Balt aneb Ostsee

Tak jsme zase na lodi! Seběhlo se to nějak rychle. Letošní zima přinesla hodně výzev, pracovních a vlastně i životních, a tak nebylo moc prostoru na přípravy a těšení se na vyplutí (já jsem se tedy víc než na samotnou cestu těšila, že vypadneme z toho městského kolotoče). Kapitánův pracovní projekt měl končit v půli června, a tam jsme také cílili odjezd.

Měsíc před plánovaným odjezdem jsem začala hromadit potřebné věci, doobjednávat eshopy, sjednávat rozlučkové schůzky. Dva týdny před plánovaným odjezdem také konečně v marině-servisu, kde jsme měli loď přes zimu, zvedli po kapitánově několikatýdenní neúspěšné snaze telefon a dostali jsme termín, kdy půjde Carel na vodu: 18. 6. 2024 v 9:15. A nakonec vše klaplo.

Travemünde

V neděli 16. 6. dopoledne s námi v Praze nasedla do auta nacpaného věcmi i Míša, která si přes léto auto půjčí - musí si ho ale přivézt z Německa. Po šesti hodinách jízdy plus aspoň hodině přestávek jsme byli na místě. Dali jsme si večeři v restauraci v marině a vyzvedli tam klíče od chatky, kde dvakrát přespíme - pak už na lodi.

Ráno jsme se setkali s Carel krčící se v rohu haly spolu s dvěmi posledními zapomenutými loděmi. Vašek z ní vyzvedl kolo, na kterém loni v Německu jezdil - tehdy mohlo být přivázané na střeše lodi u sundaného stěžně. Letos se nám na funkční plachetnici nevejde, a tak ho posíláme do Prahy. Po snídani se s námi Míša rozloučila a my se šli projít po Travemünde. Sledovali jsme přívozy, Oskar lezl po prolézačkách ve tvaru bojky na nábřeží a také po pirátské lodi na pláži. Došli jsme až k zelenému majáku na betonovém výběžku do moře. K obědu jsme si koupili sendviče a cestou zpátky jsme si dali kafe v Niedereggeru - lübeckém marcipánovém království.

Pro mě nejsilnějším momentem celé procházky byla vteřina, kdy se malým ladným obloučkem vynořil nad hladinu delfín - zrovna v místech, kam jsem v městském přístavu v tu chvíli civěla. Nedám ruku do ohně za to, že to fakt byl delfín - mělo to ploutvičku na zádech jako delfín a upšouklo si to otvorem na hlavě, jako to delfíni dělají - ale i kdyby to byl výplod mé choré mysli, ta symbolika pro mě byla v tu chvíli nádherná a budu na ni dále vzpomínat.

Dalšího rána jsme se sbalili z chatičky a tu hromadu všemožných tašek a krabic jsme naskládali do tří vozíků, které se obvykle dají v přístavech půjčovat. A šli jsme za Carel, která už na nás čekala na vozíku před halou. Přišli tři pracovníci, jeden zalezl do autojeřábu, druzí dva připravovali konstrukci s popruhy, do které naši loď zasunuli, konstrukci zacvaknout k obřímu háku jeřábu, dali povel, a loď se vznesla do vzduchu. Opsala půlkruh kolem jeřábu, ocitla se nad vodou, sklesala nějakých 5 metrů dolů a byla doma, na vodě. Pak pracovníci po chvíli hledání přivezli náš stěžeň, a s pomocí jeřábu ho vztyčili a upevnili (jen provizorně, správné vyvážení oni nedělají). Také mají speciální systém a náčiní na upevňování antény a dalších věcí na vrchol stěžně: servisáci si vlezli do takové nerezové budky, ve které se s pomocí jeřábu nechali ke stěžni vytáhnout, aby tam dokončili svou práci. Vašek je před tímto poletem poprosil, aby zkontrolovali, jestli nám svítí kotevní světýlko (toplight, je právě na vrcholku stěžně); pánové nahoře zjistili, že nesvítí, ale vyřešení problému nechali na nás (no bezva). Mezitím proběhla kontrola motoru a provedených oprav, a pak už jsme si loď měli převzít a odvézt na dané místo v přístavu.

