Grevelingen II

Štěstí v neštěstí

Jsme na souostroví Archipel v Grevelingenmeer. Plán je napnout plachty a nechat se větrem snést až na začátek Grevelingenmeer, do mariny v Herkingen, kde jsme již byli, abychom mohli z tohoto jezera odjet pryč. Podle předpovědi počasí je ke splnění cíle potřeba být ráno poněkud rychlejší, a tak jsme si přivstali, nasnídali se, poklízeli už za zahřívání motoru, a ve chvíli, kdy jsem si zacvakla poslední přezku záchranné vesty, motor zpomalil své brumlání a bublání - naléhavá výměna pohledů - až se zastavil úplně. Polknutí naprázdno. A nechtěl naskočit. Sevření žaludku. Sundaváme vesty, bez motoru nic nezmůžem, tohle bude na dýl. Vašek otevírá motor a hledá příčinu problému. Včera dolíval palivo, mohlo být zanešené bakteriemi (nenalil tam proti nim jed), a zanést tak filtr? Mohla se ucpat hadička pro přívod paliva do motoru? Nebo nasávání vzduchu? Nebo něco jiného? Dočasně (asi na 5 minut) fungovalo odvzdušnit druhý filtr paliva. Pak přítel na telefonu poradil vyzkoušet, zda v nádrži paliva není podtlak. Nebyl. Ale určitě bylo něco s hadičkami s dieselem, protože pomáhalo s nimi hýbat a povolovat je. Pak si Vašek přizval na pomoc pána ze sousední lodě, ochotného Němce, se kterým nakonec nějak problém vyřešili (díky pane z “Eau La La”).

Vaškův komentář: úplně přesně nevím, v čem byl problém. Blbý bylo, že kohout přívodu dieslu neměl kohout, jen takový ten čtyřhran na kterém by měl být kohout. Takže nešlo poznat, kdy je zavřený a kdy otevřený. Když jsem na něj poprve šáhnul kleštěma, tak se ozval zvuk jak když se něco nasává. A potom motor chvíli běžel. S panem z Eau La La jsme odmotovali hadičku mezi primárním a sekundárním filtrem dieslu a pozorovali, jestli poteče samospádem. Nejdříve moc ne, ale pak jsem kleštěma kohout nastavil do polohy, kdy teklo dieslu víc. No a po smontování všeho motor běžel až do dalšího přístavu asi hodinu proti větru na velké otáčky. Tak asi to bylo tím kohoutem, který byl možná celou dobu od spuštění na vodu jen tak trochu pootevřený. Dolitím nafty se možná to pootevření ještě zaneslo nějakou nečistotou a už to bylo motoru na běh málo.

Jsem smutná z další poruchy lodi. Váhám, zda máme dost jídla, a bojím se, že dnes dojde voda. S Oskárkem se pořád dokola poflakujeme po ostrově, a v závěru máme velmi silný výchovný moment ohledně úmyslného rozbíjení věcí, který po uvědomění vede k pláči obou zúčastněných.

Vašek si není opravou motoru zcela jist, protože se vlastně nepřišlo na příčinu. Vymýšlíme, kam tedy pojedeme, kam to není daleko, a kde je u přístavu servis. A volíme městečko Brouwershaven, kde jsme byli před několika dny.

Mrzí nás, že loď má zase nějaký problém, ale jsme vděční, že nám motor vypadl ve fázi uvázání u mola, a ne někde při jízdě po rozbouřeném moři.

Brouwershaven

Stejně jako ve Willemstad i v Brouwershaven se hlásíte u havenmeestera ještě před vjezdem do přístavu. Místní havenkantoor svým architektonickým provedením připomíná leteckou věž. Stojí na vyvýšeném místě nad komorou (sloužící jako brána proti velké vodě), přes kterou vede vyjížděcí most pro pěší. Přistávaní k čekacímu molu se moc nezdařilo, způsobili jsme si vazákem zbytečný zářez na špičce lodi. Přistávání ve starém přístavu v centru města - jako minule - bylo jen s mou absurdní chybou, kdy jsem neměla lano provlečené pod zábradlím, ale naštěstí to žádnou pohromu nezpůsobilo. Také moje vystoupení na molo se nyní podařilo bez pádu a krve, na rozdíl od posledně. Místní molo je nezvykle vysoké, příště si budu dávat větší pozor nejen na vzdálenost lodě od mola, ale i na jeho výšku. Dojeli jsme, vypínáme motor. Je v něm trochu vody.

Další den Vašek obvolává okolní servisy. Když už se obtěžovali zvednout telefon, sdělují nám čekací dobu 4 týdny. Jsme skleslí, jdeme na procházku, a zastavujeme se v ještě jednom servisu. Starší pán si vyslechl příběh o motoru a navrhl, že se ještě týž den zastaví na motor podívat. To se také stalo, a co lépe, nabízí řešení: za 4 dny jeřáb nadzvedne Carel jen kousek nad vodu, technici vymění vnitřek stuffingboxu (laicky provázky na tyči vedoucí k vrtuli). Druhý problém jsou palivové hadičky a palivová nádrž, což by také měl tento servis dokázat.

