Varování: tento článek není pro slabší povahy a pro Oskiho babičky. Přečtěte si raději jak pěkný byl první týden. Nebo počkejte na další.
Po spuštění lodi do vody byl plán, že druhý den přijdu ráno do servisu a s lodí přepluji k dočasnému ubytku s molem. Poprvé v životě sám, bez posádky. Taky poprvé v životě na vlastní lodi. Taky poprvé v Holandsku a mezi nákladními loděmi. A taky poprvé po opravách ve Stevens Nautical.
Počasí bylo dobré, málo větru. Kontroloval jsem všechno možné. Narozdíl od chorvatských charterů mě překvapilo provedení bilge pumpy - taková ta věc poslední záchrany, když loď nabírá vodu a teče do ní. V Chorvatsku a asi na všech modernějších Bavárkách to bývá elektrické čerpadlo s nasáváním na nejnižším místě v podpalubí a výpustí ven z lodi. Navíc obvykle s automatickým spuštěním v případě vody v lodi. Na Careli je to mechanická dírka v kokpitu, kam se zasadí páka a pumpuje se. Nasávání je velká hadice v motorovém prostoru, jejíž konec jsme objevil asi servisákem ohnutý vzhůru (aby mohl k motoru), takže by nasávala, až když by loď byla pod vodou. Výpusť mě překvapila ještě víc. Je to jen hadice v lukně. Servisák říkal, že v případě potápění je potřeba hadici vyndat, konec hodit přes okraj lodi a až pak začít pumpovat. Ale že prej to potřebovat nikdy nebudu ;)
První přeplavba solo asi 20km sice trvala 2 hodiny místo odhadované 1 hodiny, trošku jsem naboural u zvedacího mostu, ale u domu byla Carel v pořádku zaparkovaná, všechno ok, motor vydržel, v lodi sucho, všechno asi fakt opravili dobře.
V Chorvatsku obvykle nacvičujeme s posádkou man over board a splachování záchodu ještě před vyplutím nebo první den po. Během čištění lodi jsem Terezu seznámil s bilge pumpou a jak bychom kdyžtak mohli bojovat o život a záchranu lodi. Haha, dobrý substitut.
O týden později po vyčištění a nastěhování rodiny vyjíždíme všichni. Po asi hodině cesty řídí Tereza pří zajíždění z Volkeraku do De Vlie říčky a při tom nám začal ukazatel hloubky pípat, že jsme na hloubce 0,7 m, což je s ponorem 1 m dost nemožné. Myslel jsem si, že se nám zespoda na ultrazvukový senzor asi nalepil nějaký igelit a že sensor je 0,7 m pod čarou ponoru, tudíž takto nastavený, pokud nic nevidí.
První noc na divokých kůlech ok. Druhý den jsme jezdili po říčce. Znovu párkrát loď odřeli při několika cvičných přistáváních ke kůlům. Parkování nám ještě moc nejde, tak raději trénujeme mimo přístav. Trochu divné je, že ukazatel hloubky pořád ukazuje 0,7 m. Asi fakt blbej igelit.
Při příjezdu do Steenbergenu jsem telefonem Havenmeistera upozornil, že jsme trochu nemehla. Určil nám “pohodlné” místo k přiražení. Dokonce sám vyběhl ven nám pomoct s vyvazováním. Nicméně pomoc to byla dost jiná než známe z Chorvatska. S jedním lanem tak napůl pomohl a pak něco křičel. Bylo to asi “dej zpětný chod”, ale pochopil jsem to až nárazem špičkou do mola. Marina byla kůlového typu, ale jinak než jsem znal z Chorvatska nebo z knížek. Místo kůlu za lodí, o který se loď lanem zabrzdí a pak druhým lanem natáhne k molu dopředu to tu mají tak, že se musí zabrzdit lanem z přídi na vazák na fingeru a lano ze zádi vázat ke kůlu vlastně dopředu. Pak je loď netradičně vyvázána lany od zádi a přídě k sobě, místo aby lana tahala od sebe. No nic, máme pěkný zářez na špičce a jsme chytřejší. Ještě, že je ocelová.
Po dvou nocích se chystáme odplout. Jdu zkontrolovat motor. Sedí nad 10 cm vody. Kde se vzala? Před tím bylo v lodi vždy sucho. Vytřel jsem 2 kýble vody z motorového prostoru a začal hledat závadu. Našel jsem, že jak nám v servisu měnili hadice pro přívod chladící vody k motoru, tak nejen, že bilge hadici strčili na stranu špatně, ale navíc přívodní hadici nechali třít se o motorový setrvačník až se trochu prodřela. To by vysvětlovalo tu vodu. Ještě, že jsem to objevil před vyplutím a dříve než by se motor zavařil. Hadici jsem zkrátil a znovu napojil. Vše vypadá funkční.
