Markermeer a jeho waterplanten

Nastal čas opustit náš oblíbený Friesland, abychom viděli zas něco nového. Rádi bychom navštívili Boldinghovi v Den Helderu, ale je to celkem zajížďka pro naše další plány. Mohli bychom pak odtamtud jet skrz Severní Holandsko Noordhollandskanaalem, jako loni (a dostat se tak do krásného Alkmaaru), nicméně kanál sám o sobě moc pěkný není, tak by to byly dva celé dny motorování nepěknou známou krajinou. Proto se přikláním k variantě jet do Markermeer. Kromě nových měst se také naučíme mnoho o waterplanten, ne úplně bezpečných vodních rostlinách.

Enkhuizen

Opouštíme naše osamocené kotviště mělkým jezerem, i tuto cestu jsme zvládli bez zadrhnutí. Krásný Stavoren jen projedeme, nepotřebujeme zastavovat, a ani kvůli slábnoucímu větru se nechceme zdržovat. Komora je otevřená pouze jedna, zatím není velký provoz. Na jejím kraji stojí cedule s fríským “srdíčkem” s nápisem “tot ziens”, tedy na shledanou. Na jednu stranu se těším na objevování nových měst, na druhou stranu se mi s Frieslandem loučí těžko. Pokaždé. Ten klid, a fakt, že úplně všechno se tu točí kolem lodí (kolikrát si v následujících týdnech vzpomene na kvalitu, čistotu a vybavenost místních kotvišť i všech vodních cest!)…

Příjemně plachtíme po IJsselmeer. Vítr ale postupně upadá, a je horko. Postupně nás předjíždějí motorující plachetnice, až i my na poslední část cesty nahazujeme motor. Před vjezdem do města se ochlazuju venkovní sprchou. Parkujeme ve velkém starém přístavu jako při naší první návštěvě Enkhuizen. Našli jsme místečko v zešikmeném rohu mezi dvěma většími loděmi, oba pánové nám pomáhají s vyvázáním. Oskar cestou vybarvoval omalovánky vodovkami, věším jeho výtvory kolíčky na zábradlí lodi a vytvářím Oskarovu plovoucí galerii. Jdeme na něco dobrého do oblíbeného pivovaru, Oski si tam stavěl z kostiček.

Druhý den jdeme na kafe, procházkou parkem na velké placené hřiště. Pak zase na jedno do pivovaru, odkud nás vyhnal déšť.

Vedlejší loď se mění a dostáváme komunikativní britské sousedy, kteří za život pluli od severního Španělska po Finsko a Řecko a dávají nám některé tipy. Například také, že na Markermeer se má kvůli přemnožení vodních rostlin raději plout jen v hlavních kanálech mezi bójkami, jinak hrozí zamotání do vrtule. Vzhledem k nikterak špatné zkušenosti z loňska zrovna tuto radu ještě nebereme moc vážně.

Volendam

Předpověď počasí se stále mění. Váháme kdy vyplout a kam zamířit. Nakonec se rozhodujeme pro odjezd kolem poledne a cíl Hoorn. Po dopoledním domácím kafíčku se zase bavíme s Brity. Náš cíl Hoorn versus počasí se jim úplně nezamlouvá, protože prý první část cesty bude proti větru. Nicméně s lehkým zpožděním stejně vyplouváme, zrovna když se objeví mrak, a trochu nám odjezd pokropí.

Hned po výjezdu z města je potřeba projet navidukt - to je lodní komora v akvaduktu. Jediná funkční na světě je právě tato, tak si tu specialitu dobře prohlížíme a kvůli fotce i porušujeme zákon o zákazu vystupování v komoře (snad neplatí pro navidukty).

Vyplouváme z naviduktu do Markermeeru a fouká mírný vítr, ale přímo proti. Hodinu křižujeme, ale vypadá to, že moc nepostupujeme. Pak po jednom re najednou vítr změnil směr a zesílil a my letíme k prostředku Markermeer v šíleném náklonu a super rychlosti. Jenže za další půl hodinu vítr opadá a stáčí se od Hoornu. Je to zhruba ve stejném místě, kde jsme loni změnili cíl plavby ze stejného důvodu, tak pokrčujeme ramena a plujeme dál spíš podle větru, než podle vybraného cíle. Zhruba hodinu cesty před Gouwzee vítr mizí úplně, takže zbytek motorujeme. Ze všech možností okolo Gouwzee (Edam, Volendam, Marken, Monnickendam) se rozhodujeme pro relativně novou marinu Volendam, protože prý má skvělé dětské hřiště přímo na centrálním mole. A taky že jo. Mají tam nakreslené silnice a kruhák a erární autíčka a benzínku a stan plný lega, … a Oski je nadšený. Taky mají klubovnu se zdarma kafem a dobré sprchy, tak nelitujeme větší ceny a zůstáváme dvě noci.