Tak jsme snad z bryndy venku! Čtyři dny v tomhle krásném městě budou fajn, je to dobré místo na “ztroskotání”. Navíc předpověď počasí hlásí sluníčko. Ale jsme rádi, že nemusíme čekat týdny. Snad to tedy vyjde.

Na kole do Zierikzee

Další den (pátek) si půjčujeme kola ve Sparu a jedeme na výlet! Vašek chtěl do Burghsluis, ale jeli jsme trošku jiným směrem - podle mapy jsme spíš blíž Zierikzee, kam jsme plánovali jet v neděli. Jenže já jsem tam našla pražírnu výběrové kávy, kterou nutně potřebuju koupit (tu kávu, ne celou pražírnu), a jeden obchůdek, ve kterém ji připravují - je to pekařství, a zavírá za hodinu. Otevřou až v pondělí a do té doby nevím, kde jinde tuhle kávu sehnat. Měníme tedy plány a šlapeme do pedálů! Chvíli nám to trvalo, ale pekařství (De Man die Bakt) jsme těsně před zavíračkou našli. Plnoštíhlá cukrářka nám připravila dvě úžasná espressa na elegantní Faemě. Dávám se s paní do řeči, je moc milá, dala nám ochutnat místní specialitu, a prodala ty nejnadýchanější, nejlepší (a nejdražší) kokosky, co jsem kdy měla. Zrna sice neprodává, ale poradila, kde je seženeme: v obchůdku Koffie en T, který se nachází za dvěma rohy. Někdo si pro radost kupuje předražené kabelky, mně ke štěstí stačí balíček výběrových zrnek. Prodejce byl taktéž milý, a poradil další místo, kam pojedeme: kavárnu de Biet (protože jsme si mezitím koupili sendviče a máme chuť na další espresso), navíc je u přístavu, takže není co řešit. Projeli jsme centrum, kolem starého přístavu, přes dřevěný otevírací most, a už jsme tam byli. Káva zase boží. Pod kavárnou parkují lodě v trojstupech, a mezi nimi dvě, se kterými se pořád potkáváme (Schwarte Swan a Eau La La). Ve shluku lidí a mezi protijedoucími cyklisty jsem zahlédla známou tvářičku - Colina z pískoviště (takhle kudrnaté vlásky má málokdo). To je paráda, jsme v cizí zemi, nikoho tu neznáme, ale potkáváme ty stejné lidi.

Už jsem psala, jak je Zierikzee krásný město? Ne? Zierikzee je krásný město. A nemůže za ten dojem jen káva a kokosky a příjemné počasí a známé tváře.

Projíždíme kolem velikého nového přístavu v příjezdovém kanálu k červenému majáku, kde je skvělá vyhlídka na Zierikzeebrug - nejdelší most v Nizozemsku. Za 9 minut je celá, asi ho budou otevírat, tak jsme tam počkali. Cesta zpět na loď byla náročná, protože jsme jeli proti větru. Ke krátké svačince skvěle posloužilo odpočívadlo u eko-nabíjecí stanice pro elektrokola (elektřina byla získávána větrem a sluncem). Domů to máme už jen kousek. Po dojezdu si dáváme na zahrádce pivo.

Sobota pracovně-odpočinková

Jdeme na návštěvu! Včera večer šel kolem lodi dědeček kudrnatého chlapečka ze hřiště, a asi protože se pořád potkáváme, pozval nás na kávu k nim domů. Bylo to milé setkání, Oskar si dokonce vysloužil 3 knížky. Také děláme den velkého prádla. Odpoledne Vašek zapojil kabely do nové nabíječky elektroniky nad knihovnou.

Výlet do Burghsluis

Půjčujeme si zase kola a jedeme na výlet. Začínáme po severní straně ostrova, obědváme předražený přesmažený fastfood u Brouwersdam, jedeme dunami, rychlá zastávka na pláži u Severního moře, cestou obdivujeme nedělní provoz cyklistů a plachetnic. Kafíčko jsem vybrala v Burgh-Hamstede (zase ta výběrovka), kde jsme trochu znervózněli, že to máme ještě docela daleko, bude to proti větru, a už byly 4 odpoledne. Pak jsme teprve projížděli ten “cílový” Burghsluis, ve kterém k Vaškovu překvapení nebylo kromě nevzhledného přístavu vůbec nic, pak z další vesnice zbyla jen kostelní věž, a teprve další zastávka nám objasnila zase něco z historie této oblasti. Pod vyhlídkou byly hezky zpracované naučné tabule s mapami a dobovými fotografiemi, které zobrazovaly, jak Nizozemsko ztrácelo půdu zvyšující se hladinou moře. Je neděle, obchody zavírají dříve (a nevíme v kolik). Naštěstí jsme stihli kolo vrátit 8 minut před zavíračkou, i jsem zvládla rychlý nákup.