Nahazuji motor na zkoušku, zda vše funguje. Ale ouha, odněkud zase teče voda. Poslal jsem Terezu s Oskarem na procházku a jdu rozmontovat podlahu kokpitu a hledat odkud to teče. Po hodině pátrání jsem odhadl, že asi z té špatně přístupné věci, co je asi součást výfuku (který u lodí odvádí spaliny i chladící vodu). To je blbý, protože to je asi pod čarou ponoru a odšroubování něčeho by mohlo spustit proud vody a loď potopit. Odkládáme odplutí o den a jdu konzultovat se servisem.
Nejbližší servis je ten náš, asi 20 km vzdálený. Problém je, že sezóna se rozjíždí a servisy mají plno. Snad nás to nezasekne na 2 měsíce. Servisák po Whatsappu a po zaslání fotek vysvětluje, že ta nádoba slouží jako bezpečnostní nádoba pro zbytek výfukové vody po vypnutí motoru. Je to sice pod hladinou ponoru, ale přes hadici, která vede nad hladinou, takže při vypnutém motoru by do lodi fakt němělo zatékat a nemusíme si dávat budíka na noc na vytírání. Nicméně závada se musí opravit asap a máme dorazit zpět a snad někdy budou mít čas se na to kouknout.
Druhý den před vyplutím koukám do motoru. Sucho, takže asi fakt teče dovnitř jen když běží motor. Odhadl jsem, že snad té vody nebude moc a že před vyplutím z říčky na Volkerak zase zastavíme u těch divokých kůlů a jednou vodu vytřu. Podle plánu asi za hodinu vytírám dva kýble vody.
Vyjíždíme na Volkerak a ve stejném místě jako na druhou stranu zase začíná pípat hloubkoměr. To je fakt divný. Jdu se podívat a konečně mi to došlo. Když je pod motorem voda, tak je čidlo hloubkoměru pod vodou, zkratuje se a proto hlásí minimum, jako kdyby se ultrazvuk hned odrazil a elektrický signál dorazil po 0 ms. Aha. Nic není náhoda a jak psali v chytré knížce “Marine Diesel Engines” je potřeba vést si podrobný technický deníček a přemýšlet v kontextu.
Po další půl hodině jdu zkontrolovat motor. Okolo nás docela provoz velkých lodí, skoro žádné kotviště a v motoru 10 cm vody. Blbý, improvizujeme, že zastavíme u zavřené restaurace a zase jsem vytřel přes 2 kýble. Asi se to zhoršuje. Zvažuju, co dál. Přemlouvat servis, ať pro nás dojedou a odtáhnou nás? Posledně jsem je takto přemlouval na podzim a udělali to po 3 měsících. Nechat loď zaparkovanou a vykašlat se na to? Asi ne. Všichni vesty, přípravit bilge pumpu a každou chvíli kontrolovat motor. Podkud se to fakt zhorší, tak je průser, protože bez plachet na Volkeraku s tím provozem bychom měli fakt dost velkej problém. Ale riskujem to.
Sotva jsme vyjeli od hospody, tak začal pípat hloubkoměr. To bylo o dost rychleji než jsem odhadoval. Jdu se tam podívat. Blbý, vody čím dál víc. Oskar naštěstí více méně poslouchá, sleduje lodě, má vestičku a je v pohodě. Tereza jde kormidlovat jednou rukou a druhou rukou nasazuje bilge páku a začíná pumpovat. Já dole prostrkuji prsty škvírou okolo běžícího motoru, ať mi je to neucvakne klínovým řemenem, a pod motorem držím tu nasávací hadici bilge pumpy. Jedem a pumpujem. Naštěstí dost rychle, takže voda pod motorem nestoupla k baterce a kabelům, takže motor stále pracuje. V servisu dokonce parkujeme bez nabourání.
Další den vyprávím story servisákovi. “No, no, no, you really should not repeat that.” A má u toho takový divný pohled. Nicméně ho to konečně donutilo se na závadu podívat. Nemá lidi, co by to mohli řešit, ale radí mi, jak problémovou část výfuku vymontovat. Po 2 hodinách nadávání to mám venku. Servisák vzal nůž a elegantně ho zabodl do této “ocelové” věci. “I think, this one is finished, no?” Další den čekáme a jen jeden další zaměstnanec přinesl naší starou součástku rozříznutou flexou. Uvnitř jen rezavé kusy, na několika místech drží jen barvou. Slíbil sesvářet novou z nerezu.
Další den dostáváme nerez verzi, která snad bude pasovat. Po 3 hodinách jogy (stojím na špičkách skoro na bobku, ale se zvednutým zadkem, někde před špičkama nohou, kam nevidím, se snažím smontovat vše zpět. S delšími šrouby a 5 podložkami to jakž takž sedí. Zkušební start a nikde nic neteče ani nekouří. Tak snad dobrý.
Další den jsem o 380 EUR za konzultace a nerez lehčí, ale konečně zase vyplouváme. Dokonce i hloubkoměr alespoň občas funguje. Když ne, tak mě to vždycky vystraší a běžím se kouknout, zda zase nenabíráme vodu, ale zatím se zdá, že se jen hloubkoměr z té vlhkosti pomaleji regeneruje. Asi jako moje nervy.