Druhý den jedeme na kole a koloběžkách do center Volendamu i Edamu s klasickým programem kaváren, zmrzlin a kostelů. Ve Volendamu je zrovna nějaký festival, tak se musíme prodírat davy a hlučnou hudbou. Supermarket je pěšky docela daleko, takže cyklo výlet rovnou zakončujeme nákupem.

Poprvé na kotvě u Marken

Ráno kafíčko v marině a ještě si naposledy pohrát na hracím molu, v 11 dopoledne se musí marina opustit. Jedeme na blízký Marken. Býval to ostrov, dnes je “šíjovitou” hrází připojen k pevnině (byli jsme tam už loni s babi a dědou na výletě autem z Monnickendamu). Z Volendamu sem výletní trajekt co třičtvrtěhodinu chrlí turisty. Dnes je pondělí a navíc zataženo s hrozbou přeháněk, takže městečko je příjemně vylidněné a turistické atrakce jsou uklizené (jeden obrovský party-stan je právě demontován). Po obědě na lodi vyjíždíme na výlet s koloběžkami a kolem, Vašek chce vidět maják na východním výběžku (polo)ostrova, který byl loni zakrytý v lešení, nedalo se tam jít, a okolo kterého jsme loni také plachtili. Maják je nyní sice pěkně opravený, ale stejně se k němu nedá jít blíž - vypadá to, že je obydlený. Cestou zpátky se zastavujeme v miniaturním samoobslužném farmářském obchůdku, kde si kupujeme vajíčka a výborný hruškový mošt, který jsme na místě vyžunkli.

Vašek má dnes v plánu přenocovat poprvé na kotvě, a to v závětří u Markenu. Po návratu z cyklovýletu se k naší lodi pomalu blíží jiná - před námi není dost místa, asi se na nás chtějí vyvázat, tak je holandsky upozorňuju, že budeme odjíždět (aniž bychom si naše plány potvrdili nejen mezi sebou, ale například i s předpovědí počasí a deštěm, který se nám dosud vyhýbá), Vašek doplňuje “za 5 minut” a oni že tedy počkají. Takže vyjíždíme - a začíná pršet. Vašek se drží plánu, kormidla a termosky s čajem; já se s Oskarem zavírám v lodi, protože jedeme po větru (na přední plachtu) a prší dovnitř, a stavíme dům z Dupla. Kotviště je co by kamenem dohodil od dnešního majáku, ale bylo třeba obeplout hrázku vycházející z ostrova, takže jsme jeli asi hodinu a půl. Na závěr se do vodotěsného oblečení skrývám i já a pomáhám s kotvením. Asi se nám to povedlo i v tomto silném větru a dešti. Zanedlouho přestává pršet a dokonce trochu vysvitá sluníčko. Inu, taky jsme mohli ty dvě hodinky počkat v přístavu a vyjet později, ale po bitvě každý generál…

Lelystad

Kotvu jsme hodili mimo plavební dráhu, daleko za bojkami, teoreticky na hloubce něco málo pod 3 metry, ale naším třímetrovým veslem jsme se dna nedokázali dotknout. Kotva hezky držela celou noc a loď dle změn větru jezdila okolo ní. Bohužel při letošním znečištění vody to znamená, že jsme celou noc zlehka křižovali skrz waterplanten - rostliny vyhledávající špinavou vodu, které rostou ze dna až na hladinu v dlouhých šlahounech nebezpečných pro kýly, kormidla a hlavně lodní šrouby. Rozhodujeme se proto pro odjezd bez motoru, abychom si ty rostliny hned nenamotali všude. To znamená ručně se přitáhnout nad kotvu, vytáhnout kotvu, vytáhnout plachty a odplout. Prakticky Vašek funí už u přitahování. Kotva držela až moc dobře a teď nejde ven. Poskakujeme po lodi, taháme za lanko kotevní bojky, aby se kotva vytáhla druhým směrem, ale moc to nepomáhá. Tradiční způsob uvolnění kotvy obeplutím nemůžeme zkoušet, kvůli těm rostlinám. Nakonec s vypětím všech sil odlepujeme kotvu ode dna celou obalenou mazlavým jílem. Než ji Vašek na přídi upevní, já už na holý stěžeň plachtím k bojkám mezi ostatní lodě.