Servis

Vstáváme, abychom stihli být ve smluvený čas pod jeřábem. Kolem něj a pod ním je spousta lodí, vyvazujeme se dál na molu. Já s Oskárkem odcházíme na hřiště, za celý den jsme navštívili všechny tři, některé vícekrát. Scházíme se na společný oběd v místní rybárně, kde vám ufritují, na co si ukážete. Volím naložené kousky ryby v těstíčku z velké nádoby, prý je to to nejčerstvější. A chutnalo nám.

Carel byla z vody jen několik centimetrů a za necelou hodinu byl tento problém vyřešen. Servis se protáhl až do 10 do večera, pan servisák opravoval více lodí najednou, ale i tak byl velmi pozorný a našel u nás ještě další vady (např. celou dobu nám nefungoval alternátor), a všechno se mu podařilo vyřešit. Byl to dlouhý, náročný den, zalitý sluncem a konečně i vysokou teplotou (až moc, jsme trochu spálení a dehydratovaní).

Veermansplaat

Doplnit zásoby, zaplatit servis, pozdravit kamarády, a jedem! Je den dětí, koupili jsme Oskimu malou Duplo hračku (hydrant a pejska), větší radost možná způsobil bublifuk. Oběd vařím na ostrově Dwars in Den Weg, kam jsme z Brouwershaven motorovali, protože je to kousek. Na ostrově jsme konečně viděli slibovaná zvířátka - stádo černých koní. Pak konečně zase vytahujeme plachty, část máme proti větru a část po, řídím, méně či více obratně, na kousek cesty bereme na pomoc i motor. Kotvíme u ostrova Veermansplaat. Je tu jen jedno krátké molo obsypané třema loděmi. Zabíráme poslední místečko, aniž bychom přemýšleli nad hloubkou - to přeci musí jít, navíc s naším malým ponorem - ale máme pod kýlem asi jen pár centimetrů k písečnému dnu (aspoň, že tam nejsou kameny).

Pán ze sousední lodě si z procházky přinesl velkou igelitku plnou mušlí. Vašek nelenil a zeptal se, jak na to - ukecaný pán nám vše ochotně poradil. Uvařit mušle koupené v obchodě umím, ale sama jsem je nikdy nesbírala. Vzali jsme kyblíček a šli na lov. Nejprve jsem byla nedůvěřivá k vodě plné řas i k mušlím samotným, ale jídlo přichystané z vlastnoručně sehnaných surovin mě zajímá čím dál tím víc, tak jsem se rozhodla důvěřovat pánovi i přírodě. Když jsme přišli s úlovkem zpět, pán ještě doplnil informaci, ať mušle necháme hodinu v kýbli a občas vyměníme vodu, tím se pročistí. A ano, povedly se. Čerstvost byla samozřejmě nepřekonatelná, ale hlavně to vědomí vlastního shánění jídla vytvořilo z výborné večeře výjimečný zážitek.

Bruinisse

Dopoledne jsme si nalovili další mušle na oběd, a fúúúú na začátek Grevelingenu. Jedeme s plnými plachtami proti větru, který postupně úplně upadá. Slunce celý den praží, jsme pěkně vypečení. Potřebujeme doplnit vodu, a plánujeme už odjíždět z Grevelingenmeer, takže v úvahu připadají přístavy v Herkingen nebo Bruinisse. V tom druhém jsme ještě nebyli, tak volíme ten. Dostali jsme snad poslední místečko, do kterého nás navedla sama milá havenmeesteryně. Hned po příjezdu jsme se šli zchladit pivem a limonádkami v nedalekém městečku.

Moselbank

Dopoledne jsme se šli podívat na provoz komory Grevelingensluis. Je to složitá inženýrská stavba, velmi dobře promyšlená; automobilová doprava je vždy odkloněná na ten most, pod nímž jsou vrata komory právě zavřená. Čekáme na balík, který měl do Oude-Tonge přijít před dvěma dny, a nic. E-shop se radí s dopravní společností několik dní. V Brouwershaven jsme si koupili novou týdenní kartu (stojí podobně jako 1 noc v přístavu) pro nocování v Grevelingen, tak ji aspoň ještě využijeme - pojedeme čekat na blízké ostrůvky Moselbank, kde jsme svůj pobyt v tomto jezeře začínali. Našli jsme místo u druhého ostrova - u toho, u kterého jsme ještě nebyli. Tímto jsme navštívili už všechna místa Grevelingenmeer, která jsou dostupná.

Bavíme se s lidmi na mole a smějeme se přijíždějící posádce předražené motorové lodi, která místo kormidla používala pro jízdu boční vrtulky.

Další den už z Grevelingenmeer odjedeme.