Na konci února se Vaškovi podařilo vyřešit situaci s prací a ukončit ji, a tak i letos můžeme na sezónu odjet na loď, jak jsme si přáli. Před odjezdem jsme si naplánovali ještě nějaké zahraniční cesty, takže času doma na přípravy vlastně moc nebylo.
Samotný odjezd jsme odložili o den kvůli mému nakonec nezávažnému zdravotnímu problému a potřebným vyšetřením (na jedno vyšetření se ještě budu muset za pár týdnů vrátit). Jeli jsme tedy v noci z pátku na sobotu, a jelo se dobře, provoz byl nízký, počasí na jízdu dobré. Navigace nás hnala jinou (takovou zubatou) cestou, než jsme dosud jezdili. Já jsem skoro celou cestu prospala, ale i tak jsem kvůli kašli byla vyčerpaná. Oski spal ještě déle než já. Řidič Vašek spal jen asi 2 hodiny nad ránem na parkovišti kdesi v Německu.
Dopoledne jsme dorazili do kempu (na první dvě noci budeme mít zázemí v maličké chatce v kempu, který je zároveň marina - usnadní nám to úklid a zabydlování lodě), ubytovali se, a jeli se podívat do servisu. Hledali jsme Carel podle černého stěžně - nikde jsme ji neviděli, až mě napadlo, že má asi stěžeň ještě dole. A taky že ano. Pozdravili jsme se s majiteli servisu, Vašek nadiktoval ještě pár úprav, a jeli jsme se najíst do bistra fish’n’chips. Rychlé, drahé, nezdravé… ale potřebovali jsme to. Pak zpátky do servisu. Stěžeň už byl namontovaný, zbývalo jen projít si loď, vše vyzkoušet, vychytat nedodělávky - což se naštěstí Vaškovi povedlo (snad to bylo vše): při opravách stěžně nám kamsi zamotali jedno lanko, takže by Vašek asi musel lézt nahoru a rozmotávat ho. Takhle si servisáci vzali dlouhé bidlo a lano se snažili vyprostit z paluby. Při běžném pohupování lodi ve vlnkách to byl pohled celkem komický, malé očko lana pořád unikalo bidlu, ale nakonec se to nějak povedlo. Já jsem se mezitím s Oskarem houpala na hřišti, to byla příjemně relaxační činnost. Oski si vystačil na houpačce pro dva (hlavně sám, že jo), kde se mu jednoduše dařilo rozhoupávat se. Pak už přišel čas nasednout na loď a jet do kempu (po vodě 400 m, autem 3,4 km). První krátký přejezd lodí po delší pauze jsme i v unaveném stavu zvládli na jedničku. Vašek dojel koloběžkou pro auto, nic jsme ten den už nedokázali dělat. K večeři rychlé dovezené české párky s chlebem, sprcha, a všichni v 8 spát. Zatáhli jsme zatemňovací rolety a probudili se po 15 hodinách. To nám hodně pomohlo, několik posledních dní bylo fakt náročných, završených 8hodinovou cestou autem.
Dlouhý spánek byl vykoupen tím, že jsme toho ten den už moc nestihli (Vašek natřel teak, já jsem sotva začala uklízet). Večer jsme tedy váhali, zda během dalšího dne vše stihnem, a zda si zázemí chatky ještě o den neprodloužit - přeci jen jsme o jeden den přišli kvůli těm mým vyšetřením v Praze. Nakonec jsme se rozhodli pro kompromis: další noc spát už na lodi, nicméně ještě na stejném místě (v kempu). Ráno jsme tedy sbalili věci a donesli je zpět do auta. Já jsem dodělala úklid lodi, Vašek asi tak 1000 různých věcí, mezitím jsem se snažila vařit něco výživnějšího než fast food a těstoviny…, a pak už jsme se mohli začít naloďovat. To byste nevěřili, že zabydlet nějak smysluplně tak malou loď bude trvat celý jeden den, respektive dva půldny (jasně, kdyby byla větší, člověk by hodil tašky do kouta a mohl je řešit později, my žadný nevyužitý kout ale nemáme a vše tudíž musí být na svém dedikovaném místě). Zas tak moc věcí nemáme, ale 4 měsíce jsou 4 měsíce.
A první noc na lodi? Byla jako bychom nikdy neodjeli. Prostě jsme se vrátili někam, kde je nám dobře, kam tak nějak patříme. Konečně mi začíná docházet, že jsme tu. Je to jiné než loni, už to není tak nové, nicméně je to paráda! Vypadá to, že Oskar letos tu změnu také nijak negativně neprožíval: věděl, do čeho jde, měl radost ze svého lodního “pokojíčku” (“jéééé, vláčky tu na mě čekaly!”), hned se vrátil ke svým místním zvykům a rituálům (např. pozorování barev na kontrolkách při startování motoru), nevykazuje změny chování (jako se chvíli bohužel dělo loni), atd. Zkrátka letos nebylo třeba nějaké sžívání se změnou.
Dopoledne jsme ještě dokončovali proces zabydlování, naobědvali se, a konečně vyrazili. Nejprv zpět do servisu vyzvednout vazelínu a pojistky, které se Vaškovi včera bohužel podařilo spálit. A pak na divoké kotviště.
Před vyplutim znovu kontrolujeme předpověď počasí a větru, jeho směr nekoresponduje s našimi plány, ba je totálně ničí. Plán tedy měníme a vyrazíme opačným směrem, jen abychom nemuseli na IJselmeer. Fouká docela dost, 15 uzlů, v poryvech 30. To je po zimní pauze celkem tvrdý skok do reality, ale nevadí. Jedeme část i na plachty (tedy na kapesníček, část přední plachty - včera jsme sebevědomě vytáhli rovnou tu větší a v tomto větru už nejde vyměnit za menší).
A je to skutečně krása být zpátky. Mám pocit, že zas držíme otěže našeho života pevně ve svých rukou.