Vytahujeme genu a líně plachtíme k Lelystadu, což je dost jednoduché, protože stačí mířit na odevšud viditelnou lelystadskou věž. Oskar zakazuje vytáhnout hlavní plachtu, aby si mohl lépe hrát, tak cesta trvá zhruba 3 hodiny.

Před Lelystadem potřebujeme dořešit problém s Waterplanten. Všímáme si, že za lodí táhneme několik metrů dlouhého hada vodních liján. Lodním háčkem odstraňujeme, co se dá, a Vašek pak zkouší improvizovaný manévr: na plachty vyrazit proti větru a když se loď zastaví, tak poprvé zapnout motor na plný zpětný chod. Za kormidlem už snad nic nevláčíme, a co je za kýlem, tak z toho snad vycouváme. Povedlo se a zdá se, že motor reaguje a loď normálně jede vpřed i vzad. Uff.

Parkujeme v Bataviahaven stejeně jako loni, jen letos je havenkantoor otevřený, tak se nám daří i zaplatit přístavní poplatky. Odpoledne dojezdové pivo/džusík a pak se rozdělujeme na jednotku nakupující oblečení v místním celonizozemsky slavném outletu a jednotku, která v dalekém supermarketu nakupuje jídlo na příštích pár dní.

Marker Wadden

Při odjezdu z Bataviahaven jsem si uvědomila, čím je tento přístav tak zvláštní. Nejen, že ulice je postavená nad přístavem velmi vysoko, ale i první řada domů se tyčí nezvykle vysoko, domy jsou snad desetipatrové. No jo, jen takto mladé město si toto může dovolit, obvykle mají nizozemské domky (u přístavů) 2, maximálně 3 patra.

Na slabý zadní vítr vytahujeme obě plachty, ale protože jsme líní instalovat přední tyčku, plachta se plácá, nefunguje, a tak ji radši balíme. Ostatní plachetnice nás předjíždějí. Zaujal nás styl jedné, kdy paní vzala do ruky háček, postavila se ke stěžni, háčkem napnula přední plachtu, a dělala tak jakousi lidskou přední tyčku. Je ale takové horko, že se odmítám takto pražit. V přístavu nám pomáhá s vyvazování paní havenmeesterka. Po obědě jdeme na pláž - asi hodinu trvalo dostat Oskara do vody (oblečeného), nakonec se nechal točit a prát jako prádlo. Pak jsme se šli usušit, a vydali jsme se na okruh ptačích vyhlídek. Oskar na kole, my běžecky.

Almere (marina De Blocq blízko Almere Buiten)

Vyjíždíme, aniž bychom věděli, kam nás vítr zanese - předpověď počasí se nemohla rozhodnout. Možnosti jsou Hoorn, opět okolí Volendamu, nebo Almere. Malé markermeerské vlny s námi docela hází, ale plachty to naštěstí stabilizují. Vítr byl nakonec západní, takže jsme se svezli do Almere.

Na výběr by bylo okolo Almere z několika (vzdálených) marin, ale kvůli přicházejícímu černému mraku zapadneme raději hned do té první. Je sice uprostřed ničeho - 4 km od Almere, nejprve mě trochu havenmeester nazlobil (moje vlastní domněnka o horším parkovacím místu, kam nás poslal, a kam jsme se přemísťovali na dvakrát snad hodinu), nicméně nakonec je marina přátelská (setkání v klubovně), havenmeestři milí, sprchy a záchody nové a luxusní, cena nízká (voda, elektřina a sprchy v ceně), a navíc bezplatně půjčují kola (těžká kovová v horším stavu, ale darovanému koni…). Na kole jsme jeli na nákup.

Almere je nejmladší město Nizozemska (1976 postaven první dům) a 8. největší. Stejně jako Lelystad je Almere “naplánované město” a některé čtvrti (Almere Pampus) se stále ještě plánují. Pocitově působilo Almere přirozeněji než Lelystad.

Druhý den si zase půjčujeme kola, tentokrát na odpolední výlet národním parkem Lepelaarplassen, kde jsme zastavili u všech ptačích vyhlídek. Oskara víc než pozorování ptactva zajímaly ostružiny. Na park navazuje Almere, v okrajové části Oski požaduje návštěvu hřiště, poté nás klidné cyklostezky vyplivnou rovnou v centru, kde zastavujeme na kafe. Cestou zpátky na loď ještě zkoušíme štěstí u pražírny výběrové kávy v rodinném domě, ale bohužel jsme se nedozvonili. Cestou zpátky na loď se zastavujeme na dalším hřišti, pak u poslední ptačí vyhlídky zpátky v parku. V marině se Oskar zasekl na dnes již třetím hřišti, takže večeříme zase hodně pozdě a tudíž jde Oski zase pozdě spát, dnes ještě se zdržením s vytahováním obřího klíštěte (loni jsme v NL neměli ani jedno, Oskar zde letos již druhé). Vašek se na chvíli účastní místního klubového večera (tzv. borrel, tedy drink).

