V první řadě je potřeba říci, že z ohledu pracovní situace se tahle sezona vůbec neměla uskutečnit. Vypadalo to, že Vašek bude přes léto pracovat jako běžný smrtelník, a že na loď pojedeme jen na dovolenou (plánovali jsme 2 týdny spolu, pak bych tam s Oskarem zůstala pár dní sama, na týden by přijel děda Josef, pak zase sama a pak by Vašek dorazil zas třeba na dva týdny). Nakonec to v práci nabralo trošku jiné obrátky a Vašek byl na konci května uvolněn. Díky, to je ideální čas. Reálně jsme dokázali vyjet až v půli června. Řekli jsme si, že vracet se budeme v půli září, a tak nám vznikly krásné 3 lodní měsíce. Sice se nám ty sezony zkracují, v roce 2022 to byl začátek května až konec září, takže skoro 5 měsíců. První sezona 2021 byla duben až říjen, celý půlrok. Ale i ten čtvrtrok je víc než dost.
Kdyby letošní sezona mohla mít soundtrack, vypůjčila bych si “Guardians of the Galaxy: Awesome Mix”. Oskar si to pouštěl každý večer k usínání, zvláště v oblibě měl písničku Hooked on a feeling (aneb huga chaga). Schválně si to k četbě pusťte také.
Statistika
60 dní loď plula aspoň kousek a celkově jsme upluli dle gps tracků 1334 km / 720 námořních mil, což je nejméně ze všech třech sezón, ale ne zas o tolik. Na dobrém zařízení a internetu doporučuju prohlédnout celou trasu na mapě s kotvičkami, profiltrovat na celou sezónu 2023 nebo klidně porovnat sezóny. Letos jsme i kvůli sundanému stěžni propálili 175 motohodin dle budíku, ale je otázka, jestli to nebylo více a budík se trochu nezpožďuje (stav ke konci sezóny je 3109 h od instalace motoru v roce 1980). Pocitově to bylo rozhodně více.
Za 4 dny kajakování jsme upluli dalších 17 km na svalový pohon. 22 dní bylo nějaké kolo, ale většina kola jel jen Vašek v Německu podél kanálu zpět pro auto na festce. Celkem dle gps na kole najeto 553 km. No a pak jsme jeden den byli na “tůře” po “horách” a jen jeden den na koloběžce (protože Oskar už je na kole tak rychlý, že na rozdíl od loňska se za ním na koloběžce už nedá jezdit). Celkem 99 nových gps tracků ve Vaškově životním gps uložišti.
Počasí
Počasí vlastně určilo letošní trasu. Začínali jsme na jihozápadě Nizozemska a chtěli jsme se nablížit k východnímu pobřeží Dánska - toto podrobně rozebírám v článku Fríské setkávání II. Lákalo nás jet některé cesty po moři, ale to záhy padlo, nejen kvůli nepříznivému směru větru.
Když 5. července přišla ničivá bouře Poly, byli jsme bezpečně schovaní v přístavu Elburgu. Naštěstí neměla přecházet úplně přes nás - to nevím, co bychom dělali, tomu s lodí jen tak neujedeš ani s dvoudenním náskokem - tak dlouho dopředu se ani přesně předpovědět nedá - ale i kdybychom byli víc v jejím středu, to vybrané místo mi připadalo bezpečné (v rámci toho, jak ten náš přístav vypadal, neměli jsme vedle sebe žádnou jinou loď, se kterou bychom se pomlátili; nad sebou - ani dále po větru - žádný strom či střechu, ze které by něco mohlo lítat). Nakonec se bouře stočila od nás pryč ještě dříve, a my jsme byli “jen” na okraji její zuřivé síly. Ale i tak shodila v tom našem přístavu lešení, několik stromů a bezpočet větví. My zůstali bez úhony a ostatní lodě v přístavu také (až na jednu malou potrhanou plachtu). No a ve městě, kde jsme byli asi o týden dříve, tahle bouře zabila jednoho člověka. To jen tak na okraj o tom, jak je příroda mocná, a jak se dovolená na vodě může jednoduše zvrtnout.
