchala, mohli jsme vyrazit. Okolí je pěkné, projíždíme zatáčky a jezera na řece Trave, až na nás vykouknou obří trajekty - zatím zaparkované. Tak to už jsme v Travemünde, odsud jedou trajekty do FI, SE, LA, LV… Vašek vybral přístav Passathafen u velkého ocelového čtyřstěžníku. Zrovna kolem projíždí Hafenmeister v lodičce, laxně pokyne, že máme zaparkovat tady na kraji, a jede dál. Chtěli jsme být trochu schovanější hlouběji v přístavu kvůli vlnám z projíždějících lodí, ale nakonec jsme s místem spokojení, máme krásný výhled všude. Po obědě a siestě jsme šli na zmrzlinu (já tedy extrémně pomalu, při každém kroku mám bolest už ne v hlavě, ale v zádových svalech, zvláštní nepříjemný pocit). Došli jsme i na pláž, ze které jsme pak Oskara nemohli dostat, když jsme se chtěli schovat do stínu a něčeho se napít. I to se s protesty nakonec povedlo, a pak i na zahrádce baru si našel Oski zábavu. Večeře na lodi, sprchy jsou daleko, tak to bylo na dlouho, a večer jsme pozorovali velký měsíc, na horizontu červený, a projíždějící velké mezinárodní trajekty.

Město Travemünde na pravém břehu leží na poloostrově Priwall. My jsme ve velikém přístavu Passathafen, okolo kterého vede promenáda s dvěma typy domů, v první řadě červené na vysokých železných nohách, v druhé řadě bílé s prostornými balkony. Ve spodním patře jsou komerční prostory. V jedné části promenády mají názvy podniků stejný font, vypadá to dobře, urbanisticky (nebo možná jen developersky) promyšleně. A také to tu celé má takový dovolenkový nádech. Je první zářijový týden, sezona ještě neskončila, ale skoro nikdo tu není. Když si vzpomenu na loňské belgické přelidněné Oostende, které mělo stejný nádech, tak tady to uprostřed léta může asi vypadat podobně - ale teď je tu klid. Zato mezinárodní trajekty jezdí pořád sem a tam… Levý břeh začíná velkým zeleným majákem, lodní řídící věží, a také věží asi 40patrového hotelu. Jinak je břeh lemovaný stromy, plachetnicemi a dále pěknými nízkými domečky. Vašek tamtudy projížděl na kole, dával tam pohledy na poštu, já jsem se letos do centra na levém břehu vlastně nedostala. Všude létají racci, ta blízkost moře je skvělá.

Další den jsme celkem proflákali na lodi, Vašek tedy přejížděl naposledy s autem k cílovému přístavu, já jsem šla s Oskarem na hřiště, a všichni jsme se pak setkali na pivu. Další dopoledne jsme se rozhodli, že v rámci přístavu přeparkujeme blíž ke břehu, už jsme tady na špičce uhoupaní a i se tu špatně spí. Tyhle velké trajekty mají hodně silné motory, což pod vodou z takové blízkosti zní dost nepříjemně. V noci, když tyhle obři projížděly, jsme si nikdy podle zvuku nebyli jistí, jestli nás ten trajekt třeba nesejme. A to jel kolem pomalu, jenže to právě znamenalo nervy třeba na 10 minut, než odjel a přestal tak hrozivě hlučit. Nové místo o 100 metrů dále od dopravy skýtalo klid.

Odpoledne jsme šli na prohlídku čtyřstěžníku. Loď to byla majestátní, s velkým prostorem pro náklad. Pak jsme si chtěli dát zmrzlinu, ale přišli jsme asi minutu po zavíračce, dva pány před námi ještě obsloužili, nás ne, na což Oskar zareagoval srdceryvným pláčem (vůbec se nedivím, cítila jsem se stejně), ale to obsluze bylo úplně jedno. No, někde se musí udělat tlustá čára, my zůstali za ní. Tak jsme šli na pláž, Oskar tam hodinu budovat jakési vodní dílo. Pak přijel trajekt, voda nejprve o metr odstoupila od břehu, a když trajekt zajel, voda se nahrnula zase rychle zpátky, bylo jí dokonce trochu víc, takže Oskarovu dílu povalila přední hradbu. Zase trocha vzteku, ale je pozdě, musíme jít.

Travemünde - Marina Baltica

Uvědomila jsem si, že mi pořád není dobře - bolesti už jsou relativně pryč, ale příšerně se mi motá hlava. Asi to bude souviset s prodělanou virózou, nicméně mám strach, aby to nebyla ataka. Při chůzi se občas musím zastavit a něčeho se chytit, jinak mám pocit, že spadnu do strany. Když vleže zavřu oči, připadá mi, že se se mnou všechno točí. Tohle se mi neděje (snad ani v největší opilosti), uvědomuju si, že to tak mám déle než den. Tady končí sranda, je čtvrtek a loď máme vracet až v pondělí, ale domluvili jsme se, že pojedeme do Prahy dřív. Zvedám telefon a objednávám se na pondělí do svého MS centra. (Nebudu tady v deníčku zbytečně plašit, můj zdravotní stav se brzy po příjezdu do Prahy stabilizoval. Možná už toho prostě jen bylo moc :D)

Záhy přejíždíme do závěrečné mariny-servisu. Je to na protějším břehu a několik set metrů dozadu. Bohužel je to blíž obřím trajektům, které se před touto marinou otáčí, takže houpání je tam ještě horší. Je to fakt nepříjemné. Myslím, že toho houpání máme dost už oba dospělí, Oskar z toho má spíš srandu.

Zastavili jsme na dočasném místě na špičce, Vašek se jde zeptat, kde můžeme zaparkovat. Zdržel se v kanceláři déle, protože tam byl pán, se kterým doteď komunikoval jen telefonicky, a rovnou se tedy spolu domlouvali na detailech. Dostali jsme pěkné místo až u břehu (ale stejně to tam otravně houpe, i když méně než na špičce, pořád více než v předchozím přístavu). Prý loď můžeme opustit kdy chceme, jen za přeparkování pod jeřáb zaplatíme něco navíc. No co už. Začínáme pomalu balit, zůstaneme tu asi 2 noci a pojedeme v sobotu ráno. Tento plán se nakonec ještě zkrátil, balení nám docela šlo i s Oskarem, který to občas trochu sabotoval. Vašek se rozhodl, že pojedeme už v pátek odpoledne, a že to chce dojet až do Prahy. A tak se i stalo a my jsme 8. září krátce před půlnocí odemykali dveře našeho pražského bytu.

Musím říct, že úplný závěr sezony se kvůli mému nezdraví moc nepovedl a obávám se, že mi to neprávem vrhlo stín na celou sezonu. Škoda, přitom vlastně byla fajn… Já doufám, že jste si naši plavbu a zážitky aspoň trochu užili zprostředkovaně skrz můj text, a teď nám nezbývá než se těšit na pokračování.