Tak tedy “na značky”, Oskárkovi zacvaknout vestu, nastartovat a jede se. Vašek zkouší motor, zpátečku, pohyby lodě, vše v pořádku. Objedeme dvě mola a parkujeme, dokonce to vypadá, že jsme to nezapomněli, a jsme v klidu. Nicméně je poledne, slunce praží a máme hlad - a nefunkční, špinavou kuchyni a jsme bez vody. Včera mě napadlo koupit instantní jídlo v kelímku, které se jen zalije horkou vodou. Přišlo to vhod, ačkoli to i tak chvíli trvalo. A pak jsme se dali do úklidu; Oskar znovuobjevoval své lodní poklady. Letos jsem začala zvenku, loď je silně zaprášená - nepřiplatili jsme si za obalení igelitem (ale kvůli větrání to bylo asi dobré rozhodnutí - letos plíseň opět nikde). Celé odpoledne jsme spolu po lodi úklidově tančili tak, abychom si nepřekáželi, ale zároveň abychom byli maximálně efektivní. Tlačil na nás blížící se déšť, přičemž venku jsme měli všechny věci, některé v papírových taškách. A nějak provizorně jsme to dokázali, déšť skutečně přišel, i když slabý; nakonec jsme se rozhodli přespat v přístavu a první projížďku odložit na zítřek.

Další den jsme v klidu pokračovali v zaklízení věcí a přípravě lodi na vyplutí. Také bylo potřeba dořešit asi tři menší otázky se servisem. Mimo to jsme se stihli seznámit s jistým Florianem, kterému se líbily naše mapy, a který nám věnoval čtyři plechovky cideru; a také s mužskou polovičkou ukrajinského páru, který nejprve bydlel v chatičce vedle nás, a který připravuje svou loď na plavbu do Valencie, kde nyní žijí.

Schlutup

Vše v přístavu jsme v klídku dokončili a mohli jsme letos poprvé vyplout. Zítra je ideální předpověď na první menší baltský přejezd, dnes se procvičíme při plavbě ve vnitrozemí. Hezky foukalo, a tak jsme hned mohli vytáhnout plachty. Náš kurz se ale stáčel víc proti větru, takže jsme měli příležitost trénovat i réčka. Jedno jsme ale nezvládli úplně dobře, vítr nám plachty přefouknul na druhou stranu - bylo potřeba nastartovat motor, a tehdy jsme se na to už vykašlali. Do cílového Schlutupu to už nebylo daleko. Dvě lodě byly zakotvené, a tak se Vašek také rozhodl pro kotvení. Byl krásný večer, hráli jsme deskovku a pozorovali regatu lodí, které nás, kotvící lodě, před startem těsně objížděly. Klídek, pohodička, ale noci jsou nyní hodně chladné (ne, není to Baltem, za několik dní noční i denní teploty stoupnou).

Chvíli po západu slunce se Vaškovi podařilo oživit kotevní světlo na vrcholu stěžně ochmatáváním špatných kontaktů u paty stěžně a to pak kupodivu vydrželo svítít až do rána. Díky nové hlavní a jediné baterii jsme i přes celonoční svícení ráno bez problémů nastatartovali motor.

Neustadt in Holstein

Dnes je slunovrat, ta nejkratší noc v roce byla přerušená falešným alarmem hlídače kotvy. Bylo asi 3:30 a venku rozhodně nebyla tma; my (resp. kotva) jsme se nepohnuli z místa, a tak jsme zase záhy usnuli. Ráno jsme se nasnídali a vyrazili na motor přes Travemünde konečně na ten Balt. Tam jsme vytáhli plachty, foukalo naším směrem, ale jen mírně, dost jsme se pekli na slunci a pozorovali z dálky cvičení, kdy se na jedoucí vojenskou loď z helikoptéry slaňoval člověk. Příjezd do přístavu vyšel časově tak, že jsme do úzkého vjezdu vjížděli s vojenskou lodí společně. Ty vojenské objekty vždy vypadají děsivě, ale námořnici byli v pohodě, dokonce Oskarovi mávali, my jsme jemně uhli a jelo se dál. Florian z Marina Baltica nám doporučil zajet v Neustadtu co nejdále, až k mostu, a vybrat si tak místo nejblíž centra. Tam bylo ale plno, a tak jsme se vraceli skoro na začátek přístavu. S kotvením nám pomáhala sousední loď a jiný pán nám prozradil vstupní kód do mariny. QR kódem Vaškovi nešlo teď zaplatit a Hafenmeister nebyl v kanceláři, tak jsme platili později. A na místě jsme nakonec zůstali tři dny. Několikrát jsme navštívili výběrovou kavárnu a obchod, Vašek došel do yachtshopu ve 2 km vzdálené marině, byli jsme na hřišti, jednou jsme zašli do pivovaru v bývalé rybárně, jedno odpoledne propršelo, jeden den Vašek věnoval IT práci (to je letošní změna, občas bude potřeba taky trochu pracovat). Také jsme se při některé z procházek ocitli na koncertu na náměstí, kdy sbor tvořený postaršími Němci a Němkami s doprovodem několika akordeonů zpíval naši oblíbenou námořnickou píseň “Drunken sailor”.