Loni jsme měli za celou sezonu jen asi 3 deštivé dny. Letos to bylo naopak víc chladné a mokré než typicky letní. Jelikož v tropických vedrech dost trpím, tak mi to zas tak moc nevadilo, ale trochu mě mrzí, že jsme se nemohli koupat víc. A nebylo to jen o koupání, ale třeba i o kole, na cyklovýlet s Oskarem jsme jeli jen šestkrát (z toho dva byla jízda na nákup). Letos bylo léto tak první dva týdny, za které jsme se stihli krásně opálit a vyšisovaly nám vlasy. Pak se počasí zkazilo, bylo pořád kolem 20 stupňů (říkám, mně tahle teplota vlastně vyhovuje), ale slunce jsme neviděli několik dní až týdnů, skoro každý den pršelo, na výlety to nebylo, večer se moc nedalo sedět venku, a to je škoda. Už to bylo dlouhé. Pak byl asi týden pěkný, a pak to zas stálo za prd. Na konci prázdnin se zas léto vrátilo.
K tomu, jak deště trápily schnoucí prádlo rozvěšené venku po lodi, se vůbec nechci vracet.
Návštěvy
První návštěva byla jednodenní hned v prvním týdnu po nalodění, kdy se na nás a na loď přijel podívat Vaškův kamarád pilot Lukáš, který byl tou dobou pracovně v Nizozemsku. Pak jsme na měsíc osiřeli, a poté se s návštěvami roztrhl pytel. Nejprve jsme se potkali na dva dny s kamarády, kteří byli na dovolené na lodi, ale dle jejich slov si to moc neužívali, takže setkání s námi brali jako vítané zpestření (my taky). Pak přijeli během dvou týdnů všichni naši rodiče, každý na pár dní, což nebylo úplně nejšťastnější načasování. Mezitím jsme se potkali (na hodinku) ještě s prvními majiteli lodi. Naopak se v té době s námi nezvládl potkat Jeroen. A také nás plánoval navštívit Vaškův vzdálený bratranec Šimon s Hedvikou, t.č. bydlící v Nizozemsku, ale loď se od jejich bytu stále vzdalovala a vzdalovala, až to nestihli. V Německu nás navštívili na pár dní švagříci s rodinkou, a pak za námi na tajňačku na jeden den přijeli Vaškovi rodiče.
Krátké kokpitové návštěvy letos byly čtyři: pán v Haarlemu, který zvažoval nákup Wibo plachetnice na nás zaklepal s prosbou o radu a nakonec byl skoro v ložnici na obhlídce; vzájemné návštevy s vedlejší Wibo plachetnicí u Lübecku, vzájemné prohlídka lodí a večerní drinky s vedlejší švédsko-německo-holandskou posádkou v Lauenburgu a kafe s polskou veslařkou na Elbe-Lübeck-Kanalu.
Poruchy a ztráty
Je to k neuvěření, ale letos nám vůbec neteklo do lodi, nebyli jsme v žádném velkém ohrožení, nic důležitého se nerozbilo - na rozdíl od předchozích sezon (díra ve výfuku poprvé a podruhé). Super!
Bez ztráty kytičky ovšem nejsme - zkratoval se nám bojler (ohřívač teplé vody). Stalo se to dva týdny před koncem sezony, kdy jsme při připojování elektřiny dvakrát vyhodili pojistky na přístavním sloupku. Když jsem vypnula vypínač bojleru a Vašek elektřinu zapojil potřetí, pojistky nespadly. Když jsem vypínač pro zkoušku zapnula, elektřina zase spadla, takže příčina byla jasná a po zbytek sezony jsme fungovali jen se studenou vodou. Možným důvodem poruchy mohla být 2,5 měsíce stará chyba, kdy jsme při předávání lodi zapojili elektřinu, ale bojler byl zapnutý, s tím, že v tu chvíli ještě nebyla napuštěná voda. Servisák si to po minutě uvědomil a elektřinu vypojil, ale to už se mohlo něco částečně spálit, přestože pár týdnů to ještě fungovalo. Kdo ví; přes zimu nám bojler v servisu opraví, případně vymění.