Ostrůvek Hooft v IJmeer

Zase máme hodně pomalé vstávání, snídání, a dopolední přípravy, a tak vyjíždíme těsně po poledni. Fouká trochu víc než jsme čekali, poryvovitě, ze směru, kam chceme jet, a nepříjemně námi houpou vlny. Obědváme za jízdy u Uitdamu.

Včera v marině mělo hodně lidí problémy s motorem kvůli dlouhým vodním rostlinám. Už loni jsme je potkali hlavně u Hoornu, letos je ten nešvar asi horší. Jsou snad všude. Občas je Vašek háčkem vytahuje zaseknuté za kormidlem. Vidíme plachetnici taženou záchranářským člunem KNRM - že by i oni na ně dojeli (doslova)?

Asi po 5 hodinách plachtění a křižování jsme se přiblížili k prvnímu možnému cíli, nastala tedy chvíle pravdy - nastartování motoru. Jde to, Vašek dává zpátečku, nějaké kousky rostlin se objevují okolo lodě, dává dopředu, a jedeme - naštěstí jsme z waterplanten vyvázli. Na spaní na kotvě se dnes moc necítíme, jedeme se podívat na kotviště na ostrově Hooft. Je tam pro nás místečko. Ujeli jsme dnes 30 km, ale vzdušnou čarou jsme se přemístili o nějakých 8 km.

Kotviště je ve srovnání s Frieslandem rozbité, neudržované, chybí mu pacholata - ze země čouhá jen sem tam nějaká tyč. Jenomže je to tu zadarmo, tak se o kotviště asi ani nemá kdo starat. Navíc v okolním lese na prvním stromě visí upozornění ohledně jakési housenky dubové, nesahejte na ni, a když vás bude svědit kůže, zavolejte doktorovi. Les stejně slouží spíš jako WC pro posádky malých lodí, tak procházku raději ruším. Po večeři nás napadlo vyměnit teď za sucha velkou přední plachtu za malou (chystáme se spíš do kanálů a řek, žádné velké plachtění nás na delší dobu nečeká). Po výměně barvím jednou tenkou vrstvou náš rest s opravou reznoucích místeček na lodi, nicméně po vyčištění štětce začala hladina šumět dopadajícími kapičkami nečekaného deštíku, tak nad nabarvenými místy raději stavíme ochranné stříšky.

Almere Haven

V 10 vyrážíme a hned napínáme plachty. Na jejich sílu a setrvačností jsme dokázali podjet i Hollandse brug, kolem ostrůvku u Naardenu (kde jsme loni spali), až do Almere Haven. Plán je jít na výstavu Floriade, ale než zařídíme vše potřebné, bude zas moc pozdě. Tak tu přespíme a na výstavu půjdeme zítra. Odpoledne jdeme prozkoumat jižní část Almere, pochutnali si v moderní arabské cukrárně, Oski si pohrál na velikánském hřišti, nákup. Po skvělé večeři na lodi se věnujeme oblíbené aktivitě - dohánění článků.

Floriade a znovu ostrůvek Hooft

Našemu dni na výstavě Floriade věnuji samostatný článek. Po výstavě ještě využijeme sprchu v přístavu a pak se na motor vydáme zpět na ostrůvek Hooft v IJmeer. Po večeři jsem přidala další vrstvu barvy na opravovaná místa, a zjistila, že malířská lepenka nejde vůbec sundat.

Weesp

Odjíždíme vybojkovaným kanálem mezi mělčinami, mezi ostrůvky a pevninou, a zahýbáme do řeky Vecht vedoucí přes městečko Muiden. Chtěli bychom zastavit na kafíčko, ale v centru nejsou městská stání. Volné místo bylo o kousek dále, ale když jsme okolo něj projížděli, viděli jsme červenou zelenou na mostě, před kterým čekalo vícero lodí. Jeden málo otevíraný most nás dnes čekal, a my najednou znejistěli, že je to on, a tak jsme raději hned projeli. Nebyl to on, ale ještě že jsme nezastavovali - ten málo otevíraný most, železniční na okraji Weesp, byl asi 2 km dál, a přijeli jsme k němu těsně před jeho otevřením. Podle knihy se otevírání mělo konat asi před 10 minutami a pak za 2 hodiny. Podle lodi projíždějící s námi se most otevřel o 6 minut dříve a další otevírání má být za 5 hodin. Webová stránka uvedená na mostě informaci o otevření neobsahovala, jiný web udával ještě jiné časy, takže kdo ví, kde je pravda. Zítra tudy budeme projíždět zpátky, tak uvidíme. Následující malý most nám otevřeli během chvilky, a za ním už jsme parkovali v cílové marině.