Burgstaaken (Fehmarn)

Vstávali jsme brzo, měli jsme před sebou dlouhý přejezd - tedy alternativně se dalo skončit ve dvou bližších přístavech, ale přestože mi byl přejezd nepříjemný, pro budoucí postup v závislosti na předpovědi počasí jsme se dohodli jet do nejvzdálenějšího cíle na ostrovu Fehmarn. Ráno foukalo příjemně, jeli jsme na motýla, ale postupně větru a vln přibývalo, a Oskara ta dlouhá jízda nebavila. Nakonec jsem se zklidnila a závěr si i užila; pomohlo mi zabavit se mapou a navigací. Po příjezdu jsme se zvládli akorát dovalit do hospody na jedno pivo, zpátky na loď na večeři a brzy spát.

Znaveni včerejším přejezdem a nachytaným množstvím UV záření jsme se probudili hodně pozdě. Po snídani jsme šli vyprat (0,50 € za půlhodinu praní, takže 1,50 - 2 € za pračku, takhle levno asi v Dánsku nebude) a na nákup. Nejbližší obchod byl v centru 2,5 km od přístavu, tak bylo potřeba nasadit rychlejší tempo, protože jsme na ten den měli spoustu plánů. Centrum městečka bylo malé a pěkné. Také jsme si tam dali rychlý oběd: Fisch brötchen, bílé bagetky s uzenou rybou. Asi je to místní specialita, protože to samé jsem jedla v pivovaru v Neustadtu. Ale ten sendvič z okýnka na ulici Burgu byl famózní! Pořádný kus uzené ryby, čerstvý, neoschlý, paráda. Pak už zpátky k lodi, vyzvednout prádlo a stavit se v místním yachtshopu - a to bylo další příjemné překvapení, kdo by čekal, že ostrovní obchod bude tak dobře vybavený a s normálními cenami. Koupili jsme nový skládací barel na vodu (tentokrát 8l), spojku mezi hadice na vodu, a mezi zbytky lan jsme si vyhlídli ideální otěž hlavní plachty v barvách lodi - ale tu už Vašek koupil na míru v Neustadtu, bohužel za skoro dvojnásobnou cenu a v ne úplně správné barvě.

Největší atrakcí dne byla návštěva muzea ponorek hned u našeho přístavu. Ponorka S190 stojící na břehu (ve 20cm bazénku vody) se dá celá projít, na vše je možné sahat. Ale na to, jak je malá, v ní bylo dost lidí, kteří si vše chtěli fotit, takže zážitek za 9 € pro mě nebyl valný; aspoň kluci byli nadšení.

Lemkenhafen (Fehmarn)

Po prohlídce ponorky jsme vypluli. Cíl je vzdušnou čarou ani ne 10 km daleko, ale i to nám pomůže zkrátit už tak dlouhý přejezd následující den. Vyjeli jsme tedy zpět do úžiny Fehmarnsund, kde je mnoho neznačených mělčin, naviguji proto výjimečně výhradně podle tabletu. Podplouváme most Fehmarnsundbrücke propojující ostrov s pevninou - vede tudy rušná dálnice směrem do Dánska. Na konci ostrova Fehmarn je však nutné přeplout úžinu Fehmarnbelt trajektem. V současné době ovšem probíhají stavební práce na podvodním tunelu spojujícím Německo s Dánskem, který by měl trajektovou dopravu nahradit.

Připlouváme do příjemného malého přístavu. Parkování se nám moc nepovedlo, narazili jsme do kůlů, ale druhý pokus byl s vyznamenáním. Dřív mě parkování stresovalo, dnes jsem v klidu i když není situace ideální. Klid je základ. Pak udělám kravinu a sedřu si kůži na stehně, no, stane se. Kromě klidu je potřeba taky myslet, haha. Jdeme najít místo, kde bychom se zchladili pivem. Našli jsme něco jako plážový bar, na zahrádce na břehu šikmo obloženém kameny u klidného mělkého mořského zálivu jsme se zabořili do typického německého plážového koše a nasávali (kromě jednoho piva) poklidnou atmosféru. Při návratu do přístavu Oski změnil průběh večera, když začal interagovat s paní, která se chystala grilovat: nosil jí klacíčky a vlastně nás tak ke grilování přizval (což bylo jeho cílem). Stejně jsme měli koupené grilovací klobásky, jen jsme si je chtěli opéct rychle na pánvi. Grilování se dost protáhlo, ale večer to byl moc příjemný. A na závěr jsme dostali - mimo bohatého pohoštění - starší otěže plachty od pána, který na stará kolena svou plachetnici vyměnil za motorovou loď. Milé. Také nás naučili místní “pořekadlo”, že kdo se na Fehmarn podruhé vrátí, už z něj nebude chtít odjet. Pozvali nás ale, ať se na ně někdy zas přijedeme podívat…