Taky lodní baterka je asi kaput. Poslední týden nám najednou přestávala téct voda po 2 dnech v přístavu, ale bez napojení na břehovou elektriku. Po vypůjčení zásuvkové redukce od sousední lodi a zapojení nabíjení najednou voda začala téct. Takže jsme to vyhodnotili tak, že kapacita baterky už je hraniční a na silný odběr vodního čerpadla po pár dnech už nestačila. Jelikož loď ze stejné baterky startuje i motor, tak už není čas na hrdinství a budeme muset taky koupit novou.
Jo a taky Vaškovi uletěla oblíbená kšiltovka z Texelu, kam jsme letos nedojeli. Oskarovu kšiltovku jsme ostatně také domů nedovezli, tak nevím, kde skončila.
Nejlepší novinky
Letos nám hodně pomohly dvě věci - nemůžu se rozhodnout, která měla větší přínos: vysílačka a stínítko. Být komunikující loď je prostě dobré, vhodné, bezpečné, mnohdy i zklidňující. Stálo za to absolvovat ten kurz a stojí za to zvednou sluchátko a nemít línou hubu, aby se předešlo holému neštěstí například ve formě zbytečného čekání nebo prostě nervózní nevědomosti. Ano, často se to dá řešit i mobilním telefonem. Ale tohle je mnohem lepší, protože můžete poslouchat, co se kolem děje, a i okolí o vás ví.
Trojúhelníková stínící plachta, familiérně stínítko, je vychytávka za pár stovek, kterou jsme si dovolili pořídit až na třetí, dosud nejméně slunečnou sezonu. (Vzpomínka na naše dřívější náročné konstrukce pro vyvěšení stínících osušek je celkem komická.) Jelikož je plachta zároveň nepromokavá, využívali jsme ji i jako stříšku proti dešti, abychom mohli větrat a nepršelo nám dovnitř. Na příští sezonu koupím ještě jednu, větší.
Komory a námořnické sebevědomí
Komor sice letos nebylo mnoho, ale zato byly pořádné. Začalo to ještě před hranicemi s Německem, kde vodu do malé komory pustili příliš rychle, a my jsme se tam všichni trošku pomačkali. Pak v jedné z prvních německých plavebních komor jsem málem nedokázala nastoupit ze břehu do lodii, jak rychle loď klesala od vazáků, tuhle blbost už nikdy neudělám. No a pak to začalo, 4 metry stoupání v komoře, 7, 14, pak jsme sjížděli 23 metrů na pohyblivých vazácích, a pak ten lodní výtah. Inu, zkušenosti, zkušenosti. A budou zas další - německý styl už umíme, ale třeba ve Švédsku nebo Francii to chodí trochu jinak. Letos to tedy nebylo vůbec o moři, vlnách a přílivech, ale hlavně o těch peripetiích v komorách.
Závěrem
Jsme rádi, že nám ty tři měsíce na lodi vůbec letos vyšly a jsme pokorně vděční, že se nic špatného nestalo. Zase nikdo nespadl do vody, a nic se zásadně nerozbilo, nepokazilo (jen tak dál, prosím).
Osobně mám ze sezony trochu rozporuplné pocity. Počasí bylo nic moc. Plachtění jsme si moc neužili, Nizozemsko taky ne - obojího bylo málo. Německo mne nenaplňovalo, průjezd nekonečně stejnými umělými kanály taky ne… Ale tak těšíme se na severské země, a že na jaře zas vztyčíme stěžeň. Vašek by chtěl nechat ušít novou plachtu, tak to jsou hezké plány.
