A jak to zvládá Oskárek? To se nás často ptají i lidi, kteří nás neznají. Není divu, asi není běžné, aby dvouapůlleté děti žily na lodi. Tedy možná některé ano, ale ty se na lodi už narodily.
Nejlepší je zeptat se jeho samotného: “líbí se ti na lodi?” - odpoví většinou “jojó.” Jako rodiče, nejbližší pozorovatelé, nemůžeme nesouhlasit. Vcelku vypadá spokojeně.
Stejně jako v Praze i na lodi jsme Oskarovi mohli dopřát ten luxus vlastního pokojíčku, na který je zvyklý (a my ostatně taky). Naše prostorná osmimetrová loď je vlastně takové 3+kk, takže celá hundekoje může být Oskárkova. Teda svůj pokojíček sdílí se složenou plachtou, sbalenými spacáky a balíkem náhradních záchranných vest, takže mu patří celičký prostor o rozměrech zhruba 70x100x60 cm, zkrátka tak akorát na jeho postýlku (matraci). Pokojíček je tedy nadnesené označení pro místo na spaní. Ale vzpomeňte si, když jste byli malí, taky jste si rádi stavěli maličké domečky? Z přepravek, kartonové krabice, pod stolkem s ubrusem. Fascinace dětí malými prostory je neoddiskutovatelná. Již z Prahy jsem vezla malou ozdobu pokojíčku - nástěnné nálepky. A království bylo na světě.
Když jedeme, nebrání se venku Oskar záchranné vestě, pozoruje okolí a mává na lodě, na páce vinšny mele a vaří kafíčko, nebo ji má místo kormidla a řídí tak loď. Když jsme pluli ve vlnách, nám oběma dospělým se v podpalubí dělalo nevolno, zato Oskárek se jen hurónsky smál a nechal se houpat, až nadskakoval. Když něco táta opravuje, opravuje vlastním nářadíčkem s ním. Když jsme zakotvení v marinách, chodíme na hřiště, procházky (Oski na kolo-odrážedle, které ovládá s naprostou jistotou) a nákupy. V nepřízni počasí hledáme aktivity uvnitř lodi. Oski byl vždy hodně samostatný a většinu času si chce hrát sám. Má vytažená dvě auta a Lego Duplo kostky, občas si poslouchá knihy s Albi tužkou. Jinak svůj batůžek plný hraček prakticky neotevírá, spíš vymýšlí spoustu vlastních her s věcmi denní potřeby. Opravdu nevypadá, že by se nudil nebo nějak strádal.
Také tu Oskar po několika měsících, kdy už ani doktorka nevěděla, co s ním, přestal kašlat.
Dlouhodobě Oskara otužuju, ale evidentně ještě málo, a on chce jít dál. Sprchuje se už dlouho nejstudenější vodou z nás tří (já jsem své otužování v půli této zimy vzdala - veliká, veliká chyba). My dospělí si bereme mikiny, případně deky, a Oskar si sundavá mikinu a ponožky. Měli bychom se od těch dětí víc učit.
Všechno ale růžové není. Od svých 29 měsíců přestal Oskárek potřebovat plenky na noc, na čůrání se sám budil, a relativně rychle byl bez nehod, což mu vydrželo 2 měsíce. Ale hned snad první nebo druhou noc na lodi se počůral. Další noc zase a tu další zase. Tak jsme ho začali budit než my jdeme spát, nebo případně cca ve 2 ráno, a snad až na jednu noc je tato strategie zatím úspěšná. Pokud se v noci sám vzbudí, jde pak často spát do kajuty k nám (místo usínání si tak volí sám).
Za největší “problém” považuju to, že se Oskimu už nechce po obědě spát. Tedy ono by se i chtělo, ale svět je tak zajímavý místo! Začalo mu to už před více jak půl rokem, odkdy třeba jednou do týdne po obědě neusnul. Jinak si dával své stabilní odpolední dvě hodinky - což je citelný rozdíl. Před odjezdem do NL spal zhruba 2x týdně, jiné dny si jen v postýlce třeba i hodinu relaxoval (ležel, povídal, hrál s plyšáky, a dobrovolně nevylézal z postýlky). Tady chybí i ta relaxace, “spinkat neci, reuaksovat neci”, zařazovat odpočinkové aktivity nepomáhá. To samo o sobě problém není, ale večer (nebo kdykoli během odpoledne) je proto na denním pořádku hysterický záchvat kvůli ničemu (asi, protože kdo ví). Jasně, rodiče bláznivý, asi si to zasloužíme, měníme zajeté zvyky, ukazujeme svět… Oba rodičové jsme v dětství také předváděli hysterické scény, dokud nás naši rodiče (zdravíme do Prahy!) shodně nepostavili do vany a oblečené neosprchovali ledovou vodou. Nejen kvůli vlastnímu traumatu toto Oskárkovi způsobovat nechceme (navíc u něj by to s jeho Wim Hof přípravou ani nemělo žádný efekt). A tak se učíme trpělivosti.
Přestěhovat se z velkoměstského bytu na malou loď chce špetku odvahy. A tak si zvykáme, každý po svém, každý svým tempem. Myslím si, že i oba problémy si brzo sednou.