Místní havenmeester byl mimořádně přátelský a kromě přístavu se staral i o malou restauraci, ve které jsme si dali jedno z dosud nejlepších espress v Holandsku. Domluvit praní, oběd, dát prát jednu pračku, procházka s kafíčkem u kanálu s vodními sochami, nákup, málem bychom nestihli sledovat babičky letadlo - ale nakonec nad námi stejně neprolétalo, vrátit se pověsit prádlo a dát prát druhou pračku, jít vyzvednout babičku na nádraží. Babička zvládla let, přestup na vlak i z něj včas vystoupit, tak můžeme její příjezd oslavit - zaujal nás pivovar postavený v kostele. Poté jdeme procházkou na večeři na loď skrz krásné malé město. Cestou se s námi chvíli bavil pán s hrníčkem s kávou v ruce sedící na lavičce před svým domem v boční uličce o lodích a o životě, Oski mezitím s babičkou doběhl na hřiště. Je vidět, že zdejší měšťané byli bohatí, domečky jsou vyšší než jsme dosud viděli, okna veliká, stropy vysoké. Také jsme už blízko Amsterdamu; vlakem z jeho centra to sem trvá 16 minut.

Muiden a Amsterdam

Na místě pro doplňování vody stál katamarán - protože se jinam v přístavu nevešel, takže jsme museli vodu nabrat přes něj. Spěchali jsme k prvnímu mostu, na který už čekala bývalá plachetnice řízená pánem, který vypadal spíš jako paní s delšími vlasy a leopardími legínami, ale ta osoba se ozvala vypitým mužským hlasem. Most se měl začít otevírat v 9, ale bylo potřeba také zvednout telefon a o otevření požádat. Za rohem byl ten záhadný železniční most, který se skutečně otevřel podle informace z mariny, tudíž někdy v 9.45. I další most se otevřel v zápětí, tak jsme mohli zastavit konečně v Muidenu na dopolední kafíčko, svačinku v pekárně, a okoukli jsme hrad Muiderslot ze 13. století. Po obědě jsme projeli komorou, a na Markermeer vytáhli plachty. To bylo sice fajn, ale nachytali jsme zas hodně waterplanten. Když už byl amsterdamský vybojkovaný kanál na dohled, převzala jsem řízení, a Vašek se jal předkloněn přes zábradlí háčkem bojovat s mnohametrovým ocasem tvořeným vodní rostlinou. Vytahal jí okolo kormidla několik kilo, háček se tím ušpinil od barvy antifoulingu, Vašek si namohl nejrůznější svaly - ale stálo to za to, motor jsme nahodili a normálně funguje. Setkání s waterplanten bylo letos mnoho, ale naštěstí se nám nestalo osudným.

Když jsme se po boji zklidnili a vpluli do Amsterdamu, teprve nám došlo, že nás ještě před komorou čeká zvedací most. Rychle hledám ve Wateralmanaku (něco jako Zlaté stránky na mosty, komory a mariny), a se smutkem zjišťuju, že se most otevírá za 5 minut naposledy před večerní dvouhodinovou pauzou. Dávám povel “přidej plyn”, ale ani tak jsme otevírání asi o 300 metrů nestihli. S čajíkem a sušenkami čekáme před mostem; Oskar spící. Přijíždí další a další lodě, bojíme se, že přístav bude plný. V 6 hodin se lodě rozjely jako splašení koně do otevírajícího se mostu a do komory. Ta byla po obou stranách plná a jedna loď se vmáčkla doprostřed do trojstupu. Když se vrata komory otevřela, předjeli nás i zbývající splašení koně. Zhruba o půl hodinky později jsme vpluli do docela plného Sixhaven, kde nás havenmeester posílá vyvázat se na motorovou loď (která sama neměla vlastní plnohodnotné místo, stála vlastně mezi moly bokem k molu pro pěší). Shodou okolností to byli také Češi. My máme hlavně radost, že jsme zdárně dojeli.

V Amsterdamu zůstaneme ještě jeden den, článek o Markermeer však tématicky uzavřu už zde. Proč tam zůstaneme a kam budeme směřovat, se dozvíte zase příště.